Přesně před týdnem vypukl dvaadvacátý ročník festivalu Wave Gotik Treffen. Jak jej naše redakce strávila? Kolik toho oběhala? Jak se to povedlo? Račte nahlédnout do první částí reportáže!
Jen těžko se dá popsat, jaké pocity cloumají pravidelným „WéGéTéčkařem", když po roce čekání opět mine vymodlenou ceduli s nápisem „Leipzig". Snad každý, kdo se na Wave Gotik Treffen aspoň jednou mihnul, totiž prožívá to, o čem všichni tak nadšeně píšou – na pár dní návrat „domů" mezi „své". A samozřejmě mezi stovky kapel, umělců a performerů ze všech koutů gotické scény. Není proto divu, že jsme si dvaadvacáté pokračování nenechali ujít ani my, opět obohaceni o pár nových účastníků, kteří se na WGT vypravili poprvé.
První položkou v dlouhém seznamu vystupujících byli britští rock'n'rolloví psanci Terminal Gods. Ti mají na svém kontě prozatím tři singly načichnuté láskou k The Sisters of Mercy a starým Motörhead a totéž také předložili ve čtyřicetiminutovém setu v Parkbühne. Škoda, že zvukař teprve 'ladil šavle' na čtyřdenní hudební maratón a tak vystoupení sklouzlo do průměru dřív, než mohla kapela zapůsobit. Slušně zaplněný amfiteátr tedy uznalým potleskem pochválil alespoň hitovku "Electric Eyes" v očekávání věcí příštích.
Jednou z „povinných“ zastávek milovníků kytar bylo vystoupení velké postavy kalifornského deathrocku Gitane Demone – někdejší členky Pompeii 99, Christian Death a bývalé ženy Valora Kanda. I díky tomu jste mohli na Parkbühne vidět největší koncentraci deathawků a špičatých bot na metr krychlových v Evropě. A kdo ví, možná i na světě. Pravda, sedmá hodina večerní sice není zrovna „prime time“, ale vzhledem k tomu, že se na venkovní scéně musí končit kvůli hluku brzy, šlo vlastně ještě o dobrý čas.
Hubená pětapadesátiletá dáma se ujala slova velmi komorně, umělecky, pouze za doprovodu jediného kytaristy, což bylo překvapením asi pro každého, kdo se těšil na celou kapelu a deathrockovou smršť. Díky tomu zněl výsledek samozřejmě o dost klidněji, ačkoliv Gitane pořád disponuje úctyhodným hlasem, který by utáhl lokomotivu. Zpěvačka evidentně věděla, co dělá, ačkoliv se jeden nemohl ubránit dojmu, že by kombinace lehce rytmických ambientů, kytary a zpěvu možná zafungovala lépe za jiných okolností. Slyšet tenhle set v malém klubu plném kouře s červeným polstrovaným nábytkem po pár absintech, asi bychom se propadli do Lynchova filmu, ale ve čtvrt na osm za světla to byl propad jinam. Škoda.
Demi Mortuus doplňuje: Já bych snad jen poznamenal, že v mých očích onu jistou unylou atmosféru zachraňovalo osobní kouzlo Gitanky a její prožitý projev. Jsou zkrátka koncerty, kdy se na scéně nemusí nic moc dít a přesto je na co koukat. Strhující nikoliv, zajímavé rozhodně...
Ohlášení koncertu Das Ich v původní sestavě se Stefanem Ackermann rozbušilo srdce snad všem fanouškům tohoto uskupení. Pokud si totiž vzpomenete, Das Ich měli na WGT vystoupit už před dvěma lety, ale kvůli zdravotním potížím frontmana nakonec zahráli „jen“ v alternativní sestavě s pěveckými hosty (psali jsme). I proto jsme byli zvědaví, jak to letos dopadne, protože kapela na poslední chvíli zrušila plánovanou autogramiádu. Ale zahrála. I se Stefanem (a živými bicími a klávesákem/kytaristou).
Pokud byste se však natěšili na proslulou pulzující show, které bude opět dominovat frontmanova pekelná energie a strhující „řeč těla“, byli byste zklamaní. A vlastně se není co divit, protože veřejným tajemstvím je, že Stefan doslova utekl hrobníkovi z lopaty po sedmi krváceních do mozku a komatu. Čili že částečné zlepšení jeho zdravotního stavu je tak trochu malým zázrakem – navíc prý bohužel s diagnózou „dočasný“. Podle toho vypadal i koncert, kdy se předák (průsvitnější než obvykle) s pomalovanou tváří sotva držel na nohou, občas zapomínal text a vokálně mu dost pomáhal Bruno Kramm (který se mimochodem jako zpěvák hodně vypracoval). Po každé druhé písničce se kapela srazila do kroužku uprostřed pódia (zřejmě při poradě, jestli Stefan zvládne další skladbu) a objímala, na což hala několikrát zareagovala spontánním roztleskáním. Fanoušci zkrátka ocenili, že to zpěvák nevzdává.
Prošli jsme skladbami od novějších kusů „Schwarzes Gift“ přes „Das Dunkle Land“ až na úplný začátek cesty Das Ich, k pohanským rytmům a nietzschovské blasfemii „Gottes Tod“, která působila jako poslední hrdý vzdor Stefana Ackermanna, kdy Vůle chce, ale tělo, které vypadalo na 60, zkrátka odmítá poslušnost. Zkrátka vlastně poměrně smutná, nostalgická chvilka, při které se vzpomínalo na lepší časy a kdo ví, možná i tak trochu loučilo s Das Ich ve formě, v jak si je pamatujeme. Pro neúmyslnou a upřímnou emotivnost vystoupení tak člověk rád odpustil i to, že set vyzněl hudebně/zvukově trochu monotématicky.
Další položkou na seznamu Agry byli „helsinští upíři“ The 69 Eyes. Ti nastoupili v klasické sestavě, které dominuje nejen habán Jyrki 69 s vizáží vůdce motorkářského gangu, ale i bubeník Jussi 69 se dvěma kopáky a okázalým stylem hry. Ostatně, jistá dávka „předvádení“, hecování a „hvězdnosti“ provázela celou show, ale dlužno dodat, že tahle poloha tak nějak sedí jak členům spolku, tak jejich glam/gothic rockové hudbě. Pokud vás někdy zajímalo, jak by vypadala modernější, popovější a prodejnější tvář Sisters, můžete ji spatřit živě v odlescích některých skladeb The 69 Eyes.
The 69 Eyes – Forever More live na WGT (natočili Bloodflower)
Jyrkiho výstavní mocný hlas ze záhrobí duněl bez chybičky, dav nešetřil nadšením a hity typu „Gothic Girl“ nebo přídavková „Chair“ mocně cloumaly Agrou. Rozjetější věci pochopitelně vyzněly na koncertě mnohem zábavněji a tak je dobře, že se The 69 Eyes rozloučili vydařeným třetím přídavkem „Lost Boys“ – přesně tahle skladbě totiž sama o sobě nejlépe shrnuje a odpovídá tomu, co pánové předvedli.
Demi Mortuus doplňuje: Pravdou je, že fandové a zejména fanynky Jyrkiho pozadí a úsměvu si na svoje určitě přišli. Do půl těla svlečený Jussi svůj účes taky neodflákl a i zbytek tatíků se natřásal seč jim síly stačily. Pravdou však je, že mi celkově něco chybělo. Snad to bylo zvukem, ale nějaký větší náboj, který by korespondoval s oním klasicky „rockstár" představením, se dostavil až v onom přídavkovém nášupu „The Chair", „Brandon Lee" a „Lost Boys". Tam bylo všechno v nejlepším pořádku. V samotném setu kupříkladu dvojice po sobě jdoucích volnějších věcí „Stolen Season" a „Wasting the Dawn" poněkud zabrzdila celkový spád. Navíc svou kvalitou na dříve živě hrané cajdákové hitovky jako „Sister of Charity" nebo „Christina Death" nedosahují. Ale člověk asi nemůže mít všechno. Celkově to byl koncert dobrý a platilo, že konec dobrý všechno dobré.
Tou dobou se už ale Agra z dobré poloviny naplnila cylindry, honzíky a plnovousy, neboť se schylovalo k nemnohému vystoupení jedněch z hlavních mluvčích celého steampunkového hnutí – amerických Abney Park. Žádné klidné viktoriánské pikniky se ale nekonaly – kapitán Robert a neposedná zpěvule Jody se do toho opřeli už od prvního okamžiku, což dobře podtrhlo šlapající šestičlennou kapelu a energii hodnou irských tanců.
Máme tu skvělé dvojhlasy a nakažlivé rytmy, kterým dávaly housle pana Munteanu vášeň a kytara Joshe Goeringa (s image Jacka Sparrowa) dravost – není divu, že se už při druhé skladbě hala pohupovala v bocích. Je i celkem zajímavé, jak potichu měli Abney Park bicí, a přesto to pánům a dámám šlapalo na výbornou. Tahle hudba zkrátka není postavena na klubových „power beatech“, ale na čistém muzikantství, což Američanům určitě slouží ke cti. A stejně tak i hudební pestrost, která nás zavedla od kabaretu přes Irsko a námořnické houpačky i do žhavých tanečních orientálních poloh („Sleep Isabella“). K tomu si Abney park pomohli i různými netradičními nástroji jako saz, darbuka nebo tahací harmonika.
S „Throw Them Overboard“ jsme přitopili pod kotlem a plnou parou vpřed vyrazili do asi nejsilnější desky souboru „Æther Shanties“ („Bulding Steam“, „Until The Day You Die“, „My Life“, „Wanderlust“ nebo „Æther Shantiy“) – kdo netančí, jde přes palubu, ale takových byste v sále moc nenašli. Ne že by se vystoupení v pár momentech malinko nepřizadřela ozubená kolečka (ne všechny skladby totiž byly stejně silné), ale celkově šlo o velmi podařenou a zábavnou show rozhodně nejen pro pravověrné steampunkery. Nemalou zásluhou určitě i díky Jody, která se celou dobu prakticky nezastavila (a její ladné taneční pohyby vysloveně hladily oko) – a to aniž by to jakkoliv ubralo na jejím skvělém vokálním projevu. Samozřejmě tedy nemohla Agra zůstat bez dvou přídavků, které zavřel manifest „Steampunk Revolution“ (i když ten zvukař trochu utopil). Dobrá práce.
Pohled Tereza Pavlíčková
Posádek vyrážejících na WGT (Wave Gothic Treffen) z Prahy a okolí bylo letos více a jejich složení bylo hudebně různorodé. Všichni však měli v hlavě hlavní myšlenku, užít si nejvíce dobré hudby a dalších akcí, které jsou s tímto festivalem spojené. My ještě na samém začátku se potýkáme s technickým problémem u auta, neb máme naprasklý chladič, ale i to nám nezabrání v tom, že prostě musíme vyrazit. V případě problému máme přislíbenou pomoc.
Cesta probíhá bez komplikací a provoz při pátečním odpolední je úplně pohodový. Při příjezdu do Lipska hned jedeme k hale Agra, kde si chceme koupit lístky a udělat pokud možno rychlou transakci – lístek a výměna za náramek. Jsem nervózní, jelikož posádka, která vyjela do Lipska již ve čtvrtek, trávila ve frontě na lístky a náramky poměrně dlouhou dobu. Po příjezdu k Agře není u kasy vůbec žádná fronta a na výměnu lístku za náramek je to stejné, tudíž jsme okroužkovaní běhěm 5 minut a jedeme se ubytovat. Čas je výborný a čistě teoreticky bychom mohli ještě stihnout partičku, která si říká Pokemon Reactor od 17.30 hod.
Jsem spokojená, neb do klubu přijíždíme skutečně chvíli po půl šesté a Pokemon Reactor jsou na pódiu a v dobrém rozpoložení. Zpěvák nezklamal stran své image, tričko RUN DMC a na zádech batůžek ve tvaru pokemona a na hlavě kulíška s nápisem FC Dynamo :). Kytarista stále chrlil ze své kytary stříbrné konfety a vystoupení bylo zábavné, což se od nich očekávalo. Taneční hoperské kreace byly kouzelné k elektronice, kterou tahle kapela produkuje. Nečekejme však od Pokemon Reactor „extra špéce“, ale k tomu taky nebyla stvořena. Jde o recesi a máte příležitost si jen tak propláchnout hlavu něčím, nad čím není třeba dlouho přemýšlet. Je jasné, že zazněla energická vypalovačka "Steam pressure drill & kick it", která není melodicky náročná, ale rytmem strhne dav posluchačů. Přítomní si to užívali. Je to prostě recese a myslím, že tito hoši pobaví a neurazí.
Pokemon Reaktor - Anal Way 2 Life živě na WGT (od kompaniechef)
Pokud zůstáváte v hale s názvem Kohlrabizirkus můžete vidět vystoupení šlapavého Tyskeho Luddera. Jeho tvorbu extra nesleduji, ale z videí a jedním večerem poslechem doma zhruba vím, co mohu očekávat. Někdo jeho tvorbu označuje za „klange“, já se s tím úplně neztotožňuji, leč chvíli na vystoupení zůstáváme a mé očekávání je naplněno. Správné vzezření hlavního protagonisty Tyskeho Luddera (kožené kalhoty, vysoké boty, vojenská vesta) podtrhuje monotónní rytmus, elektronická linka se stále drží v pár tónech, ale nic to nemění na faktu, že své stálé publikum má. Při songu "Bastard" se zvedne vlna nadšení. Skákavá, energická hudba…německého ražení.
Jsme však rozpolceni…zda zůstat i na následující Decoded Feedback, ale vzhledem k tomu, že již jsme je viděli, tak pohledem do programu tíhnu k tomu odjet do haly Agra, kde jsou vyjímeční Das Ich. Tudíž rychlý přesun a zanedlouho už stojíme na koncertě Das Ich.
Svého rozhodnutí nelituji. Toto německé uskupení není už koncertně toliko frekventované. Fanoušci mačkající se pod pódiem možná byli překvapeni samotným pojetím celého koncertu. Mělo to však svůj řekněme „zvláštní“ nádech. Tímto nádechem nikoliv však rušivým , myslím fakt, že hlavní protagonista Stefan Ackermann se dlouho potýkal se zdravotními problémy. Jejich koncert mě stejně vzal a to i přes chvilky, kdy nebylo jasné, zda Stefan dokončí koncert. Velmi zvláštní atmosféra pohltila všechny fanoušky a rozhodně jste se dostali do zvláštního, třeba i smutného rozpoložení, které tak nějak momentálně korespondovalo s koncertem Das Ich. Jedinečnost, žádná okázalost, žádná komerce..
Následuje totální rozpolcení v tom směru, že program je nabitý a my nevíme, kam běžet (a to doslova) dále. Máme možnost belgických Hypnoskull a nebo hudebně lehčích Bruderschaft. Volíme druhou možnost a to jen z důvodů, že u projektu již nějaký čas participuje D. Myer, pro kterého mám životně slabost.
Kapelu Bruderschaft jsem nikdy neviděla, ale faktem zůstává, že to bylo nad očekávání povedené vystoupení. Je to takový syntpopíček , ale velmi příjemně se to poslouchá a většina přítomných začala křepčit a hopsat do rytmu. Kdo sledujete projekty D. Myera, toho koncepce nepřekvapila, hudební pojítko mezi Bruderschaft a D. Myerem je znatelné. Melodické refrény, většinou rytmická elektronika, energie… Není se čemu divit, když základ projektu byl postaven na bratrství hochů z VNV Nation, Covenant a Assemblage 23. Hala byla celkem zaplněna a dle reakcí publika všichni strávili velmi povedený set s Bruderschaft. Mimo jiné usuzuji, že pan D. Myer je nejenom výborným hudebníkem, ale samozřejmě na něj německé publikum velmi slyší. Závěr večera už nikam nepřejíždíme, i když chvilkama přemýšlíme o Winterkälte. Ale, aby se neřeklo, že nejsem objektivní, zůstáváme na In Strict Confidence. Kdo mě trochu zná, ví že této kapele nejsem vnitřně nakloněna, ale sama sebe jsem utvrdila v tom, že si je jednoduše poslechnu.
Koncert má velmi slušnou videoprojekci, která dokresluje náladu a význam jednotlivých songů. Snaží se posluchače zcela vtáhnout. Uznávám, že se jim to daří a nechávám se myšlenkově rozvrkočit elektronikou, kterou určují In Strict Confidence. Hala je naplněná až po okraj. První půlku koncertu bych hodnotila jako vydařenou, neb hlavní prostor bere Denis Ostermann .V tu chvíli jsou pro mě ISC uchopitelní. V průběhu vystoupení se necháme vláčet "Forbidden Fruit" a "My Despair" a nebo velmi oblíbenou "Seven Lives", u které naskakuje husí kůže.
Nebyl by to koncert ISC, kdyby si Nina de Lianin neoblékla látková křídla, která mají dotvářet efekt volnosti a jsou již tradičně spojena s živým vystoupením ISC. Občas to připomíná vystoupení v moderní gymnastice, resp. cvičení se stuhou. :) Ve chvíli, kdy se hlavní hlasové akce zmocní smyslná Nina de Lianin zůstávám ztracena a zmatena. Jsem názoru, že jí sedí doprovodné vokály ve spojení s Denisem O, nikolivěk sólo zpěv. Koncert končí cca po hodince a půl. Nejsme zklamáni a ani překvapeni .
Jestliže mám udělat sumarizaci, co se nejvíce povedlo, tak jednoznačně tvrdím, že Das Ich a Bruderschaft…i když vzájemně je to na hony hudebně vzdáleno…ale o tom to tady je :).
Pokračování příště...
Přidat komentář