Poslední den největšího gotického mecheche na světě nám dal možnost vidět třeba Oswalda Henkeho s Fetisch: Mensch, The Creepshow, The Foreign Resort, Bloodsucking zombies from outerspace nebo Rainy Days Factory. Jak se jim vedlo?
Pondělí začalo zkouškou odvahy. Vyrazit v tom největším pařáku a s kocovinou do Parkbühne, kde v 15:30 načal program Oswald Henke a jeho Fetisch: Mensch, nebyl úkol z nejsnadnějších. Ždímat oblečení bylo možno ještě před vstupem do samotného open-air areálu a to se člověk snažil schovávat ve stínu. Postavit se potom na schůdky blíž umělcům a nechat do sebe bušit brutálními slunečními ataky už byla otázka cti. Během songů jako „Zwischenseelenträume“ či „Kindergarten“ se člověk navíc musí i trochu hýbat. Oswaldovi se na pódiu v tom vedru alespoň líp trpí. A že on trpět umí i bez toho.
Jako vždy prožívá každý tón, naříká, vzteká se, padá přes odposlechy, třeští oči. Vše se stupňuje při „Schwarzer Schnee“. Uvařený divadelník se pouští do pobíhání po scéně a zlostného poštěkávání do publika. Dostalo se i na komornější hitovku „Narbengarten“, která byla řádně protrpěna v chuchvalcích mlhy a i přes propocené všecko si to celé až nečekaně intenzivně užívám. Další nápor na emoce si Oswald přichystal s coverem „Lilablau“ od německého rappera Caspera. Kvartet si ji samozřejmě předělal po svém. Intenzivní pocit hořkosti přebíjí cokoliv jiného. Zjišťuju, že i v onom vedru mi běhá mráz po zádech a tento stav trvá i během pomalé „(Ich bin) Übrig“. Kdyby to šlo, stojím tam ještě teď.
Fetisch: Mensch - Narbengarten (živě na WGT)
I my ostatní, zoceleni předchozími dny veder, jsme se do dění závěrečného dne WGT rozutekli poměrně záhy. Ostatně, je to poslední možnost pořídit nějaký ten módní doplněk nebo vinyl v Agře, poveselit se ve středověké vesničce, zaběhnout na absinth a další drobné radůstky života. Jsme tu ale především za hudbou a tak alou na půl šestou do Altes Landratsamt za dánskou postpunkovou trojicí The Foreign Resort.
Ta se představila pěkně sehraným, příjemným setem, opřeným o hezky udělané zvuky jednotlivých nástrojů, nevtíravý zpěv a nenápadné minimalistické podkresy, které na sebe zbytečně nestrhávaly pozornost. A i když předák Mikkel B. Jakobsen rozhodně nepatří mezi zajíčky, dokázali se The Foreign Resort do setu pěkně opřít a některé části show pěkně rozdivočet. A živelná jízda to byla i v případě, kdy si oba struneři prohodili nástroje a odehráli skladbu tak - kytarista na basu a basák na kytaru. K tomu přidejte sympatický přímočarý projev kapely, skvělou angličtinu, dobře poskládané songy z eponymního EP, krátkostopky "Scattered & Buried" i čerstvé desky "New Frontiers" a samozřejmě hladivé dozvuky Joy Division a The Cure (zejména v Mikkelově intonaci). Hned je tedy jasné, proč se u stánku s kodaňským merchem, který kapela nejprve musela donést z auta, nakupila taková fronta. Parádní začátek dne.
The Foreign Resort - Take a Walk (živě na WGT)
Zatímco The Foreign Resort nastartovali dění v Altes Landratsamt vzletně a nadějně, druhá smečka v pořadí jej zase poněkud uzemnila. Downstairs left to vzali tak nějak „tradičně po německu“, s rockovým základem a poněkud heavíkovějšími kytarami, což po The Foreign Resort znělo tak trochu humpolácky. Z jinak šedého setu občas vykoukly jen celkem neotřelé klávesy, ale jistá otřepanost a klišovitost posluchače brzy utahala. Samozřejmě, pokud tedy člověk není fanouškem souboru nebo nemá vztah k polohám střihu End of Green. Ale co, před klubem je taky příjemně.
Downstaris Left
Pro skalní přívržence Joy Division přichystali na pódiu Altes Landratsamt opravdové hody portugalští Rainy Days Factory. Ti se představili v osm večer pomalejšími polohami se zajímavým využitím kytary, která sál i publikum oplétala zvukovými plochami namísto klasického stylu hry. Chytrý a neokoukaný nápad. Jinak ale šlo po všech směrech až dost (dalo by se říct, že až příliš) o poctu salfordské čtveřici. Navíc ty, kteří se plnými doušky neopájeli rozvážnými a táhlými tenaty hudby, začalo vystoupení od poloviny tak trochu uspávat. A nepomohla ani výpomoc z kapely Uniform.
Pokud bychom si nechtěli brát servítky, dalo by se s trochou nadsázky říct, že polovina vystoupení zněla jako „Heroes“ Davida Bowieho a ta druhá jako „Atmosphere“ od Joy Division. Přesto drtivá většina účastníků kapelu evidentně hltala a je pravda, že „All about love“ je hitovka. Nejspíš i proto přišla na přetřes jako poslední skladba setu… a vzápětí ještě jednou jako přídavek. Pojďme asi radši někam na něco divočejšího…
Rainy Days Factor
Přijít do Täubchenthal na devátou znamenalo projít jednu frontu, aby se člověk dostal na sympatické „náměstíčko“ před klubem, a pak si ještě počkat před samotným koncertním prostorem, než někdo zevnitř odejde. Ano, taky jsme se divili, jakým jménem jsou pro Němce rakouští Bloodsucking Zombies from Outer Space, ale faktem je, že bylo natřískáno až ven. A uvnitř na padnutí. Přesto do toho řádně zezombená čtyřka šla naplno a odhalila svůj naprostý instrumentální nadhled (v případě kytaristů téměř virtuozitu).
To hlavní se ale samozřejmě točilo kolem bubnujícího frontmana Dead "Richy" Geina s náhlavním mikrofonem u stojacích bicích. Pěkně nazvučený a šlapavý psychobilly set (kontrabas zněl jako kontrabas a přitom to basovalo, hurá!) neoživovaly jen nejnovější hitovky jako „Radio Active“ nebo starší „I Wanna Hear You Scream“. Jako obvykle nechyběly ani různé fórky a hororoví hosté s mačetami, zakrvácené řeznické zástěry a další rozverné elementy. Zkrátka zábavná show se vším všudy. To ostatně velmi dobře potvrzovala už samotná návštěvnická účast, protože víc lidí už by se do haly ani nevešlo.
Na poslední kapelu Täubchenthal, kanadské The Creepshow, jsme čekali tak trochu ze zvědavosti za účelem okouknutí nové koncertní sestavy. Po nahrazení „Hellcat“ Blackwood její mladší sestrou Sarah roku 2007 totiž přišla před dvěma lety další změna. Po hostování se spřátelenými Walk Off The Earth a ohromném úspěchu jejich předělávky „Somebody I Used to Know“, která měla za 4 měsíce přes 127 milionů zhlédnutí na Youtube, Sarah natrvalo zběhla k Walk Off The Earth. Její místo tedy musela zastoupit nová divoká kočka Kenda Legapsi, jejíž pověst koncertní bomby dorazila až do Čech. Nicméně oproti rakouským zombiím bylo na křehotinku u mikrofonu zvědavo překvapivě méně lidí.
The Creepshow - Sell Your Soul (živě na WGT)
Ale pohleďme raději na pódium, kde kromě exotické krasavice přibyl do soupisky kytarista. Inu, jasně, ne každá zpěvačka musí nutně hrát ještě dobře na kytaru. Pánové opět předvedli dobře sehraný set a báječně sladěné dvojhlasy, které příjemně doplňoval Kendin hlas. Celkem dobře to fungovalo u skladeb jako „See you in Hell“ (třeba otvíráku první desky s Kendou „Life After Death“), ale u písní, které známe v podání Sarah, se srovnání prostě nejde vyhnout. A tam to pro současné Creepshow vyznívá o chloupek hůř. Možná právě kvůli tomu frontwoman o to víc „šla do lidí“ a hecovala dav, ale paradoxně tomu tak nějak chyběla ona sympatická živelnost – skoro, jako by se do toho Kenda musela trochu nutit… a tak se tomu taky nějak hůř věřilo.
Ve stručnosti – nová zpěvačka je tedy krásná, červeň občas využívané doprovodné kytary jí sluší, rozhodně se snaží a zpívá jí to bez debat dobře. A i The Creepshow jsou stále velmi dobří a kdyby s nimi nikdy předtím nevystupoval malinkatý blonďátý dynamit Blackwood, nejspíš by to na WGT byl super set a hřejivý zavírák večera i festivalu. Jenže on s nimi předtím vystupoval…
A jak zafinišoval program letošního WGT na prknech Lipského městského divadla? V devět večer se nejprve na pódiu objevili Italové Hexperos, kteří přijeli představit festivalovému publiku novou, v pořadí již třetí desku „Lost In The Great Sea“. Jemná dvojice Alessandra Santovito a Francesco Forgione se nechala doplnit dalšími dvěma spoluhráči, přesto vyznění jejich darkwave hudby mělo možná až příliš krotké vyznění. Alessandra často vysvětlovala background jednotlivých skladeb sahající texty hluboko do krajové historie, v jeden moment začaly formaci zlobit škubající se základy kompozic jedoucích „z pásu“. Nebylo to špatné vystoupení, mělo typicky italského darkwave ducha, jakého prezentují ve své tvorbě například Ordo Equitum Solis nebo Corde Oblique, přesto závěrečný skočných míst, jakým se kapela rozloučila, mělo být během koncertu mnohem více.
To ruská pětice Theodor Bastard se k živější akci nemusel ani přemlouvat. Už složení bicí, perkuse, klávesy a elektrická kytara dávala tušit, že divadlo se bude otřásat v základech. Etnicko darkwave smršť pak dala předpokladům pouze za pravdu. Korunu setu, který na jednu stranu přinášel elektropopové melodie, podané ale notně východním stylem, pak dala fenomenální zpěvačka Yana Veva, která nemusela na sebe strhávat pozornost, aby přitáhla ke svému výkonu plný sál divadla. Dejte na jednu stranu arabské revolucionáře Fundamental a na druhé introspektivní výpověď Dead Can Dance. Uprostřed najdete Thodor Bastard, které bych si na základě přesvědčivého koncertu rád ještě někdy v budoucnu poslechl podruhé.
Takže je tu pondělní půlnoc a hlavou se opět táhnou návaly melancholie a zmatení. Cože, to už je ZASE po všem? To jako máme čekat DALŠÍ rok do WGT? JAK TO? Času se ale poručit nedá, a pocit „jak je možné, že jsem toho zase tolik minul/a?“ k němu prostě patří. A to i když je člověk poctivý a snaží se stihnout většinu toho, co jde. Naštěstí pro nás ale před sebou máme další dva hřeby středoevropského gotického roku – polskou Castle Party a především domácí Prague Gothic Treffen. Už aby to bylo!
Fotoreport od JiSeho najdete v naší fotogalerii.
Přidat komentář