Martti nám poslal svůj pohled na M'era Lunu. Tady ho máte.
K areálu přijíždíme něco kolem jedenácté večer, uháníme vyměnit vstupenky za pásky a zejména najít místo na stan, co nejrychleji ho uvést do provozu a trochu se prospat. Nutno poznamenat, že pro „nováčky“ (a zejména nováčky zahraniční) tenhle fest moc user friendly není. Prostě jsme si stoupli do první větší fronty za lidi, co taky třímali lístky v ruce, a doufali, že jsme správně (jelikož i Němci sami si nebyli jistý, zda je to ta správná řada…). Což o to, tohle trvalo cca 15 minut, holky u pásek byly neskutečně pomalý, nicméně ta pravá lahůdka přišla až s hledáním místa na stan. Představte si letištní ranvej a všude okolo ní páskama vymezený plochy, kde se dá něco postavit. Jenže ať jsme chodili doprava či doleva, nahoru a zase dolů, vždycky na nás pomrkávalo místečko tak maximálně na jeden spacák.
Vožralý Němky se sice snažily nám pomoct, když jsme ale přešli do angličtiny, začaly se takticky stahovat zpátky. Po nějaké době, která se zdála být nekonečnou, jsme stan ne úplně stoprocentně postavili a prostě jsme doufali, že to do rána třeba nespadne. Mimochodem ještě v pátek v noci jsme potkávali chudáky, co bezmocně dřepí na ranveji s veškerou bagáží a kteří prostě neměli kde ten stan upíchnout, nemluvě o tom, že dost lidí dorazilo až v sobotu dopoledne…
Ráno jdeme omrknout okolí dál, než jen do sprch a na hajzlíky (obé ve velmi dobré kvalitě), ale chodíme spíš jen tak nějak intuitivně, jelikož něco jako mapku areálu nemáme – byli jsme holt večer tak unavení, že jsme si ji u pásek zapomněli vyptat, samotný holky u vstupu nám pak krom pásek nedaly vůbec nic, ani pytel na bordel, ani třeba rozpis kapel kdo kdy hraje – docela bída po týhle stránce. Následně si uděláme hezkou zu Fuss procházku do historickýho centra Hildesheimu, jelikož i když se už v areálu hraje, je to tam samej středověk, což nás vůbec neoslovuje.
(Naše) první smečka dne jsou berlínský hovádka jménem Ost+Front. Leč už s prvníma tónama je nám jasný, že tady něco nehraje, resp. hraje, ale nezní. Nejsem vůbec žádnej zvukovej mistr a předem se omlouvám za možný bláboly, ale nejsem si jistej, zda to byla jen chyba zvukaře, nebo svý dělal i vítr „odnášející“ zvuk stranou od lidí. Každopádně mě udivilo, že se za celej set nic moc nezměnilo, prostě to bylo chvíli lepší, chvíli horší – takovou bagatelizaci bych čekal na nějaké vesnické odrhovačce, ne na fesťáku za 90 éček. Hlavně proto, jakej produkujou Ost+Front rachot, se však dalo od takových chyb oprostit a nechat se čtyřicet minut unášet jejich zvukovou smrští. Kapela nastupuje za zvuku hymny Německé demokratické republiky "Auferstanden aus Ruinen" a hned do nás pumpuje song "Ost+Front 2014" – velmi dobrá strategie na úvod setu zvolit skladbu nesoucí název kapely. Setlistu nemám moc co vytknout, trochu mě mrzí, že nehrajou mou nejoblíbenější "1+1", nicméně dostalo se alespoň na baladu "Denkelied" (tentokrát bez show s dětským sborem), velmi oblíbenou "Fleisch" nebo "Ich liebe es", celkově hned čtyři věci z "Ave Maria", což je velmi dobře.
Ost Front
Hodně zafungovala taky "Mensch", kde každej verš začíná „Wer macht…“, což samozřejmě nejednoho si prozpěvujícího posluchače láká k výslovnosti „Wehrmacht“. Kapela jako by se ale malinko uklidňovala – dva ze tří majitelů kytar nastoupili v docela nudné kombinaci bílých, lehce zakrvácených košil s černou kravatou, tedy v outfitu, který na sobě měl nejeden návštěvník festu v daleko kreativnějším provedení. „Nácíček“ Eva Edelweiss zase disponovala obyč uniformou, ne tím úžasným bílým pláštem až po zem jako předloni na Blackfieldu. V podstatě jediný dva momenty oživující set byly ty, že lídr Hermann poslal lidem do předních řad obří Blutballon, po chvilce pinkání ale doputoval zpátky k němu, kde ho nekompromisně bouchnul. Eva Edelweiss pak pro pobavení přijela na stage ze zákulisí na něčem jako je invalidní tříkolka, což opravdu působilo legračně, když ale po jednom songu stráveným za klávesama opět sedla na vozík a jezdila sem a tam, už to tak vtipný nebylo.
Podle mýho jsou zatím Ost+Front kapelou spíš na menší festy, nebo pro kluby – na tak velkým fesťáku jako by si nevěděli rady s průběhem vystoupení. Přes všechny výhrady jsem ale rád, že jsem je zase viděl a těším se na jejich další vývoj.
Přesně tak, Ost+Front byli ještě jakž takž poslouchatelní, pravej průser však právě nastává. Na hlavní stage nastupují naši oblíbenci Lord of the Lost, tentokrát v outfitech á la rozervanej pytel od brambor. Co je však hrozný, je zvuk – přece jen i přes občasný dunění škopků a drcení kytar produkujou na rozdíl od OF docela „melodický“ věci, čili právě u nich se naplno projevilo to, co set před tím jen tak zlověstně hrozilo ve vzduchu. Basa a bicí totiž hrály prim a výrazně přebíjely hodně stáhnuté vokály, což se ale k lepšímu měnilo až dlouho po Harmsově nespokojené gestikulaci. Celkově to znělo, jako by hrály chvíli bedny vpravo, pak ty vlevo, pak chvíli teda všechny, ale pak začalo kolečko po reprácích nanovo. Opravdu nechápu, že se s tím něco zásadnějšího stalo až cca v půlce setu, sestávajícího jako u OF z devíti věcí. Až na "Kill it With Fire", která je podle mě dost obyčejná, poskládali setlist kvalitně – na úvod novinku "Full Metal Whore", přes "Black Lolitu", "Die Tommorow", „pravěkou“ "Dry the Rain" až k horkovzývající latinu "La Bomba".
Na závěr nezbytný selfíčko s „davem“ lidí v pozadí, úsměvy na všechny strany, nicméně tohle v pořádku nebylo, to vůbec ne – ze čtyř jejich dosud zhlédnutých koncertů byl tenhle jasně nejhorší – už aby byli někde poblíž v klubu, kde snad probíhá, resp. musí probíhat komunikace ohledně dolaďování zvukových nedostatků mnohem pružnějc. Na konci už tak dost rozpačitého setu si Harms nechává donést od poskoka z crew kytaru, zahraje (?) na ni pár akordů a pak ji teatrálně rozmlátí na kousíčky – snad jsme si tímto to negativní ohledně LOTL vybrali na pár let dopředu…
Ještě mezi těmahle kapelama stíháme v hangáru, tedy na druhé scéně, kousíček Zmrzlý Plazmy. Přiznávám bez mučení – od Frozen Plasma se mi líbí všeho všudy jedna věc, a to "Foolish Dreams". Počkali jsme si tři songy, jestli se mezi nima náhodou zrovna "Foolish Dreams" neobjeví, leč neobjevila se, a tak hurá zpátky – zpěvák, jinak působící tuším v Dioramě, byl značně nesympatickej tím, jak se pokoušel lidi vyhecovat, jako by snad byl někde na hokeji či fotbale – tohle teda nemusím.
Deathstars
Před náma jsou Deathstars a já trnu, co za zvuk se jim dostane. Ale co to? Že by to bylo čistý? No asi jo!!! Whiplasher se připotácí na pódium za prvních tónů "Night Electric Night", což o to, on se na pódiu potácí rád a často, dneska mu to ale nějak nevychází a místy dle našeho soudu balancuje i tehdy, když to nemá v plánu, proto volí zajímavý tah, a sice dvě písně odzpívat v sedě, jak na nějakým srazu folkařů. Budiž, kapele to hraje výborně, tentokrát se zaměřuju hlavně na bubeníka Vice, který solidně diktuje tempo, ale ani ostatní nezůstávají pozadu.
Po odchodu benjamínka Cata se kapela začala víc soustředit na muziku než na blbosti, a i když koncert postrádá nějaký výrazný moment překvapení, všichni jsou k tomu dost „v civilu“ (ty tam jsou slušivé uniformy a přehnané líčení), konečně se nám dostává kvalitního, ba dokonce profesionálního zvukového představení. Zastoupením songů ovládla setlist právě deska "Night Electric Night" (hned tři z osmi věcí), naopak z nejpovedenější fošny "Termination Bliss" hrají jen "Blitzkrieg" a "Tongues", ze "Synthetic Generation" samozřejmě žádnou, holt čtyřicet minut je žalostně málo, ještě když máte v kapele tak trochu užvaněnýho frontmana. Jeho medově znějící, úchylná hláška ve smyslu „It’s nice to see all these homosexuals, transsexuals and other sexuals“ však pobavila tuze (a taky hezky vystihla složení publika, že jo). Nebýt první sloky v "Perfect Cult", jejíž polovinu prostě Whiplasher zapomněl a hlasově naskočil až s refrénem, byla by spokojenost s jejich setem takřka absolutní.
Jelikož večer ještě bude náročnej, volíme raději doplnění všeho možnýho a rezignujeme tak např. na Melotron v hangáru, což je možná škoda, leč stihnout vše by byla fakt samovražda. Zpět do víru dění nás vrhá potřeba vidět (konečně) dobrej set Aesthetic Perfection, jelikož loni na Amphi jsme je lehce prokaučovali a na Blackfieldu předloni to byl (z jejich strany) solidní průser. Cestou míjíme L’Âme Immortelle na hlavní scéně a nevěříme vlastním uším, do jaké hrůzostrašnosti se to Thomas Rainer uvrtal. Oči naštěstí směrem k nim neaktivujeme, neboť hrozí, že bychom ze Sonji Kraushofer mohli dostat zánět spojivek. Do hangáru naštěstí dorážíme zavčas, teprv se to chystá a my si můžeme v duchu i nahlas gratulovat, jelikož za náma už se z velké stage hrnou davy a v hangáru je na chcípnutí, a to jistě ne naposled! Tahle větší garáž je vzhledem k tomu, kolik je na Meře lidí (cca 25000 kousků) totálně poddimenzovaná, hangár na Amphi byl daleko větší při maximálně dvoutřetinovým počtu návštěvníků festu – tohle považuju za jednu z nejvýraznějších chyb Mery a rozhodně by se měl najít vhodnější (čti „větší“) prostor.
Aesthetic Perfection
Daniel Graves začíná pro mě dost nezvykle jednou slokou z "All Beauty Destroyed", absolutně bez podpory nástrojů či jiných mašinek a je to úvod docela působivý. Jelikož mají taky jen čtyřicet minut, mnoho toho stihnout nemůžou, Graves sundává kabát a heleho, „náhodou“ má na sobě nátělníček v deutschlandské trikolóře. Dostane se např. na "Schadenfreude", z jinak dost nepovedené desky "Till Death" dávají naštěstí jen velmi vřele přijatou a sborově zpívanou "Antibody", dostane se i na "The New Black", jeden pomalej cajdák, co teda moc nebavil, snad zahráli i "The Siren", jelikož, přiznám se, jsem byl hodně příjemně překvapenej, jak dobře jim to zní, atmosféru navíc dotvářely ventilátory různě měnící barvy díky nasvícení, tu zelený, červený, zas chvíli modrý… zkrátka jsem se nechal vtáhnout do koncíku jako celku, až jsem přestal pozorně sledovat, co vlastně hrajou. Jako zavírák samozřejmě "Spit it Out", relativně dobře odvedená, i když ten Gravesův zpěv naživo zrovna v týhle písni prostě NIKDY nebude jako na desce, ale co už, s Aesthetic panuje spokojenost!
Venku se o něco na způsob folku snaží Saltatio Mortis, no nevím, kdybych chtěl vidět takovýhle kapely, tak jedu na Masters do Vizovic a netáhnu se přece až někam k Hannoveru…nalapáme tedy trochu vzduchu a šup zpátky do hangáru držet si solidní flek na In Strict Confidence. Tuhle legendu jsme před dvěma lety na Blackfieldu nestihli kvůli pozdějšímu příjezdu a problémům s rozbitým stanem, z čehož smutek se nám povedlo rozehnat až pomocí půllitrovky Krojtrlikéru za šest teuro. Když jsem si u Gravese (naoko) stěžoval, že naživo některý věci tak, aby zněly jako z desky, nezazpívá (což se ale určitě týká značnýho počtu kapel), tak pro Dennise Ostermanna tohle neplatí, to je čaroděj, hlasový mág, který snad naživo zní občas líp, než z desky. Jasně, řeknete si, že je to pitomý klišé, ale já měl ten pocit takřka od začátku až do konce setu, opět ukrutně krátkého (40 min.).
In Strict Confidence
Jen v songu "Morpheus" vynikla víc jeho kolegyně Nina de Lianin, naštěstí ale pasáží, která se nekryla s tou Dennisovou; společně si pak střihli "Set Me Free", kde byla taky hodně slyšet, ale za tu pomyslnou hranici, kde by získala hlasovou převahu, se podle mě nedostala a právě tahle věc byla jedním z vrcholů setu. Další pak určitě "Forbidden Fruit" a "Zauberschloss", vše podpořené videoprojekcemi, převážně se jednalo o klip příslušný k aktuálně hrané písni – jednoduché, ale velmi účinné, zvlášť v případě povedených klipů ISC. Závěrem obě holky z kapely předvedly působivý, modře nasvícený tanec s křídly (což obecně bylo na Meře dost oblíbené téma), takže i choreografie supr a jeden z nej zážitků tohoto festivalu.
A to už přebíháme zpět na hlavní stage, kde už cca čtvrthodinku pěje dvojice Einsamkeit a Dunkelheit, neboli Ulrike Goldmann a Chris Pohl, neboli Blutengel. Jelikož plac před nima je, jak se dalo čekat, natřískanej, díváme se na třičtvrtěhodinovej zbytek koncertu z povzdálí. Hrají např. "You Walk Away", "Reich mir die Hand", z nové desky "Omen" minimálně "Asche zu Asche", "Save Us", "Dein Gott" nebo "Holly Blood", ze „starších“ např. "Engelsblut". Celkově myslím převažovaly ty anglicky zpívané songy, což mi k Blutengel pasuje méně než ty německé, ne že by Chris nezvládal anglickou výslovnost, ale často mi tam něco „vrtá v hlavě“, nesoustředím se na atmosféru písně, ale na to, co mi vlastně vadí.
Blutengel
Když sečtu vzdálenost, ve které jsme se od Blutengel nacházeli, dále to, že jsem byl ještě pln pozitivních vibrací z ISC a taky to, že tihle pop vampýři hráli za světla a příležitost tak nedostala ohňová show, ale jen polonahé jeptišky, nevychází mi z toho tak silný zážitek jako dříve. Každopádně zvládli svůj set řemeslně velmi dobře, Chris jako vždy usměvavý, ukecaný, ale ne v té otravné míře, v jaké to zvládají někteří jiní frontmeni, prostě opět kvalita, která nezklame. Když si vezmu, že jsem z této „kapely“ měl ještě před několika lety spíše legraci, je to dost posun.
Ležíme, zevlíme a čekáme na jednu z hlavních hvězd tohoto ročníku. A už je tady! Rob Zombie je (dle zevnějšku) cca osmdesátiletej drban ve zvonáčích, kterej podle mě na tomhle festu neměl co dělat. Teda tohle jsem si myslel zejména do té doby, než jsem seznal, co za lidi na Meru dojelo – tolik metlošů jsem totiž nečekal ani náhodou, takže svý publikum nakonec asi přece jen měl. Líbí se mi od něj de facto dvě věci, a to profláknutej "Dragula", navíc rmx verze ze soundtracku k Matrixu, kterou naživo prostě neodehraje, ani kdyby se rozpadl na tisíc kousků, k čemuž btw. asi mnoho nechybí, a pak zřejmě stejně provařená "Living Dead Girl". Obě věci zahrál, naneštěstí ale zahrál asi deset věcí navrch, k tomu nějaký zfetovaný kecy, nad kterýma jen lid nechápavě kroutil hlavou, suma sumárum jeden z nejslabších článků festu.
Večer uzavíral německej Kabát neboli ASP, to už jsme ale vnímali jen ze stanu a v polospánku, přece jen je před náma ještě ta neděle.
Rob Zombie
V neděli ráno nás probouzí solidní kosa, jakmile však popojdeme asi 15 metrů na asfaltovou ranvej, ucítíme příjemné oteplení – holt do příště musíme vymyslet, kterak postavit stan přímo tam. Snídáme festivalový europivo Beck’s, sponzora tohoto festu, plecha za 1,25 eur, což je vzhledem k cenám v areálu skoro zadarmo a přemýšlíme, jak bude dnešek probíhat.
Krátce po poledni to na hlavní scéně rozbalují Unzucht a my stejně jako před rokem na Amphi, kde jsme ale stihli jen úplný závěr jejich setu, překvapeně zjišťujeme, kolik lidí na ně v takový čas a takovým horku nachází cestu, a zejména co do atmosféry je něco přes půl hodinky jejich vystoupení opravdu vřelým. Tento rok vydali nový album "Venus Lucifer", což jsme však zjistili až na fesťáku a z něhož sestávala určitě půlka setu, tudíž jsme se moc nechytali. Frontman Daniel Schulz sice po podiu lítal jak ten zfetovanej blond opičák z Edguy a je trochu škoda, že nezvolili rychlejší věci, minikoncert to však byl dobrej.
Přebíháme do hangáru na Tyske Ludder, na který se fakt dost těšíme, a to nejen díky reklamě, kterou jim udělaly některý minulý reporty z festů. Ale ouha, tohle nějak není ono…teda muzika je hodně dobrá, energický bouchání ve stylu old school EBM, podpořený dobrýma projekcema, jenže celý to kazí zpěv. Nejsem si jist, jak to přesně vyjádřit, ale je to takový tupý povykování do mikráku, který je s tím instrumentálním podkladem jen velmi málo kompatibilní.
Nu což, i tak jsme hodlali dát jen 3 až 4 věci a přemístit se zpátky na hlavní scénu, a to na digitální cyberpunk rebely z Itálie Dope Stars Inc. Viděl jsem je jednou v klubu a má očekávání tak nebyla zrovna malá. Leč první problém nastal v publiku, kde jaksi nikdo nebyl! Za celej fest rozhodně nejslabší návštěva na jakékoliv scéně, snad tři řady skalních fans a pak sem tam hlouček zvědavců. Tak jsme si se ženou říkali – kam jinam by na takovouhle kapelu měli lidi přijít, než na fest typu Mera Luna? Nechápeme. Potěšilo, že snad polovina setu byla z deset let staré a nepřekonatelné fošny "Neuromance" (konkrétně "Make a Star", "Vyperpunk" nebo "Theta Titanium").
Jen jsme si vůbec nebyli jistí, zda za mikrofonem stojí opravdu Victor Love. Všechny PR fotky ho totiž propagují jako nejvyššího člena bandu, nadto dost pohublýho s vystouplýma lícníma kostma, a tady na pódiu stál pravej opak – tak trochu oplácanej skrček, alespoň že dlouhovlasej. (Takřka) definitivně jsme si Vikoušem byli jistí až při "It’s Today", ledaže by měl perfektního hlasovýho dvojníka. Vystoupení jako celek určitě nebylo špatný, jen ta atmosféra stála úplně za prd a jak de facto nemáte pro koho hrát, nezmůžete nic.
Absolute Body Control
Rtuť teploměru atakuje hranici únosnosti, a tak po krátkém hangárovém dýchánku (resp. spíš nedýchánku) na Absolute Body Control hledáme stín, kde bychom to přečkali, nejlíp až do Apoptygmy. Jinak ABC opět kvalitní muzika, ne tak agresivní jako Tyske Ludder, ale opět otravný vokály – toť vše. Ještě před Apoptygmou se ale sebereme a zkoušíme hangár noch einmal, přece jen za cca dva a půl tisíce chceme něco vidět, zrovna začínají Assemblage 23. Je to takovej příjemnej electro synthpopík, který nápadně připomína předchozí ABC, s tím podstatným rozdílem, že u nich se nepřestávám vlnit v momentě, kdy zazní zpěv. Tohle bylo opravdu příjemně poslouchatelný jako celek a klidně bych(om) vydrželi dýl, kdyby se kvapem neblížila půl pátá, což značí jediné – je třeba se odvlnit na main stage, kde právě zahajuje (pro nás) hlavní hvězda festivalu, Apoptygma Berzerk.
Už minulej rok na Amphi nám učarovali, ale až tady se to, jak moc se nám líbí, projevilo naplno. Ať už hrají "Shadow", "Until the End of the World", "In This Together" (!) nebo "Kathy’s Song" (!!!), zpíváme, tančíme, prostě křepčíme jak o život, úplně pohlcení tím, co že se to na podiu děje. Když se po desíti kouscích a cca 50 minutách kapela loučí, tak jen nevěřícně zíráme, koukáme na hodinky připraveni si stěžovat (cojávimkde), že kapela rozhodně ještě 50 minut neodehrála, leč krutá realita zvítězila. Moji ženu napadla taková zajímavá myšlenka, že bez klávesáka Jonase by kapela byla asi tak poloviční, resp. že by ani náhodou nebyli tak dobří, jako když mají k dispozici backvocal tohoto hlasového mága – s čímž já naprosto souhlasím a jen doufám, že se bráchové nějak nerozhádají.
Apoptygma Berzerk
Svůj flek neopouštíme, jelikož následují davem mocně očekávaní Mono inc. Jsme sice raději trochu skeptičtí, jelikož víme, jak rádi Mono dělají místo regulérních písní na koncertech všelijaké kulturní vsuvky, natahují písně na dvojnásobek původní délky apod., nicméně z desky se nám to furt líbí. Začínáme "Arabií" (budiž), pokračujeme ve výborném stylu "Symphony of Pain" a "Gothic Queen", a i když je čtyřka nudná věc "Neverending Love Song" z novinky "Terlingua", pětka "Get Some Sleep" nás vrací zase zpět na tu správnou vlnu, takže první půlka setu takřka perfektní a my si říkáme, že snad konečně dostaneme po všech stránkách povedenej Mono set! Nedostaneme.
Následuje sice "Heile Heile Segen", "Revenge", "After the War" a "Voices of Doom", což sice vůbec není špatnej výběr, to by ale nesměli opět a zase dělat tu stupidní bubenickou rošádu, kdy se bubenice ztratí (tentokrát nevim kam, jelikož jsem si znechuceně sedl), za škopky se posadí Martin a „roztleskává“ lidi jak na hokeji. "Voices of Doom" natáhli snad na deset minut, to bylo absolutně nekonečný a nebýt v obklíčení nadšených Němců, asi bych utekl. Poslední věcí pak byl "Tag X", singl z jejich novinky, takže od půlky setu evidentní sestupná tendence. „Domácí“ tyhle vsuvky žerou, jelikož Mono viděli asi tak čtyřiatřicetkrát, nicméně nás tohle nebaví a ani bavit nebude. Škoda.
Mono Inc.
Hledáte recept na únavu? Tak to byste si měli nechat od svýho doktora předepsat Nachtmahr! Tahle rakouská úderka v čele s „nácíčkem“ Rainerem funguje výborně! Ihned po Mono volíme právě tento lék na scéně v hangáru – co se však dalo očekávat, má tento nápad značná část lidí předtím stojících či ležících na Mono, takže zájem o hangár je fakt velký. My se ještě dovnitř dostáváme (no spíš na kraj, aby se dalo dýchat), ale spousta lidí musí vzít zavděk projekcí na obrazovce, jelikož sekuritka natahuje červenobílou pásku a nekompromisně již nikoho nepouští. Na druhou stranu, Němci jsou, jak známo, docela ukázněnej národ, a tak to nikdo „prorazit“ ani nezkouší. Páska tam zůstává až do konce nachtmahřího setu, což je trochu podivný, jelikož místo by se tam po cca půlce jejich vystoupení rozhodně našlo, no ale náš problém to není a lidi to respektovali. Jednoznačně identifikovatelný byly pro mě vor allem "Tanzdiktator" a „rádiová“ "Can You Feel the Beat“, nicméně celé to bylo povedené nejen vizuálně (mlátící se vojandy plus válečný projekce), tak i hudebně.
Nachtmahr
Absolutně znaveni přicházíme na hlavní stage vyslechnout něco málo od žijící legendy Einstürzende Neubauten, nicméně z tohoto vystoupení neodcházíme jen proto, že už jednoduše nemůžeme. Únava přemáhá pocit, že tahle hudba není vůbec pro naše uši a vlastně ani nechápu, jak to vůbec může být pro něčí uši, takže jen sedíme a čekáme na závěrečný ohýnky v podobě Nightwish. Už několikrát jsem tu i onde psal, že Nightwish už neexistují, jakýkoliv Holopainenovy pokusy někam tuhle káru táhnout dál jsou prostě řádově slabší, než původní podoba s Tarjou. Po vyloženým průseru s Anette si teď kapela najala kobylí ženu Floor Jansen, přičemž se pro ni napsalo pár písniček, ty se stihly secvičit do ucházející podoby a tahle kapela s nimi objíždí svět jako hudebně naprosto průměrná věc s obrovskou show „na efekt“. Pokud se Floor občas dostane k nějakýmu songu, kterej původně zpívala Tarja, je ten rozdíl několika dimenzí mezi nima znát. My jsme to interně pojali tak, že nám pořadatelé na závěr fesťáku připravili ohňostroj, a tak jsme zůstali až do konce. Krom toho ohňostroje ale v podstatě nebylo čemu věnovat zvýšenou pozornost.
Za nás je pořadí cca toto: Apoptygma, ISC, Aesthetic Perfection, Blutengel, Deathstars, Nachtmahr…přičemž spousta dalších byla taky dobrá, jen asi pro příště dáme spíš nějakej menší fest, kde se toho víc stihne, a na německej Masters of Rock si třeba pár let počkáme.
Komentáře
Přidat komentář