Na novou desku Centhron si pro nás posvítil H. a Demi.
Centhron – Biest
Vydal: Scanner (49:50)
Jistě jsou i kapely, které dokážou plivat desky ve vysokém tempu, aniž by tím trpěla kvalita a aniž by šlo o neustálé opakování již řečeného, ale takových případů je naprosté minimum. Většinou když vidím, že to někdo seká jak Baťa cvičky, tak člověka napadne, jestli to pořád bude ještě ono. Jasně, netvrdím, že by to všichni měli dělat stylem Axla Rose z Guns n‘ Roses, který „Chinese Democracy“ šlechtil tak dlouho, až nikdo nevěřil, že to ještě někdy vyjde; chci říct jen to, že dobrá muzika asi trochu času potřebuje, aby mohla uzrát. Ne, že by zrovna v tomhle byli němečtí divočáci Centhron nějací extrémisté, to přece jenom existují frajeři, kteří to zvládnou sypat ještě v mnohonásobně větší kadenci, ale i tak mě docela překvapilo, že novinka „Biest“ vyšla v tak relativně krátkém časovém odstupu od svého předchůdce „Asgard“ z roku 2013.
Což o to, dvě desky během roku a půl se asi zvládnout dají a pořád to může být v pohodě, Centhron přece jenom nikdy nehráli nic extrémně složitého, ale nutno vzít v potaz také to, že se Elmar Schmidt, hlavní postava kapely, stihl v mezičase skladatelsky podílet ještě na jedné nahrávce. Němečtí "gothic" metaloví (i když v tomhle případě je to spíš jen taková ta pseudo-gotika) veteráni Crematory mají ve své tvorbě industrialem nasáklé klávesy už pěkně dlouho, ale protože jednou dostali geniální nápad to zdůraznit ještě víc, pozvali si právě Elmara, aby jim pomohl se skládáním desky „Antiserum“, jež nakonec vyšla v roce 2014.
Kecy o EBM metalu, jimiž se Crematory oháněli už několik měsíců před vydáním, sice byly trochu mimo a „Antiserum“ byla stejná blbost jako většina jejich ostatních nahrávek (sorry, ty homo refrény se prostě nedají poslouchat), ale o to teď nejde. Jde o to, že počítáno včetně „Antiserum“ je aktuální „Biest“ už třetí plnohodnotnou deskou během roku a půl, na níž se Elmar Schmidt aktivně skladatelsky podílel. A to už je přece jen docela dost.
Otázkou je, zdali se to na kvalitě „Biest“ nějakým způsobem podepsalo a případně jakým. Hned na první poslech je jasné, že se to rozhodně nepodepsalo takovým způsobem, že by „Biest“ patřilo mezi špatné nahrávky. Nicméně i přesto se mi nezdá, že by Centhron na své novince hráli zrovna v životní formě…
Polemizovat o tom, zdali má „Biest“ koule, je naprosto bezpředmětné, protože s přítomností pekelně vysokého kick-ass faktoru zrovna Centhron problém nikdy neměli a o aktuální fošně to platí stejně tak – komu toto stačí ke štěstí, pak není co řešit, protože pravděpodobnost, že by jej „Biest“ zklamalo, je podle mě mizivá. Kdo by ovšem rád slyšel alespoň nějaký posun oproti tomu, co Centhron drtí už nějaký ten pátek, ten už by trochu zklamaný být mohl, protože Němci se od své masáže nasraných beatů stále odmítají hnout byť i jen o píď. V překladu to znamená, že pokud by někdo promíchal songy z posledních několika alb, tak by to snad ani nešlo poznat, protože „Biest“ nabízí vesměs to samé, co Centhron předváděli už někde na „Roter Stern“. Koule to má pořád, ale počtvrté za sebou to jednoduše už není tak zábavné jako poprvé nebo podruhé.
Abychom však byli féroví, je nutno říct, že tohle je největší a vlastně asi i jediný opravdový problém „Biest“, protože jinak má ta placka ukázkový tah na bránu. Hned s úvodní „Feuer und Fleisch“ do toho Centhron kopnou a až do závěru z tempa v podstatě nepoleví, přičemž – a to je zásadní – dokážou i s takhle vlastně docela jednoduchým přístupem 50 minut utáhnout. Pestrý poslech to tím pádem zrovna není, ale než si to stačíte pořádně uvědomit, kapela na vás vysype další nálož agresivní a baskytarou tvrzené rytmiky a extrémního vokálu… a zatím to Němcům pořád funguje, ačkoliv už to začíná být lehce na hraně, když „Biest“ opakuje již vyřčené a když třeba předchozí „Asgard“ kopalo ještě o kousek víc.
Na druhou stranu, ani tohle nic nemění na faktu, že i tentokrát dokázali Centhron dát dohromady pár kvalitních hitovek… měl-li bych mluvit za sebe, rozhodně bych zmínil šlupky jako „War of Gods“, „Fimbulwinter“, „Vatican Fuck“ nebo titulní „Biest“, které všechny šlapou doslova ukázkovým způsobem. Jedinými skladbami, jež do jinak jednotvárné desky vnesou nějaké ozvláštnění, pak jsou „Heorod“ a „Nordmann“ – ta první jmenovaná nabídne osvěžení v podobě hlubokého mužského zpěvu, ta druhá se zase nese v méně agresivním, ale o to hutnějším tempu a vytasí se i s jakýmsi industriálním třískáním. Výběr nejoblíbenějších kusů se však může u každého samozřejmě lišit, jelikož on ten zbytek není o nic horší – ať ukážete třeba na klipovou „Pornoqueen“, „Fenris“, „Berserk“ nebo jakýkoliv jiný song, ve všech případech se strefíte do pořádné vypalovačky.
Jestli se vám zdá, že recenze a její verdikt doposud vyznívá lehce nejednoznačně, není to náhoda, protože přesně takhle to já vidím. Z jednoho úhlu pohledu je totiž „Biest“ pořád našlapaná jízda, a pokud se někdo z příznivců harsh elektroniky s tvorbou Centhron doposud nesetkal, pak není co řešit, protože se mu tahle placka líbit určitě bude. Z druhého úhlu pohledu už však bylo i lépe a kapela vlastně jen opakuje sama sebe, takže lidi, kteří Centhron sledují už nějakou dobu, si z toho na zadek asi nesednou. Nicméně i přesto se v případě „Biest“ stále bavíme o nadprůměrném počinu, byť to už není nějak extrémně vysoký nadprůměr…
Hodnocení: 65 %
Pohled Demi:
Můj první zběžný poslech proběhl jen tak na půl ucha při jakýchsi domácích povinnostech a někdy v půlce jsem se začal ošklíbat, že mi tu něco nesedí. Zdálo se mi to jakési nevýrazné a prázdné. A pak mi to došlo. Volume. Já osel to měl potichu! Centhron potichu nefungují. To samozřejmě není žádná novinka. A když mi to teď pořádně tříská do hlavy, tak si úlevně odfrkávám, protože mám Centhron rád a mrzelo by mě, kdyby z nich vylezla nějaká srágora.
Pravdou je, že se budu dál raději vracet ke "třem šestkám" a dalším klasikám, nicméně musím ocenit, že si pánové a dáma pořád drží vcelku vysokou úroveň. Takže i když určitě nenahráli to nejlepší ve své diskografii, tak je to pořád lepší než produkty většiny stylově příbuzných konkurentů. Pořád mě to jejich třískání, nad kterým se vznáší opar kláves, jejichž atmosféra je jako vystřižená ze starých historických filmů, nutí k pohybu. Pokud mám vybrat favorita já, pak je to "Valkyria". Ať je to jak chce, Centhron pořád zůstavají jedněmi z mých největších oblíbenců v bestiáři daného stylu a jejich hodnocení se odvíjí podle otáčení knedlíkem na zesilovači směrem doprava. A protože mě k této činnosti sami nutí..."Berseeeeeerk"!
Hodnocení: 80 %
Sestava
Elmar Schmidt - vocals, mastermind
Markus Vogler - bass
Anette Schmidt - synth
Tracklist
1. Feuer Und Fleisch
2. War Of Gods
3. Valkyria
4. Filmbulwinter
5. Heorod
6. Pornoqueen
7. Vatican Fuck
8. Nordmann
9. Fenris
10. Biest
11. Hate Of The Aztec
12. Beserk
13. Reich
Přidat komentář