Třetí den bohatého programu letošního WGT nás zastihl připravené!
Nephilim: Druhá noc na Wave Gotik Treffen bývá vždy klidnější než ta první. Člověk si uvědomí, jak dlouhý festival ještě bude a podvědomě začne šetřit síly – ne však letos! Snídani proto dáváme na závěr bujarého večírku a po pár hodinách mrzkého spánku se pokoušíme dát jakžtakž dohromady, abychom vyrazili na očekávané menu nedělního dne.
Před šestou večerní dorážím pod pódium v Kohlrabizirkus a v ústrety mi zní intro skladby "Amazon War", otvírák dva roky staré debutové desky islandské party Legend. Přiznávám, že před lipským koncertem jsem jim (úmyslně) věnoval málo pozornosti, protože ze všech stran se ke mně řinuly až nekriticky nadšené hlasy na skvělá živá vystoupení této dvojice (naživo doplněné o bubeníka) a já si přál zažít přímou konfrontaci s neznámým. Nebudu vás napínat, epické vystoupení Islanďanů mě srazilo na kolena svou neuvěřitelnou intenzitou a od WGT ještě neminul den, kdy bych si alespoň jednu jejich skladbu nepustil.
Zasněná elektronika Legend dostává díky zmíněnému živému bubeníkovi mohutný postrockový nápřah a zpěvák Krummi Björgvinson je za mikrofonem až k neuvěření jistý, jeho vypjatý vokál vám naživo jakoby mimoděk otvírá ústa dokořán. Už v polovině jejich setu jsem věděl, že tohle je bezkonkurenční jednička letošního WGT. Pánové provětrali debut "Fearless" křížem krážem, za vrcholy považuji hitovku "Sister" (zazněla druhá v pořadí), "Virgin" a "Runaway Train". K zemi mě ovšem nejvíc přibila novinková skladba, která bude součástí připravované druhé desky. Ať už je podzim, to čekání bude k nevydržení!
Odcházím na nikotinovou pauzu a zjišťuji, že venku se mezitím solidně rozpršelo a tak jsem původně plánovaný přesun do Stadtbad na koncert Amnistia odložil na později (a ještě později vlivem slejváku úplně zrušil). Neplánovaně tedy dostávám set Svena Friedricha v jeho electropopové inkarnaci Solar Fake, kterou mám z jeho projektů rád jednoznačně nejméně. Možná mě teď fanoušci SF rozcupují, ale tahle formace mi přijde čím dál víc unylá a bez nápadu, takže kromě focení se jejich setu moc nevěnuji a raději zkouším ochutnat gotický bratwurst (skutečně skrznaskrz černý, věřte nevěřte!). Solar Fake se sice snažili nalákat i na hvězdné hosty (Peter Spilles v "Dividing Line" a Daniel Graves v "Never Enough"), ale v mém případě ani tohle nepomohlo. První palec dolů.
Demi: V Agře si tou dobou chystají nádobíčko Diary of Dreams a tím nám byla tato olbřímí hala pro letošek souzená. Aktuální deska "Grau im Licht" má svoje zapřísáhlé fandy, ale znovu se mi potvrdilo, že minimálně otvírák má předešlá "Elegies in Darkness" silnější. „Sinferno“ naznačilo, že zvuk bude monstrózní, ale teprve „Malum“ zatlouklo všechny přihlížející do země. Zničující zvuk, který se nekompromisně valil do lidí, byl tvrdší a kytarovější než je tomu na deskách, ale to ničemu nevadilo. S vokálem nemá Adrian žádné potíže a zapracoval také na chrapláku, který využívá s daleko větším přehledem.
Oba zmíněné vály jsou z trochu jiného těsta než většina ostatní tvorby kapely a tak přichází s „MenschFiend“ očekávané vyklidnění a o něco intimnější a depresivnější hudební příběh, který graduje kouzelnou kytarovou vyhrávkou. Během „Butterfly: Dance!“ se připojují i fanoušci a spolu s civilně oděným frontmanem fungují na jedničku. Abych poslední desku pořád jenom nehaněl, musím vytáhnout klipovku „Ikarus“, která v Lipsku vyzněla skvěle. Na ni si Adrian vzal kytaru, Gaun:A zaparkoval ke klávesám a výsledek skvěle gradoval.
Hezky vyzněla i novinková titulovka, ale jedním z očekávaných vrcholů byl samozřejmě „King of Nowhere“, který dostal díky kytarovějšímu zvuku trochu jiný rozměr, ale i přesto fungoval bezvadně, když se trojice muzikantů v nejvypjatějších momentech postavila přímo do zhusta se valící mlhy. Ještě jedním nezapomenutelným bodem programu se stal přídavek. Volba padla na mou oblíbenou „Kindrom“ a „all thy psychos“ v Agře zpívali „bring me down – down, down!“ v grandiozním finále.
Nephilim: I přesto, že jsem se s britskými synthpopovými ikonami Mesh setkal na řadě festivalů, vždycky jsem měl v době jejich vystoupení lepší program. Letos mi ale Mark Hockings a Richard Silverthorn neunikli. Možná to způsobila předchozí nákaza virem nudy od Solar Fake, možná to bylo tím, že mi je kolega Kootcha vždycky vychvaloval, jaká "je to woe naživo bomba", ale Mesh pro mě byli naopak největším zklamáním festivalu. Tvorbu kapely znám docela dobře, ale všechno, co mám ze studiovek tolik rád, na pódiu podivně prořídlo do blátivého placatého nic, navíc to vypadalo, že Marka koncert ani trochu nebaví. V hledišti bylo ovšem naboucháno a soudě podle ohlasu publika se většině přítomných zdál set Ostrovanů v pořádku. Možná jen po Legend všechno zní polovičatě. Bratwurst číslo dvě, retko plus jedno zrzavé navrch a zpátky na značky, bude veselo.
Prémiový čas nedělního večera v Kohlrabizirkus patří totiž domácím Welle: Erball, partě staromilců, kteří zamrzli v době Commodore-64 a závěsných kláves ála Majkl Dejvid. Jako vždycky se dala čekat zábava nejen v muzice, ale i v rozličných proprietách, které čtveřice umělců používá. Úvod vystoupení obstarala Lady Lila s obrovskými andělskými křídly ("1000 Engel"), potom už kompletní band spustil svou retro show. Nic nechybělo - Honey a jeho epileptické pohybové kreace, Fräulein Venus, toho času rusovláska v pin-up šatech na otočném podstavci ("Der Telegraph"), v pozadí jako vždy netečně se tvářící A.L.F. s nejarchaičtějšími synth nástroji, jaké si umíte představit. Došlo na soutěž pro diváky, jejíž výherce si odnesl zbrusu starý kompjútr, před "Starfighter F-104G" se do publika rozletěly vlaštovky, při "Schweben, fliegen und fallen" zase obří nafukovací míče. Nicméně i přes neustálý mumraj na pódiu dostáváte také prvotřídní minimal electro. Welle: Erdball jsou sázka na jistotu, kterou bych moc rád někdy viděl i v Čechách.
Noční přejezd do Agry, kde už se připravuje čtveřice Bruce Smith, Lu Edmonds, Scott Firth a za mikrofonem čerstvý šedesátník John Lydon. Public Image Limited jsem viděl naživo poprvé a už na úvod vystoupení jsem koulel očima a říkal si, že tohle tedy až do konce nedám. Zuřivě gestikulující Lydon a jeho typicky mečivý projev si mě ale postupem času získal a ke konci setu už jsem vesele trsal. Naprosto v pohodě a vysmátá byla i kapela, mým favoritem byl vousatý Lu Edmonds s vizáží britského bezdomovce, střídající kytaru za saz a naopak. Ikonická "This Is Not A Love Song" zazněla hned jako druhá v pořadí, vrcholem setlistu byla snad dvacetiminutová jamsession při skladbě "Religion". Závěr obstarala smířlivě roztančená "Rise". P.I.L. mi přivodili veskrze neortodoxní zážitek, což je v rámci tak avantgardní veselice, jako je WGT, věc vskutku neobvyklá. A co teď? Party v klubu? Tak dáme drink v hostelu a uvidíme...
Demi: Naše výpravy se v Agře spojily a Nephi nebyl jediný, kdo během koncertu PIL koulel očima. Ne každý se však na Lydonovu jódlovací vlnu v průběhu času naladil. Já na tom však byl podobně jako kolega. Tenhle koncert nebyl z těch, co by vás čapl a házel s vámi po parketu od začátku do konce. Před cihlovou zdí na plachtě s logem kapely se odehrál nejeden rozpačitý moment, ale přesto se mi nechtělo odejít. Ať už šlo o precizní a uvolněné muzikantské výkony, tak o představení tak specifické figurky, jakou punková legenda nesporně je. Možná jsem od něj čekal trochu víc provokace a zlobení, ale i tak jsem rád, že jsme tu cestu navíc absolvovali, protože nám vysloužilý dareba mimo hudebního zážitku zařídil i kopec smíchu (ne posměchu) a zábavy, což se rozhodně cení.
Kopu dalších fotek už tradičně najdete v naší galerii.
Přidat komentář