Report z Blutengel v Drážďanech

Tak jako se Země otáčí kolem své osy, tak i Chris Pohl funguje v pravidelných intervalech. Díky tomu se opět po dvou letech scházíme na koncertě Blutengel v drážďanské ratejně Alter Schlachthof.

Pohled Kootcha:

Tentokrát to píšeme dva, takže nebudu zdržovat. Massive Ego je další kapela, která celkem zajímavě hraje, ale frontman je namistrovaný kokot, který není schopen zpívat čistě ani dole, ani ve výškách. Proč mu nepřizpůsobí tóniny tak, aby se to naživo dalo? Seru na frajírky, co jim to nakroutí ve studiu, a na koncertě máte pocit, že už to horší být nemůže. Drážďany byly druhé v pořadí tour, takže unavený být nemohl. Snad bych mu pod pohrůžkou smrti odpustil, že to nedal ve výškách (a že jich tam moc nemá), ale když se snažil udělat bubu hlubokým hlasem, bylo to tak trapné, že kdybych si nepotřeboval udržet místo na headlinera, tak bych utekl. Nevím, neznám, je to nová kapela z UK, která zrovna není mekka elektroniky. Viděl jsem je poprvé, takže jestli se mu to výjimečně nepovedlo, škoda že jsem to zrovna musel zažít, ale nevěřím tomu. Navíc vypadá jak blbec a ten název…. Uvidíme za pár let, třeba se mýlím.

 

 

O přestávce jsme se logicky šli napít a dohulit. Já si někdy neuvědomím, že vydržím poněkud víc než ostatní, takže s vědomím, že nám kolegové hlídají flek, jsme se u pípy a v kuřárně zdrželi o něco déle. Po návratu do sálu to už netrvalo dlouho, vše zhaslo, Němci řvou jak na fotbale a začíná epické intro k “Welcome to Your New Life“. Říkám si: „Sakra, proč se na mě můj kámoš zezadu tolik lepí?“ V ten moment přichází kapela, ruce letí nahoru a Patrik padá v mdlobách jako prkno dolů přímo na držku. A kurva, to není moc v poho. „Dělej vole, vytáhnu Tě ven, ale jestli nestihnu 'Black', tak seš mrtvej“. No nic, já to stihl a on to rozdýchal a tuším, že při “Unser Weg“ už stál vedle mě a byl obdobně nadšený.

I díky tomu, že jsem po dlouhé době neřídil, jsem bez skrupulí požil a v tomhle stavu je moje láska k Ullince abnormální. Hulákal jsem s ní skoro všechno, co jí leze z hrdla, a v podstatě jsem jí nespustil z radaru. Od loňského Amphi definitivně postoupila na úroveň Chrise a už to rozhodně není obyčejná backvocalistka. Na mixpultu jsou urovní hlasitosti stejně a kapela už není rozestavená na pódiu kolem frontmana, ale uprostřed jsou bicí a Ulrike s Chrisem stojí vedle nich, jako rovnocenní zpěváci. To sice nic nemění na tom, jaký je Pohl samožer, ale už to není tak okázale přehnané.

Nevím, co se stalo, jestli má Chris novou holku, tím pádem si jinak zapíchal, nebo skutečně zestárnul do polohy, kdy už odmítá ten šílený patos a nesmyslně šaškoidní goth show. Vůbec poprvé jsem měl pocit, že mu nejde o to, jak to vypadá, ale spíše co a jak to hraje. Chápu, že jestli jste je viděli před více než třemi roky, nechcete věřit, co tu čtete, ale je to tak. Zapomeňte na přehnaná gesta, výpravné kostýmy nebo neustálá temná intermezza, která dělala z dřívějších koncertů roztahanou nudu, před kterou jsem utíkal. Ač to zní neuvěřitelně, dneska je větší šaškárna koncert And One. Nynější Blutengel má nezvykle civilní formu. Chris už neustále nespíná ruce a nekouká do nebe jak Panna Marie. Štětky, které se vilně kroutí na pódiu, se už na něj nekoukají jak na Rocca Siffrediho a Ulrike měla kalhoty! Chápete? Neměla ty krásné šaty jako vždy, ale gatě!

 

 

Dokonce i pódium bylo umírněné. Pouze jediný malovaný back-drop s velikým B a křídly. Dvě malá plátna po stranách pro projekci a ve srovnání s dřívějškem minimum světel a efektů. Konečně vynechali zbytečné temné kydy mezi songy, prostě se stala zásadní změna, která je poslala o level výš. A to je nutno zdůraznit, že jedou releasové tour k nové desce, kde bych naopak očekával vše totálně přehnané. Snad poprvé jsem si pořádně všimnul kytary a člověka co na ní hraje. Stávající player je naprosto špičkový muzikant. Nebojím se napsat, že společně s Ulli jsou to ekvilibristi, kterým zbytek bandu instrumentálně nesahá ani po kotníky. Samozřejmě že Chris je výhradní skladatel, hlavní zpěvák, exaltovaná tvář kapely a mediátor mezi diváky a hudebním světem v jeho hlavě. Ale dříve to bylo pouze o něm, o egocentrickém maniakovi s vampýrskými tendencemi, kdežto teď je to o muzice a celé kapele, nebo minimálně o její větší části.

Rozpitvat koncert nechám na kolegyni a dodám jenom, že na živo celkově nejvíc táhnou věci z alba “Monument“, pro mě jsou nejvíc všechny pecky, ve kterých se zjeví Ulinka. Při “Immortal“, jsem doslova vrněl blahem a u reworkované “Seelenschmerz“ jakbysmet. Jsem nadšený z vývoje, který kapela prodělala a doufám, že již toho umírňování nechají, aby nám na příště neseděli na židlích pod jednou žárovkou.

Pohled Sudlice:

My tentokrát vyrážíme vejletově i s dětičkama, které ovšem večer zůstávají v hotelovém pokoji a nezbývá než doufat, že nic nepodpálí a nenajdou pod postelí zdechlou štětku.

Úderem sedmé se srážíme ve frontě s Kootchou a Patrikem, když se na nás z davu vrhne naše pomístní spojka – webmaster od Diary se svou ženou. Dost dobrá náhoda na to, že jsme se na setkání vůbec nedomlouvali. Ač fronta směřovala pomalu až k tramvajovýmu pásu, tak po vpuštění postupovala rychlost radost. Po pár minutách uzurpujeme strategickou pozici u zvukařskýho spotu.

Čekačka utekla jak nic a skoro přesně na půl devátou přichází na stage ostrovní partička Massive Ego ve složení Marc Massive za mikrofonem, Scot Collins za keytarou, a za pady Oliver Frost. Na rozdíl od předloňska, kdy během Omen tour předskakoval überkýčař Meinhard, jsem tentokrát naivně natěšená i na předkapelu. Ovšem už po prvních tónech je znát, že to moc nehraje. Největší průser je však Marcův zpěv. Ač by moc chtěl, tak hluboký polohy moc nedává a vysoký už vůbec ne. Nechci ho myšáka nijak hanit, poněvadž moc dobře vím, jak se snaží, ale ani pravidelný docházení na hodiny zpěvu mu zatím úplně nepomohlo. Tohle tour je vlastně jejich největší event, co kdy jeli, tak ho to buď nakopne a začne na sobě tvrdě makat nebo usne na falešných vavřínech a sklouzne do rutinní lenosti. Uvidíme.

 

 

Na každej pád během “Low Life“ je znát, že střední poloha mu více méně sedí nejlíp, až na to, že celej song, kterej je na albu děsně chytavej, podali dost utahaným stylem. Nicméně konec trápení, od “Dead Silence Rising“ jede Marc milosrdně na playback a je to tak lepší pro všechny. Kootcha s Patrikem se postupně vypařili, zatímco my si pěkně počkáme na “I Idolize You“, hit našeho léta 2015. Což už je v podstatě stejně konec, kterej přichází s “Haters Gonna Hate“.

Zhruba po čtvrt hoďce stojíme všici poslušně na značkách a až na menší issue s Patrikem, kterej sebou švihnul o podlahu, nás spokojeně rozehřívá intro z Leitbild “Welcome To Your New Life“, po němž rovnou odpaluje “Black“! Pak zavzpomínáme na předchozí desku s jedním z mých nejoblíbenějších tracků “The War Between Us“, ale to už je zpátky i čerstvě resetovaný Patrik a všichni frčíme na “Dein Gott“. Následují tři pecky z Leitbild: “Complete“, “Unser Weg“ a “Gott:Glaube“. Pak nový materiál rozředí dva staré hity “Lucifer“ a neodmyslitelná “Engelsblut“. Chris si dá pauzu během Ulliiny “Immortal“ a po “Weg Zu Mir“ si střihne mou oblíbenou “Say Something“. Jestliže jsem se během první poloviny setu snažila urvat pár fotek, tak teď už na to kašlu a pařím s dvěma kilama mrtvý váhy na krku až do konce.

Po pomalejší “Scars“ vypaluje předloňská klipovka “Asche Zu Asche“ a celá ta stará ratejna žhne energií sršící z pódia do lidí a naopak. Situace jak má bejt! Při “Bloody Pleasures“ se trochu podivuju minimalistickýmu podání, kdy holky performerky včetně Vikinky jakožto bloody girl zůstávají vzadu a vše stojí jen na Chrisovi, Ulli a muzikantech.

Přes “Lebe Deinen Traum“, “Waste My Time“ a “Save Us“ se dostáváme k mému osobnímu hřebu večera “Der Himmel Brennt“. Oči mi okamžitě vystřelí dovnitř lebky, zbytek těla se vpíjí do spár staré jateční dlažby a duše odlétá někam k odvrácené straně Měsíce, poněvadž „…unsere Seelen sind frei!“ Na albu je tenhle kus čistě Chrisovou záležitostí, ale tady ho Ulli víc než skvěle podpořila. Sorry, ale tohle je nejvíc. Teď by se místo “Anders Sein“ hodilo něco pomalejšího, protože se budu vzpamatovávat skoro až k eponymní pochodovce “Leitbild“ a všichni beze zbytku až do zadních řad řvou s Chrisem „Nein, Nein … nicht mehr in eure Richtung!“

 

 

Načež přichází první přídavek “You Walk Away“ a při “Seelenschmerz“ si Ulli popustila hlas tak fantasticky, že jí sám Chris přišel na konci vyseknout hlubokou poklonu. Kapela odchází, aby se nedala dlouho přemlouvat k předposlednímu přídavku “Monument“ a nakonec nahodila neodmyslitelnou “Reich Mir Die Hand“, při níž se tentokrát nikdo nekroutí, ale všichni skáčou a jak byl bicmen během celýho setu neskutečněj, tak teď si to dává úplně nejvíc. Celej dvoutisícihlavej dav skáče a konec.

Žádný ohňostroje, žádnej déšť konfet… na pódium přicházejí Massive Ego, všichni se chytají za ruce a následuje mohutná děkovačka, jako když přijeli Cimrmani. Chris Pohl to celý režíruje jak Zdenda Svěrák a když to víc gradovat nemá kam, tak vytáhne Scota Collinse z řady a prohlásí: „Tady Scot by vám chtěl ještě něco říct“, načež ho postrčí k mikrofonu a Scot nesměle povídá: „Hallo, meine Kartoffel ist kaputt.“ Načež celá hala lehne smíchy a to je vše přátelé. Slyšeli jsme slovo boží. Následují už jen ohlášky berlínských koncertů a můžeme se pokojně rozejít každý po své pastvě. Nebo jako já, uhnat Scota, aby mi tu svou památnou větu vepsal do bookletu od cédéčka.

Jestliže byli Blutengel před dvěma lety na stejném místě skvělí, tak teď jsou ještě lepší. Celkově o dost ubylo kýčovitých performancí, potoky kunstblut téměř vyschly, až mě samotnou překvapilo na jejich poměry dost minimalistické podání pódiové show. Nicméně, co ubrali na vizuálu, přidali na zvuku, hráčských kvalitách, kdy všichni tři muzikanti od klávesáka přes bicmena až po kytaristu odvedli skvělou práci a zvláště bicmen tu celou mašinerii hrnul po celou dobu neuvěřitelně kupředu. Chris pěvecky a bavičsky zraje jako víno a Ullinka je čím dál tím neskutečnější. Možná by si Marc Massive měl jednu takovou taky pořídit, pak by nemusel zpívat na playback.

Jestli vás Blutengel ze záznamu nebaví, neposloucháte je a i přesto jste z nějakého důvodu dočetli až sem, pak si schválně jen tak z hecu zajděte na některý z jarních koncertů a přesvěčte se na vlastní uši. Drážďanskej byl jeden z prvních, takže šancí je ještě dost.

Další fotografie najdete v naší galerii.
 

Tracklist Blutengel:

  1. Welcome to Your New Life
  2. Black
  3. The War Between Us
  4. Dein Got
  5. Complete
  6. Unser Weg
  7. Got:Glaube
  8. Lucifer
  9. Engelsblut
  10. Immortal
  11. Weg Zu Mir
  12. Say Something
  13. Scars
  14. Asche zu Asche
  15. Blody Pleasures
  16. Liebe Deine Traum
  17. Waste My Time
  18. Save Us
  19. Der Himmel Brent
  20. Anders Sein
  21. Leitbild

encore I

  1. You Walk Away
  2. Seelenschmerz

encore II

  1. Monument
  2. Reich mir die Hand

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Byl jsem zpět už na COMPLETE ,možná i DEIN GOT ale to nevím jistě :-) Nicméně je to kvalitní ansánbl ten Blutengel - tak dobrý ze jsem z nich šel do kolen :-) To se mi stalo naposledy na Legendary Pink Dots v roce 2003 ...

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.