Report ze sobotní RARE merendy očima Demiho a Pavla Zelinky.
Demi: Jít či nejít? Tak zněla otázka večera. Pozdní začátky RARE akcí a časné vstávání, zapříčiněné víkendovými pracovními radovánkami, mluvilo proti, leč blízké nocležiště a kvalita dlouhohrajícího debutu Minuit Machine nakonec zavelela zvednout se z gáuče a vyrazit směr Basement. Plánovaná půl jedenáctá se nijak nehrotila a byl tak i přes pozdní příchod čas na alkoholický nápoj a kus řeči. Klub byl poměrně hustě zaplněn lidem, což bylo jistě potěšitelné zjištění hlavně pro pořadatele a kapely samotné.
Z kuřácké bašty všechny přítomné vylákaly první tóny rozvážného začátku songu „Ego“. Nejvíc jsem se obával, zda Amandine dokáže živě se svým hlasem to samé, co na studiové nahrávce. Od samého začátku však nedala jediný důvod k pochybnostem a vzhledem k minimalistické tvorbě francouzského dua tak už nebylo moc co pokazit. Héléne obsluhovala klávesy, občas se přidala i se svým hlasem a dvojice bez větších obtíží rozvlnila sál. Moje nejoblíbenější hitovka „Comedown“ zazněla kupodivu už třetí a všechno hrálo, jak mělo. Naléhavost originálu se dokonce podařilo přenést i do live provedení a v tu chvíli jsem si gratuloval, že jsem se nakonec dostavil.
Minuit Machine - Love is God (Basement Bar, 11.4.2015)
Za děvčaty probíhala celou dobu projekce, která oživovala jinak nepříliš energickou show. Hlavně Amandine není zrovna z divokých vajec a zpívá většinu času ponořená sama do sebe. V tomhle ohledu je skoro škoda, že principálku nedělá Héléne, která je podstatně živelnější. Dokázala to, když se holky prohodily a sama si střihla jinak poklidnou věc „Toi Et Moi N'Existe Plus“, která mne na desce příliš nebaví, ale živě mě právě díky jejímu přirozeně procítěnému projevu docela strhla. Jinak je však pravdou, že nahradit chladnou a hypnotickou barvu hlasu Amandine, která vlastně dává tvář celé tvorbě Minuit Machine, by byl dost složitý úkol. Celkově však nelze než děvčatům zatleskat.
Pavel: Po stylově submisivní coldwave show dívek z Minuit Machine se vizuálně vystoupení Parade Ground nemohlo více lišit. Okolo půlnoci se nejdříve spustila předehra, poté na pódium vběhl mimořádně vitální klávesák Pierre Pauly, aby ho s příchodem první sloky doplnil výrazně tělnatější bratr Jean-Marc. Protože turné bylo koncipováno jako vintage, dvojice si nemohla vybrat lepší otvírák v podobě singlu „Golden Rush“. Za kapelou jednoduchá projekce, na pódiu neustále tančící a gestikulující Pierre a undergroundově synthpopová hymna, která si ihned omotala kolem prstu veškeré osazenstvo Basement Baru. A protože se tentokrát sešlo ve více true EBM složení, než je na akcích RARE zvykem, spíš tak jak ho známe z řady akcí naší skvadry, nebylo třeba se složitě dostávat do obrazu. Bratři navíc na nic nečekali a sázeli do živě reagujícího publika jeden track za druhým.
Parade Ground - Gold Rush (Basement Bar, 11.4.2015)
Téměř všechny byly představeny ve více či méně pozměněných verzích. Tedy pokud mluvíme o tracích, které už vyšly. Duo je totiž ve stádiu přípravy nové desky a z ní nám představilo dokonce pětici ukázek. Na rozdíl od melodicky popových hitovek z osmdesátek (kromě úvodní „Golden Rush“ zazněly ještě singly „Moans“, „Strange World“ nebo v přídavku „Hollywood“) se novinky tváří mnohem minimalističtěji a jejich síla tkví, stejně jako tvorba Dirka Ivense, na postupném utahování a povolování atmosféry. Parade Ground ovšem na rozdíl od The Klinik a spol. vpouštějí do své tvorby více živočišnosti, neizolují nápady od každodenního shonu.
A podobně chaoticky, v tom pozitivním slova smyslu, působil i samotný set. Pierre těkal po stagei Brownovým neuspořádaným pohybem, máchal divoce rukama (přičemž někteří měli trochu starosti s jeho nevědomky zvednutou pravicí), zatímco Jean-Marc si tu a tam na chvíli sedl na stupínek. I délka koncertu měla vintage charakter. Deset tracků včetně přídavků a šlus. V nejlepším se má přestat. A to přesně bráchové udělali. Zanechali tak výborný dojem a jasné poselství, že Parade Ground, i přes jasné, tři dekády staré kořeny, nejsou pouze vzpomínáním na staré dobré časy, ale projekt, který má stále co říct i dnes. A z práce s publikem by si mladší spolky mohly brát příklad. Dokázali nadchnout publikum, aniž by mu museli slovně nadbíhat, nebo mu dokonce „radit“ roztleskáváním.
Parade Ground - Strange World (Basement Bar, 11.4.2015)
Demi: I přes původní zaječí úmysly jsem i já nakonec zvládl celý set headlinerů a z celé akce zbyla spousta pozitivních dojmů. Což potěší dvojnásob, když člověk až tak velká očekávání nemá. Předpokládám, že podobné pocity převládaly ve většině přítomných, kteří si užili ještě hromadu muziky od DJského pultíku. Dobré to bylo!
Videa obstaral Tomáš Vítek...děkujeme!
Přidat komentář