Švédští postpunkeři se na své cestě k mezinárodní slávě vůbec poprvé zastavili v Praze. A stálo to za to!
The Exploding Boy, Mayen
Praha, Underdogs, 28. 11. 2018
Termín uprostřed týdne, obtesávaný podobně laděnými akcemi, navíc v období začínajícího předvánočního běsu a firemních večírků. Do ideálu měly podmínky pro tuzemskou premiéru stockholmských The Exploding Boy poměrně daleko. Ale kde je vůle, výsledky se dostaví.
I když během úvodního setu protřelého švédského DJe Batcata to ještě v Underdog’s vypadalo jako… no jako ve středu večer. Naštěstí se kolem deváté klub začal plnit starými známými i novými tvářemi. Domácí Mayen tedy začínali do plnícího se sálu, hurá.
Set pražské pětice nás během chvilky transportoval do zasněných dreampop/shoegaze/indie vod let raně devadesátých. Pokud vám sedí ty nejpřístupnější polohy The Cure nebo si vzpomínáte na formace typu Tom is My Sugar, mohli jste podupávat nožkou do příjemně ubíhajícího setu. Dobře sehraná sestava s kytarami proklatě vysoko zůstala celou dobu věrna stylu (i navýsost introvertnímu koncertnímu podání), ve kterém se evidentně cítí dobře a proto to i z pódia hrálo uvěřitelně. Dobrou kondici může mít na svědomí i příprava letošní debutové desky „So Far So Good“, kolem které se set celkem pochopitelně točil především. Konzistentní stav i hudební tvar odškrtával jeden track za druhým v pohodovém duchu.
Pravda, pro melancholičtější duše mohl být set Mayen až trochu moc „pohodičkový“. Navzdory tmě a kouři, v nichž se pětice záměrně utopila, jsme se náladou pohybovali spíše po letních cestách mezi poli, mezi zlatavými klasy pod modrou oblohou, které člověk s lehce zhuleným úsměvem laská dlaněmi a ve svém srdci cítí, že svět je krásný. Až předposlední track přinesl pocitově ochlazení a osazenstvo Underdog’s jako by si začalo podupávat o poznání víc. Střelka atmosféry tedy byla správně nastavena směrem k severu.
The Exploding Boy se chystají na pódiu, zkontrolují nástroje, na projekci se objeví odpočet 11:59 (stejný čas dal jméno i poslednímu tracku z aktuální desky), vteřiny začnou odtikávat, ozve se hudba a kapela…. mizí z pódia mezi lidi… Cože? Proč? Co? Jeden z předáků Johan se potutelně culí zpod kapuce a vysvětluje: „Je čas představit vám průřez současné švédské hudby. Je to součást show.“ A nekecá. Následující minuty skutečně trávíme s nahlas puštěnými skladbami formací jako Tiger Lou a jejich (trefně vybranou) „Ten Minutes to Take Off“.
Po přehlídce hitparád se ale už kapela konečně vrací na pódium doopravdy, obohacena o DJ Batcata na klávesy. K Lesově zreverbované kytarové vyhrávce se přidává kopák s basou a my zvolna vjíždíme do „Dark City“. Dobrý rozjezd! Na „Dark City I“ naváže gothrockem nasáklá „Dark City II“ a po ní je čas trilogii (chrono)logicky uzavřít otvírákem poslední desky „Fireland (The End of Dark City“). A prsk za ní hitovou „Run Red“ a další esa.
Ať už The Exploding Boy hrnuli skladby z novinky „Alarms!“ nebo předchozích desek, dohromady to hrálo skvěle. Jednotlivé zvuky nástrojů byly ošetřeny na jedničku (hlavně zkreslený/zchorusovaný zvuk basy hrnul jak radlice, zejména při valivé „Danger Zone“), i když během druhého tracku akustická kytara trochu zazlobila s vazbou. Tma obalující kapelu dala vyniknout neklidným mrazivým projekcím, které zahrnovaly vše od sestřihů zpráv z teroristických útoků, bolavých lidských záběrů z válek až po erupce netečného Slunce visícího kdesi nahoře nad tím vším. Veškerá vážnost aktuální desky se rozlévala po klubu od klidnějšího „gotického koutku“ až k nejdivočejšímu kotli, kterou tentokrát obstarala čtveřice alkoholem rozřáděných tanečníků. Jo, fungovalo to.
A neméně zafungovalo i přídavkové překvapení, kdy The Exploding Boy vystřelili mezi lidi hitovku Johanova sólového projektu Sjöblom „Oh My Heart“, což zahřálo srdéčko nejedné tanečnice. Pak už je ale čas na indiány a kovboje za doprovodu skočné „Desperado“ a ukončení setu tak, jak začal – rozvážnou „11:59“.
Čili na to, že byla středa, to nakonec celé vykouklo pěkně. Tedy ne že by té sedmdesátce účastníků neslušela ještě nějaká ta početní posila, ale i tak se z Underdog’s zase podařilo udělat místo, kde člověk prostě chtěl být. A tak jediné, na co se člověk musel přeladit, byl typický skandinávský odstup kapely. The Exploding Boy působili stejně jako jejich zvuk – přehlídka skvěle se poslouchajících samostatně stojících jednotek, která sice nehraje nijak zvlášť spolu „energeticky“, ale přesto součtem jednotlivostí dokáže vytvořit pořádný ohňostroj. Čili ano, The Exploding Boy jsou na raketovém vzestupu své kariéry plným právem. Tak snad se naše cesty zase brzy střetnou – ať už na cestě do Dark City, nebo někde jinde.
Pohled Demi:
Osobně jsem se na supportující Mayen nedokázal příliš naladit. Chvíli mne bavili už jen tím, že jim to opravdu hraje, ale pohyb "po letních cestách mezi poli, mezi zlatavými klasy pod modrou oblohou, které člověk s lehce zhuleným úsměvem laská dlaněmi a ve svém srdci cítí, že svět je krásný" mi zkrátka příliš neprospěl a ke konci mne vlastně i trochu unavil. A to mi nepomohlo ani několik autentických šluků během vystoupení. Ale nic proti klukům - možná někdy jindy, někde jinde, s někým jiným...
Na výkon The Exploding Boy jsem byl po naposlouchání aktuální desky opravdu zvědav, protože bylo jasné, že přenést na pódium natolik zvukově silný materiál nebude nic jednoduchého. Hodně na sobě zapracovali oba zpěváci. Živě byl po téhlé stránce slyšet hlavně Stefan a Johan mu spíš sekundoval, což má nejspíš za úkol i se svou akustickou kytarou. Nakonec jsem byl s celkovým vyzněním spokojen téměř dokonale. To málo k úplnému zvukovému nadšení měl možná na svědomí velký počet nástrojů na place. Snad i proto, ve srovnání podobně naladěných skandinávců, byli v tomhle směru při svém posledním pražském vystoupení o něco silnější The Foreign Resort.
I tak se však The Exploding Boy ukázali být ve vynikající formě a některé fáze jejich show byly dechberoucí (nebo zkrátka takové, jak jsem si jejich koncert představoval). Jakkoliv jsem se strašně těšil třeba na "Run Red", a že se i tahle hitovka povedla, vrcholem večera se pro mne nakonec stala o něco starší pecka "Let the Right One In". Refrén "despereeejšnnnn, despereeejšnnn eweit" s nimi halekalo i publikum a já si ho vyřvával ještě druhý den doma. Strhující. Ocenit musím také to, že zatímco některé kapely začínají s přibývajícím časem lehce nudit, Švédové dokázali i v závěru svým barevným setlistem bavit. Osobně mne potěšila jak Sjöblomova hitovka "Oh My Heart", tak westernová "Desperados". Kovbojové na plátně projekce a roztančený refrén "we are the desperados" roztančil veškeré osazenstvo na parketu. Dokonalé to tedy nebylo, ale skvělé určitě ano.
Za fotky děkujeme Honzovi Nedomovi ( #nedyfoto) z FullMoon, zbytek galerie si můžete prohlédnout tady.
Komentáře
Přidat komentář