Druhý díl našeho pohledu na uplynulý ročník Wave Gotik Treffen v Lipsku.
Pavel Zelinka: Neděle na WGT, na rozdíl od většiny ostatních festivalů neznamená poslední den kulturní nabídky. Díky Letničním svátkům se můžeme plně rozparádit až do pozdních nočních hodin, což se letos bezezbytku podařilo. Ale než se k tomu dostaneme, už po poledne mířím spolu s fotografkou Romanou na předměstí Lipska. Na jihu, ve zdejší Uhříněvsi, která se jmenuje Wachau, je zřícenina novogotického kostela, který utrpěl na konci druhé světové války přímý zásah leteckou pumou a už se z toho nevzpamatoval. Všechno špatné je k něčemu dobré. To dobré je fakt, že stylovější prostředí pro odpolední gotický koncert v širokém okolí nenajdete. Každopádně letos zde vystupovali italští neoklasici Ashram, a to už se vyplatí si kvůli nim trochu přivstat. A to přesto, že ze zdravotních důvodů do Lipska neodcestoval klavírista Luigi Rubino, takže tíha koncertu spočinu na houslistovi Alfredo Notarlobertim a zpěvákovi a kytaristovi Sergio Panarellim. A i když jen klavír puštěný z pásu, výjimečný prostor a procítěný přednes dvojice dokázal tento hendikep zahladit. Italové zkrátka mají dar drmatické zkratky i něžné lyričnosti. Sólová čísla jednotlivých muzikantů se střídala se souhrou dvojice (+plus pásu), příjemné polojasno s pofukujícím větříkem skrz gotická okna udělal z hodinového setu velmi příjemný zážitek. Plně zaplněný prostor kostela na závěr Ashram aplaudoval a donutil je ke dvojitému přídavku. Po koncertu bylo povinností se vyfotit se zříceninou v prostorách místního hřbitova, slupnout palačinku z nabízeného stánku nebo si nechat pořídit podobenku v místním improvizovaném fotografickém studiu. A pak už hurá nazpátek do koncertního Lipska.
Nephilim: Nedělní program začínám tradičně ve Stadtbad, kde je první položkou programu vystoupení belgické dvojice Skemer. Nesourodá dvojice, tvořená modelkou Kim Peers a Mathieu Vandekerckhovem (kytaristou post-metalových Amenra, zde obsluhujícím vedle kytary také klávesy) produkuje minimalistický darkwave, jehož živé provedení je něco mezi koncertem a performancí. Zvuk je bohužel nezvykle potichu, ale aspoň je v dobré kvalitě. Kim v nápaditých šatech připomínajících mumii se u produkce svíjí a celé to působí tak nějak cool.
Skemer - Sunseeker (live @ WGT 2025)
Pavel Zelinka: Na podzim loňského roku jsem náhodou narazil na singl pro mne neznámé švýcarské čtveřice Lone Assembly, který mne takovým způsobem zaujal, že jsem se rozhodl, se podívat, jak to mladíkům z Alpské země jde naživo. Pokrvé jsem se díky tomu dostal do nových koncertních prostor, které se nacházejí v parkovém zámečku Parkschloss, ne zas tak daleko od samotné Agry. Po více než 15 letech jsem procházel místy, kde tehdy bylo stanové městečko a obrovské parkoviště. Dnes je zde klidná louka, kterou jen tu a tam projede osamělý cyklista. Doby vrcholu návštěvnosti WGT jsou už minulostí, to ale neznamená, že se stále nejedná o akci obřímých rozměrů. A navíc objevující pro fanoušky nová zajímavá žánrová jména. To byl přesně případ Lone Assembly, kteří se na už po několika písničkách přiznali, že ještě nikdy nehráli před tak velkým obecenstvem. Je pravdou, že spodní sál byl velmi slušně zaplněn několika stovkami fanoušků, které si kvarteto začalo brzy obmotávat okolo prstu. Klasické rockové složení hrálo něco mezi popově zabarveným postpunkem Editors nebo White Lies a výrazně říznějšími žánrovými spolky. Co povyšuje kapelu je ale suverénní hluboký hlas zpěváka Raphaëla Bresslera, u kterém si nelze nevzpomenout na podobně uhrančivý hlas Seana Bowleyho z australských Eden. Druhá polovina koncertu už se nesla v euforickém duchu, kdy na konci k slzám dojatí muzikanti stále děkovali, přidávali a poté se desítky minut bavili a prodávali svůj jediný vinyl a skrovný merch v předsálí.
To už o patro výše začal vyučovat svůj Caveovsky temný rock dekády v Česku usazený Phil Shoenfelt se svou doprovodnou kapelou The Southern Cross. I v jejich případě si čtveřice své publikum našla. Bylo povznášející na chvíli projít ven na ochoz v prvním partě, pokochat se výhledem do zeleně a za chvíli se zase pár kroky vrátit nazpět vychutnat si novější, ale i starší skladby kapely, která nám, stejně jako ve stejný den preludující Lakeside X, rozhodně ostudu neudělala.
Nephilim: Dvojice androgynních mimozemšťanů Drab Majesty mi doposud naživo také unikala. Kapela z malých klubů dorostla až na hlavní pódium v Agře a bez problémů halu dokázala naplnit. Jejich působivý mix darkwave elektroniky, gotických kytar a zasněných vokálů si bere to nejlepší z The Cure, Cranes nebo Cocteau Twins a přetavuje to ve vlastní, dobře rozpoznatelný styl. I když bylo vystoupení dost statické, přesto hity jako "Dot in the Sky" či "Too Soon To Tell" dokážou navodit po čertech působivou atmosféru a publikum se rádo na tuhle hru nechalo strhnout. Skvělé vystoupení.
Pavel Zelinka: Po delším přesunu z Agry do Felsenkelleru jsme zachytili poslední písničku nám neznámého projektu Anything Box. A i když jsme viděli z koncertu pár minut, pár vět si americký projekt Claude Strilia zaslouží. Hrát synthpop, ale vypad něco mezi uklízečkou a ponocným? Mít na pódiu ozvučené štafle? To všechno nabídl projekt, který bychom mohli zařadit do podobné škatule jako den předtím navštívený koncert Turquose Days. To znamená, polozapomenuté jméno, kapela nebo projekt jednoho většího hitu, která se zbytek své kariéry pohybovala v mediálním stínu. My jsme stihli právě onen největší hit Living In Oblivion, který zněl i naživo dobře a byli jsme, stejně jako plný klub spokojeni.
Nephilim: Mít po pár letech možnost vidět Andy LaPleguu s jeho nejtanečnějším projektem Icon of Coil je příležitost, která se nesmí propásnout. Narvaný Felsenkeller dychtící po tranceové náloži dával tušit dobrou náladu. Andy svým nezaměnitelným stylem uvězněného lva rázoval z jednoho konce pódia na druhý a pomalu rozehříval publikum, což na kolegu Pavla bylo zkrátka příliš dlouhé čekání (viz níže). I když jeho hlasové kvality při živém provedení skladeb mají rezervy, o tohle v tomto případě nejde. Ibizou načichlé tracky jako "Dead Enough for Life" a "Existence in Progress" patří k největším tanečním vypalovačkám na scéně a dav se ochotně nechal strhnout. Jednoznačně nejodvázanější párty celého letošního WGT a další velký palec nahoru pro tohohle norsko-amerického hudebního všeuměla.
Pavel Zelinka: Ač jsem to neměl v plánu, poměrně tristní první třetina vystoupení Icon Of Coil mě donutila změnit lokál. Naštěstí milovaní Klangstabil hrají jen pár stanic odtud v prostoru Taubchenthal, tak hurá za nimi! Od návratu na scénu se v koncertní podobě nic nezměnilo. Což je dobře. Boris May znovu neuroticky chodí, klečí, leží, recituje, ale především maximálně prožívá celé vystoupení dvojice. A Maurizio Blanco za elektronikou ho v tom nenechává samotného. Angažovaný Boris navíc i poměrně výrazně komunikuje s publikem mezi skladbami, takže zcela plný klub jede s dvojicí na euforické vlně. A když Klangstabil na konci do lidí natlačili své neortodoxní hitovky Math & Emotion, Vertraut a především stěny otevírající Schattentanz, nebylo překvapením, že Boris si musel třikrát sundávat kšiltovku a bundu, kterou už si nasadil na znamení odchodu. Poděkování v podobě zakoupení trika s nápisem „I Create, You Destroy“ bylo povinností.
Je krátce před půlnocí, čas na cestu domů? Ani náhodou! Vždyť dnes si pro návštěvníky nachystali organizátoři do největší haly Aggra půlnoční překvapení v podobě koncertu postpunkových pionýrů Public Image Ltd. A tam přece nemůžu chybět! Hala je před jednou hodinou ránu nejméně ze dvou třetin plná když se nahrnuli na pódium všichni členové včetně evidentně ve velmi dobré náladě naladěného Johnyho Lydona. Už vstupní přivítání otázkou „Je tu někdo, kdo by chtěl slyšet PIL?“, s typicky protaženým frázováním muselo člověka naladit na pozitivní notu. A když kapela spustila vítečně nazvučený koncert, který si bral ze starších, ale i novějších skladeb, a plul s postpunkově dubovým houpáním nezadržitelně kupředu, už stačilo jen zavřít oči a nechat se unášet někam do oblak. Anebo pozorovat dramatickými gesty nešetřícího Johna, který suverénně celé divadlo řídil. Došlo i na singl Open Up, původně od elektronických Leftfield, track World Destruction vzniklý spojením s Africou Bambaataa v projektu Time Zone a samozřejmě na nesmrtelné kousky Public Image, Rise nebo This Is Not a Love Song. Spokojenost.
Public Image Ltd. - This Is Not A Love Song (live @ WGT 2025)
Pondělí
Nephilim: Pátý den festivalu a dostavuje se únava. Den zahajujeme v Haus Leipzig s brooklynskou dvojicí A Cloud of Ravens. Přiznám se, že jsem jejich tvorbu doposud neznal. Rock/postpunkový projekt je dítkem zpěváka Matthewa McIntoshe, který s ním od roku 2019 vyprodukoval tři alba. Naživo to nebylo nic, po čem bych znovu toužil, ale nejednalo se o vyložený propadák. Možná to bylo i pod dojmem placatého zvuku, který vystoupení zbytečně ubíral dynamiku.
A Cloud of Ravens live @ WGT 2025
S následujícími Future Nobodies už jsem měl tu čest. Trojice z Chicaga spojuje postpunk s new-wave a dreampopem a jejich nahrávky příjemně 'smrdí' 80. léty. Ovšem na pódiu to byla učiněná katastrofa - kapela působila zoufale nesehraně, zpěvačka ve vyšších tónech ujížděla do stratosféry a vysoupení rámovala až nepříjemně vytažená basa. Pobavilo mě jen dítko jednoho z muzikantů, které se se sluchátky na hlavě potulovalo po pódiu, což je na vystoupení na takovém festivalu zoufale málo.
Přesunuji se do Felsenkeller. Gin Devo a jeho Vomito Negro patří k největším legendám temně elektronické scény. Přes čtyři desítky let fungující formaci jsem viděl naživo už několikrát a vždy se jednalo o vynikající vystoupení. Jejich koncerty působí jako mše plná úzkostné atmosféry a tísnivých pocitů, osobně na elektronické scéně neznám nikoho, kdo by dokázal navodit takový pocit beznaděje a zoufalství. Gin jištěný padistou v pozadí deklamuje své texty a občas hrábne do kláves umístěných směrem k publiku. V působivé projekci potom vždy potěší záběry ze sedlecké kostnice. Tracky jako "Black Plague" nebo "No Hope No Fear" a přídavková "Feel The Heat" patřily k největším highlights setu.
Vomito Negro live @ WGT 2025
Na závěr ještě výzva k pořadatelům: Proboha, udělejte něco s počtem stagí, už je to neúnosné! Vlastně na všech místech konání došlo během letošního WGT k tomu, že musel být prostor dočasně uzavřen pro nové příchozí, protože kapacita uvnitř byla překročena. S touto výtkou jsem v komentářích k letošní edici rozhodně nebyl sám a jsem upřímně zvědav, jak k tomu organizátoři přistoupí napřesrok. Ale stejně se znovu uvidíme - WGT má totiž jedinečné kouzlo. Přijďte ochutnat i vy.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.