Poslední dva dny největšího gotického festivalu světa očima našich reportérů.
Neděle
Ezechiel: Pokud byl ten třicátý ročník WGT přeci jen něčim výjimečný, byla to jedna kuriozita. Pokud jste měli zájem, organizátoři pro vás mohli domluvit svatbu na lipském hřbitově, včetně zpřístupnění síně/kaple uprostřed. Na co se našinec může dívat s trochu pobaveným úšklebkem až nečekaně dobře zafungovalo – všechny volné sloty se totiž rychle zaplnily. Jeden z nich zabral i spřátelený americký pár zasloužilých goths, pro které už samotné WGT byla totálně surreálná zkušenost. Nicméně nevěsta si přála vdávat se v latexových šatech, ideálně na hřbitově, obklopena gotickou rodinou v plné polní a pro to se nejspíš na celém širém světě nedaly najít vhodnější podmínky než letos na WGT. Z tohoto pohledu už člověk trochu dokázal přimhouřit oko a říct si, že to vlastně dává smysl. A bylo i fajn si zase připomenout doby, kdy byli obyvatelé Lipska festivalovému dění mnohem blíž a miloučké babičky, jdoucí ze hřbitova, se na všechny goths usmívaly, chválily jim outfit a německy prosily o možnost si ty nejhezčí vyfotit. A to tu pořád bylo, znovu jsme to viděli a zase to bylo hezké. Nicméně vlivem účasti na této stagi, se za hudbou dostáváme až později odpoledne.
Nephilim: Další den, opět příjemný sál ve Stadtbad. Tentokrát hudební program startujeme společně s jednočlenným francouzským projektem Poison Point. Timothée Gainet vypadá jak vystřižený z poloviny devadesátek, podle oblečení a mikáda byste ho před třiceti lety stoprocentně zařadili někam mezi fanoušky Nirvany. Ale chyba lávky, Poison Point produkuje taneční electro minimal ochucený EBM, hudebně blizký třeba takovým Qual, Adult nebo Xeno & Oaklander. Timothée představil průřez své dosavadní diskografie, čítající dvě alba a čtyři EP a i když jeho set byl zpočátku docela potichu, vše se včas napravilo (a zesílilo), a tak mohl vyniknout jak jeho naechovaný vokál, tak elektronické vyhrávky, které skutečně produkoval přímo na pódiu. S vidinou zajímavého lákadla pro pražské fanoušky navštěvujeme po výborném vystoupení stánek s merchandise a na dotaz, jestli by si Timothée nechtěl někdy zahrát v Praze dostáváme nečekanou odpověď: "já jsem včera hrál v Bike Jesus". Nic naplat, tak snad někdy jindy.
To už dav v sálu znatelně zhoustl, protože se na pódiu připravuje řecká elektronická dvojka Paradox Obscur. Toxic Razor a Kriistal Ann kapelu zformovali v roce 2014 a hudební scénu pilně a pravidelně zásobují svým synth/darkwave electrem, který díky expresivnímu vokálu vzdáleně připomíná staré nahrávky Niny Hagen s nádechem francouzského kabaretu. Nahrbená Kriistal krouží po pódiu jak sup nad čerstvou mršinou a nadšený dav aplauduje po každé skladbě. Jejich povedené vystoupení se bohužel poněkud minulo s mým momentálním rozpoložením, takže jsem místo grandiózniho finále dal přednost sledování škvířícího tuku na objednaném bratwurstu u venkovního grilu a do Atén posílám jeden velký PARDON.
O následujících Die Selektion jsem doposud jen slyšel. Představte si hybné electro prokládané zvukem klasické trubky. Dva zdánlivě neslučitelné světy ovšem naživo docela dobře fungují, byť si na jejich spojení zkrátka musíte trochu přivyknout. Do toho zkreslený naechovaný vokál a bizarní elektronická jízda může začít. Lidí pod pódiem je jak na mítinku ANO s gulášem zdarma, tříčlenná kapela (hrající zde jen ve dvojici) servíruje jeden taneční vál za druhým a za to sklízí od posluchačstva upřímné ovace. Nejsem znalcem jejich diskografie, tak můžu pouze napsat, že se jednalo o netradiční hudební zážitek, i když jejich doživotním fanouškem se zřejmě nestanu.
Ezechiel: Stejně, jako nás bavilo opáčko Ultra Sunn, řekli jsme si, že omrkneme i divoženku Rein, která před dvěma lety úplně rozebrala Prague Gothic Treffen. Jasně, budeme ji sice mít v zimě v Praze, ale když už nám tu hraje za rohem, žejo... Ta nás překvapila hned zkraje změnou image z androgynního cyborga na tak trochu východoněmeckou sekretářku v černém kalhotovém kostýmku s bílou halenkou a slunečními brýlemi. Doprováze ji tentokrát DJ Djedjotronic vzadu u pultu. Velmi rychle se ale odkopala nemesis Haus Leipzig, což byl slaboučký zvuk, žádný tlak. A přitom je "Reincarnate" taková pecka! Škoda...
Rein sice prostor utancovala, trhavé pohyby pořád fungovaly a stále to byla ta zábavná jízda někde mezi Jacksonem, robocopem a EBM mlejnem. Jen ten zvuk, ten zvuk... Davu to tedy evidentně ani v nejmenším nevadilo, protože už po třetím songu "Reactivity" (druhým byla novinka "Mutual Satisfaction") spustili takový virvál, jako kdyby umělkyně právě skončila a oni si museli vytleskat přídavek. Fungovala šlapavá "Off The Grid" s EBM spodkem i novinka s Djedjotronicem "Transmutation". Nadšení fanoušků s každou skladbou stupňovalo, takže Rein mezi skladbami roztomile vypadávala z role chladné umělkyně, posílala pusinky davu a se smíchem přiznávala, že "tohle teda fakt nečekala".
Když se pak ozvaly první beaty "Accelerate", Haus Leipzig řval jak tur. Jedeme přes "Release me" až k zatím nevydané nové synthpopové skladbě (která zněla velmi slibně) až k "Automate". Po ní následovala spontánní roztleskávačka na dvě minuty, kterou divoženka utnula slovy: "A to jsme ještě ani neskončili". Skvělou atmosferickou "Dystopii" masivně zatloukl "Bodyhammer" a pak už pomalu přistáváme u hybné "Bruises". Tam byl i zajímavý moment, kdy právě "Bruises" doprovázela videa Rein z minulosti, kde se dívka divoce proháněla po stagi, měla bubenice, drive za tři punkové kapely a řádnou nůši sexappealu. Jasně, je úplně v pořádku, že se Rein rozhodla být brána vážně, ne jen jako "pěkná tvářička" a jako součást toho změnit image směrem k chladnějšímu androgynnímu cyborg looku. Ale ta nespoustaná živelnost, kterou jsme viděli na starých záběrech, ta tu možná dneska trochu chyběla. Jakkoliv závěrečná message: "Nenechte si nikym říkat, co máte dělat" zanechala na duši tak nějak hezky.
Nephilim: To už ale protínám cestu s kolegou Beowulfem a chystám se splatit jeden starý dluh. Před pár lety jsem ho totiž na WGT přemluvil, aby se mnou místo plánovaného koncertu Centhron šel na EBM kombo Jäger 90 a Klutæ (viz náš report z roku 2015). I tentokrát je Claus Larsen a 90 Myslivců v nabídce, ale my sedáme na bus a jedeme na jednu z nejvzdálenějších stagí na WGT. Míříme na východ, míjíme panelákovou zástavbu, potom rodinné domky a nakonec autobus jede jen mezi poli a loukami, na kterých se pasou kozy. A teprve pak zastavujeme nedaleko obřího parkoviště kdesi na předměstí, u kterého je situován klub Hellraiser. Velkorysé venkovní prostory s posezením a několika stánky, samotný sál pro dobrých 800 lidí.
Na Centhron je narváno, v sále se rozcvičují Pokémoni, show může začít. Horrorové rekvizity na pódiu, svítící hydry po obou stranách pódia a freneticky nadšený dav od prvních taktů. Zvuk sice není úplně ideální, ale to publiku v žádném případě nevadí a spolu s Elmarem Schmidtem poctivě dozpívávají texty, mávají či tleskají na každou jeho pobídku. Centhron mají rozhodně z čeho vybírat, však jejich kariéra trvá už přes dvě desítky let. Nejvíc prostoru dle očekávání dostává čerstvá deska "Einheit C" a já fascinovaně pozoruju klávesistu a jeho zběsilé pohazování hlavou. Ani tentokrát nebudu chrlit superlativy, ale soudě dle narvaného klubu a atmosféry v něm Centhron dodali přesně to, pro co si lidé přišli.
Pauzička venku na pár doušků svěžího vzduchu a zpět na značky. I tentokrát nás čeká pořádný válec, ovšem v tomto případě prosycený notnou dávkou optimismu a dobré nálady. Jan L. i doprovodný padista v bílém, Noisuf-X spouští svou trance/techno/aggrotech masírku a rázem se ocitám někde na slunné Ibize. V podstatě můžu klidně okopírovat stejný text, který jsem o kapele psal před nějakými sedmi lety v reportu z M'era Luna - nejsou důležité žádné hity, na pódiu se nic zásadního neděje. To hlavní je beat a dobrá obuv - zbytek už je na vás, jak si set užijete a jak ho odtančíte. Ideální kapela na vyčištění hlavy od všech starostí, které vás sužují.
Ezechiel: Byl čas omrknout pro změnu něco nového, a tak se zastavujeme v Moritzbastei na italskou dvojici Iamnoone. Pánové to evidentně mysleli dobře, hezky to hrálo, zvukově to bylo trochu jemné (možná až moc), včetně zvuku bicího automatu. Jemné (ale ladící) byly i zpěvy obou umělců. Basák s nástrojem bez hlavy (což nezkazí image jen málokomu) a kytarista se sympatickým rozevlátým lookem 90s rockové hvězdy se rozhodně snažili a pokud jste si dali práci a zkusili si přes pokažený zvuk domyslet, co se děje, byly to vlastně dost hezké songy. Křehké, ale s tahem na bránu. Dobře poskládané, se sehranými dvojhlasy, melancholické a bolavé. Mít lepší zvuk a větší odpich, byly by to vlastně celkem pecky. Budeme tedy Iamnoone dále pozorovat.
Afterparty v Moritbastei se rozjely, malou stagí začaly znít elektronické jistoty a tak tam bylo (zcela nepřekvapivě) úplně plno. V druhé klubové části odstartoval Daniel Myer s Blac Kolor a dalšími DJs svou Dystopic Rave. Konceptem mejdanu – jak nám sám principál potvrdil – je propojovat sety techno DJů, které si za tímto účelem pozval, s věcmi ze scény, které tam doplňuje Daniel. Takže vám třeba z typického technotracku najednou vykouklo "She's caaaaaaaaaaaaling" od Death In June. Zajímavá míchanice. Chvili se na to dalo pohupovat (jakkoliv hlasitě mašírující tanečníci na pódiu by to klidně dělat nemuseli), nicméně ještě máme před sebou poslední den, a tak si člověk musí rozložit síly rozumně.
Pondělí
A je tu poslední den Wave Gotik Treffen. Čas dohnat všechno, co se za ty předchozí nepodařilo. Třeba se po desti letech vypravit zase do pohanské vesničky nedaleko Agry. Tady se doslova zastavil čas, ale na druhou stranu, přesně to se od toho prostoru očekává. Stále stejné stánky s medovinou, pseudostředověkými cetkami, rohy na pití a masem na rožni. A stejně tak stage, odkud nás vítá taneční metalvikinský set – dva kytaristi (jeden oblečený jako kostlivec), basák, bubeník a zpěvák, samozřejmě oblečený do kožešiny. Jediné, co se vymykalo šabloně, byl povědomě znějící slovanský jazyk. Aha, podle programu máme tu čest s chorvatskou Manntrou. To leccos vysvětluje. Na druhou stranu, ani nezavdává mnoho důvodů setrvat. Přesouváme se tedy do vedlejší Agry, kde je čas na další milou tradici – zákeřná, barevná, s kompotem smíchaná alkoholická pitíčka a následný „blitzkrieg drunk shopping“.
Nephilim: Poslední den WGT načínám tentokrát v chladném podzemí Moritzbastei, kde jsou první položkou programu Američané Kreign. Pro Ryana Hutmana a Christiana Austina se jednalo o vůbec první vystoupení v Evropě a to i přesto, že se počátky souboru datují až do roku 2010. Oba pánové nastoupili v černých burkách s korunkami (jedná se snad o nějaký nový módní trend na EBM scéně, viz loňské vystoupení Dead Lights tamtéž? - pozn.aut.) a nečekaně nabitému klubu nasypali výběr ze své tři roky staré desky. Zvuk byl parádní a ohlas publika nečekaně vřelý. Vedle nás doposud sedící bělovlasá stařenka, kterou jsem před startem setu považoval za odpočívající úklidovou sílu, od prvních tónů divoce křepčí. Pánové na pódiu se střídají za mikrofonem a užívají si rozdivočelé publikum. Závěrečnou položkou plnokrevného vystoupení byla nealbová vypalovačka "Break The Beat". Povedená premiéra!
Ezechiel: Přesouváme se do hlavního sálu Agry, ať jsme tam včas na závěrečný hřeb večera, legendární The Mission. Aktuálně hrající německá diskoška Eisfabrik tu mezitím evidentně plnila účel. Pán v teplákovce a pětice v bílých overalech vyčarovali poměrně průrazný zvuk a na takové to domácí německé přešlapování to asi fungovalo. Tedy i podle toho, jak lidi ochotně plácali do rytmu a kričeli mezi skladbami. Zvlášť když ze scény sršely ohňostroje jak o Silvestru.
Ve 21:40 nás ale čeká hlukové intro a mašina s nákladem 5/4 taktů „I.E.D.“ se rozjela. Ano, jsou tu Front Line Assembly v plné sestavě i s kytarou (ač tentokrát bez Skolda), živými bicími a se vším všudy. Bill Leeb je pořád strašák a pořád to pěkně hrnul dopředu. Dupavka „Killing Grounds“ s valivými dubstepovými částmi hnětla prostor a při takové „Shifting Through The Lens“ by člověk podle rozhýbaného parketu ani nevěřil, že už mají tanečníci za sebou pátý den festivalu. Jen (hlavně ze začátku) bylo těžké odpoutat pozornost od výrazné velké projekce, protože člověk pořád koukal, jak ta cesta dronů postapo městy asi dopadne. Nicméně „Resist“ se synchronizovaným mlácením do kotlů přehlédnout nešlo. Přes trochu „Joint in the chant“ momenty v „Millenium“ jsme tak utěšeně došli k závěrečnému „Mindphaseru“. Jo, hezký set i pokud člověk není skalní fanoušek.
Nephilim: Vzhledem k pracovním i nepracovním povinnostem jsem s velkou lítostí musel oželet dlouho odkládaný pražský dvojkoncert The Mission. Velkolepé lipské finále 'Deja vu Tour' v podání Waynea Husseye a jeho boys už si ale ujít nenechávám. Slušně naplněná Agra byla svědkem průřezového 'best of' setu, jehož pilířem byly především tři první desky. Neskutečně sehraná a v pohodě hrající kapela podávala od prvních tónů úvodní "Beyond The Pale" suverénní výkon, Wayne zpíval jako o život a publikum poctivě odzpívávalo většinu textů s ním. Vedle klasik jako "Severina", "Butterfly on a Wheel" či "Garden of Delight" došlo i na "Afterglow" z návratové desky "Neverland" nebo "Met-Amor-Phosis" z prozatím poslední řadovky "Another Fall from Grace" (které už je sedm let, co s tím takhle něco udělat, Mr.Hussey? - pozn. aut.). Závěr setu nepřekvapivě obstarala dvojice nesmrtelných evergreenů ("Wasteland" a "Deliverance"), po které se kapela ještě vrátila na dvojici přídavků: "Swoon" a "Tower of Strength". A nebyl by to Hussey, aby si jako letitý fotbalový fanoušek (společně s mohutným přispěním publika) nedal hymnu FC Liverpool "You'll Never Walk Alone". The Mission potvrdili vynikající koncertní formu posledních let a jejich koncert byl důstojnou tečkou 30. ročníku WGT.
Ezechiel: Je to tak. Už loni na M'Era Luně ukázal pan Hussey a spol., že jsou ve fantastické formě (připomenout si to můžete tady). Letos na WGT, kde nejen završili koncertní tour, ale oslavili i 60. narozeniny principála (kterému celá Agra zazpívala "Happy Birthday") to jen potvrdili. Ale šest křížků byste tomuhle frajerovi netipli. Zpíval a hrál jako o život, kapele to šlapalo a zvuk dvanáctistrunné kytary je prostě ikonický. Nebudu opakovat, co bylo řečeno, tenhle koncert prostě skvělý a pro mnohé oprávněným highlightem třicátého ročníku.
Co se ovšem naopak příliš nepovedlo, byly pondělní závěrečné afterparties. V Moritzbastei nás uvítal dvacetimetrový had návštěvníků před vchodem, který s každou minutou narůstal. Přesouváme se tedy do Darkfloweru, kam lidi zatím ještě nestačili dorazit. Navíc jsme dostali doporučení na "skvělé DJe". Jenže set se od Deine Lakaien přes německé "revoluzion" songy bez varování zvrtnul k "Bring Me To Life" od Evanescence a pak – prosim? – hned "Somewhere I belong" od Linkin Park. Jako fakt? Co se to...? Navíc už i návštěvníci začali být dost nepříjemní a tak jediným rozumným východiskem bylo zvednout kotvy a přesunout se k hostelu na "Forever Young stage". Tak zase za rok!
Fotky lidí a kapel od Toma Mičáka najdete v naší fotogalerii dole.
Komentáře
Přidat komentář