Pokud jste třebas i vzhledem k ceně zaváhali a nešli na koncert Laibach, vězte, že jste přišli o jeden z nejlepších koncertů letošního roku. Jak to vypadalo, co se všechno dělo, a co nám kapela nakonec nadělila?
Autor: Lyrel
Do poslední chvíle to vypadalo, že ani já - Hard EBM lover - se do Lucerny nedostanu, ale štěstí stálo na mé straně a po vánočních nákupech mi ty čtyři stovky tak tak zbyly. Kolem šesté se mi podařilo probojovat ke kase a tiket si opatřit. Kolem mne se děly hned dvě zajímavé věci. Jednak se venku točilo interview (tak blízko!), a druhak dole zvučily bicí. A mě přešly veškeré pochybnosti a začala jsem se neúnosně těšit.
Ty tři hodiny byly nekonečně dlouhé, ale devátá se nachýlila a opět jsem stála u vstupu do Lucerna music baru. Venku už byla pěkná fronta, ale organizace zvyklá i na větší nátřesk návštěvníky rychle odbavovala, zbavila je kabátů a zavazadel, takže jsem přesně v devět stála na balkoně a prohlížela si návštěvníky. Nic jiného se zatím dělat nedalo. Dole byla nachystaná scéna, dvě plátna, projektory-dnes u koncertů nic neobvyklého. Ani mezi lidmi nebyl nikdo vzhledově nějak nápadný, byla tu fanouškovská všehochuť od puberťáků před rastamany a sem tam nějaký ten goth, ale těch bylo jak za nehet máku. Sál už byl úplně natřískaný, z repráků se line něco, co silně připomíná vojenskou dechovku a každá minuta je delší a delší. Když už se osazenstvo začíná trochu nudit, změní se osvětlení.
Je přesně půl desáté a prostory baru rozvibruje Česká státní hymna v té nejklasičtější podobě. Kluci u stolu přede mnou svorně vstali, položili ruku na srdce a vlastně všichni tak nějak dojatě zmlkli. V tom tichu si ale člověk začal uvědomovat drobné nepříjemnosti, ačkoliv teplota je velmi příjemná, kolem je příšerná směsice pachů, změť různě sladkých cigaret a připálená vůně umělé mlhy, se kterou to malinko přehnali (naštěstí se rychle rozptýlila). Nacionalistická chvilka národní hrdosti skončila a přes podium přeběhl mužík k elektronice. Už jsou tady a vypadají...úplně jako na fotkách, typické kostýmy, čepice a turbany s emblémem skupiny. Jenom frontman byl slušňácky oholen. Začíná první dávka koncertu v melancholickém, lehce patetickém duchu, pomalejší songy jako Rossiya, Turkye a Slovania doprovázené sladkým dívčím zpěvem, když se vzadu na plátně objeví obří nápis Praha, publikum exploduje a nadšeně tleská (o kousek dál byl i nápis Brno ;-) ). Hrál se hlavně Volk, kolem desáté jsem začínala mít lehce ospalou náladu.
Přesně ve 22:15 hod se najednou kapela vytratila. Nastal malinký zmatek, někteří si nebyli jistí, jestli koncert skončil nebo je to přestávka. Naštěstí to byla přestávka a ani ne za pět minut byl překostýmovaný Laibach zpět s druhou částí koncertu - rychlejší, tvrdší a elektroničtější. Piano vystřídaly bicí, dívenku v turbanu dvě kočky s paličkami, které nejenže umocňovaly energii v sále, ale úžasně doplnily celou show. A že to byla nějaká podívaná!
Zazněla notoricky známá Tanz mit laibach z alba Anthems, po plátně pochodovali kostlivci a kdo měl kolem sebe aspoň těch patnáct centimetrů, začal se hýbat. Ve stejném rytmu se jelo dál, holky roztleskávaly, hrály na činely, osvětlovač řádil, až by jeden nevěřil, jak moc jde podtrhnout dynamika koncertu a jak přesně se dá se světly pracovat. Já už jsem byla dávno přesunutá dole, kde nebylo k hnutí, když skončila skladba a band znovu odešel. Byl konec, lid jásal a skandoval "Laibach, Laibach". Trvalo to dlouho, ale světla se opět tlumeně rozzářila, tentokrát dozlatova a všichni členové za zvuku Life is life nastoupili k děkovačce. Byla dojemná, publikum bylo podivně zjihlé a i mně bylo nějak těžce u srdce. A najednou mi v kapse vrní telefon. Vytáhla jsem ho a bluetooth mi hlásí, že mi přes něj Laibach poslal zprávu. Ježíšek, vážení! Sál obdržel animačku s logem a heslem kapely. A pak přesně když se poslední číslice na hodinách vynulovala a padl čas 23:00, byli pryč. Zítra hrají v Polsku a určitě toho ještě mají dost na práci, takže přídavky nebyly. Na plátně ještě probleskl znak NSK a titulky ozřejmující inspiraci textů, proběhla jména členů kapely a pak už jen DJ.
Abych to shrnula-nikdy jsem nezažila tak výborně zvládnutý koncert-technicky, protože byl v pravdě multimediální. Sehranost všech členů-ať už na podiu nebo za ním (popř. nad ním) byla příkladná, což se ovšem vzhledem k jejich zkušenostem očekávalo. Nic se nepokazilo, nálada byla úžasná, jenom toho prostoru člověk moc neměl. Já jenom doufám, že nejpozději za rok se v Praze zase ukážou, a že to bude minimálně stejný nářez.
Fotky jsou opět v naší **Galerii**
Komentáře
Přidat komentář