Ezechiel | 21.12.2006 02:46
Je pátek 8. prosince, tedy den, který jsme se rozhodli zasvětit industrialu. Proč by taky ne, jen málokdy se naskytne v Praze lepší příležitost, nežli na tradičním **Prague Industrial Festu**, tentokráte s pořadovým číslem XII, a byla by tudíž škoda jí nevyužít.
Začátek je psán od sedmi, takže si říkáme, že příchodem do Rock Café na osmou hodinu nic nezkazíme, ale jaké je naše překvapení, když zjišťujeme, že indusfest (na rozdíl od jiných festivalů) pravděpodobně začal na čas, neboť první z vystupujících těles, francouzští ?**Drahomira Song Orchestra**? pomalu dohrávají. Jejich set bych (alespoň z toho, co jsem měl možnost slyšet) zařadil do ranku ?minimal?, a projekce za ?filmově umělecké?, nicméně musím přiznat, že po pár minutách už mne to začalo uspávat natolik, že jsem ani nevynaložil energii na vyndání foťáku a pořízení několika fotek.
Asi i proto, že jsem na line-upu zahlédl jako další na pořadí formaci ?**Tábor radosti**?, na kterou jsem byl vážně zvědavý, neboť jí pověst současné dark-electro špičky předchází na míle daleko.
A musím přiznat, že oprávněně. Masivní zvukové hradby, mezi kterými se proplétá hypnotický, počítačem modulovaný hlas, a velmi působivá pódiová prezentace ? to vše drží a funguje pohromadě a poskytuje tak divákům komplexní zážitek pro všechny smysly. Velmi příjemné je pak zařazení mateřského jazyka, které dodává koncertu TR další rozměr (alespoň pro česky hovořící část publika). Samostatnou kapitolou je již zmíněná pódiová prezentace. V současné době považuji kvalitně udělanou projekci na této scéně za jakýsi standard (doporučuji vystoupení polských Job Karma), a mám proto rád příjemná překvapení, kdy hudební projekty čas od času nabídnou nějaký ?bonus?. V případě TR jsou to dva něco-jako-řečnické-pultíky potažené černým suknem s logem TR, nad kterými se rytmicky pohybují dvě kontrastní bílé masky obou protagonistů (Lucid a System Failure), takže chvílemi nevíte, kam zaparkovat pohledem, neboť oku lahodí celek. Sečteno, podtrženo, jestli někde poblíž vás bude tato jihlavská formace vystupovat, rozhodně si to nenechte ujít, i když nejste zrovna příznivcem žánru?..fotky jsou k nalezení v naší Galerii.
Je čas na pivo, aby si člověk utřídil dojmy z koncertu, když najednou mne praští přes nos podivná vůně. ?Silvestr daleko?, ? říkám si, ? tak jak je možné, že cítím petardy??. Ale jaképak petardy! To se jen na pódium vrhla další formace ?**Einleitungszeit**?. Nenechte se zmást názvem, jedná se o seskupení z našich luhů a hájů, ačkoliv byste to z vystoupení asi nepoznali. Když jsem zjišťoval o ?Einleitungszeit? nějaké informace, narážel jsem na pojmy jako ?extrémní? a ?noise? . A až teprve v Rock Café jsem pochopil proč. Zmiňovaná vůně nebyla nic jiného nežli průvodní jev plechu trýzněného rozbruskou, který za velikého jiskření trestal jeden z performerů. Na druhé straně pódia se zatím opíral o syntetizéry další, navlečen do modrého montérkoidního stejnokroje s něčím jako svářečskou kuklou na hlavě, přivázán silnými provazy kamsi k dekoraci scény. Mezi tím se pohybovala jediná žena na pódiu s mikrofonem. Co se týče hudby, nemůžu vám bohužel poreferovat mnoho. Snad jen, že byla slyšet rozbruska a další zvuky z továren, do toho křik a nějaké téměř podprahové plochy, ale myslím, že šlo spíše jen o kulisu jinak velmi působivého pohybového (svým způsobem expresivně-tanečního) vystoupení, doplňovaného jiskrami, pliváním ohně, a všudypřítomným dýmem. Přiznávám, že po deseti minutách byly mé plíce plné brusného prachu a mozek plný hluku, takže jsem zatroubil na ústup k baru do útrob vedlejší místnosti.
Zjevně jsem nebyl sám, kdo byl vyhnán do foyeru Rock Café, takže se našlo spousta lidí, a spousta témat k řešení, a tak jsme si ani nevšimli, že ?Einleitungszeit? dohráli, a jejich místo na pódiu zabral Dirk Ivens se svým jednomužným projektem ?**Dive**?. Tento charismatický belgičan je považován za průkopníka tamní elektronické scény, který spolupracoval se spoustou známých jmen, a dokonce založil vlastní vydavatelství Daft Records. A je pravda, že jeho zkušenosti byly z koncertu cítit. Dirk Ivens totiž dokázal v jediném muži s mikrofonem a nekompromisními EBM beaty pouštěnými ze sekvenceru rozhýbat Rock Café do rytmu stroboskopů (takže se dalo i celkem dobře fotit :D). Nevím, jak dlouho nás Dive bavil, ale jisté je, že když bylo po vystoupení, měl jsem v hlavě jenom hukot, oči ještě doblikávaly po stroboskopech a nohy začaly nesnesitelně bolet.
Nebylo proto divu, že jsme zbaběle opustili něco kolem jedné hodiny ranní prostory klubu a rozjeli se do svých domovů s pocitem, že jsme zažii něco nového, nevšedního a rozhodně příjemného. Nezbývá než se těšit, co pro nás industriální autonomie **Ars Morta Universum** připraví na další rok...
Komentáře
Přidat komentář