Bratrstvo Luny se vrací s druhou dlouhohrající nahrávkou nazvanou tajuplně „Goethit“. V čem se novinka liší od svých předchůdkyň, a kam se gothic rockoví trubadúři z Kralup posunuli? Čtěte hned tři autorské pohledy redaktorů CZ Sanctuary.

Bratrstvo Luny - Goethit
Vydal: Lunart Records (http://www.bratrstvoluny.com)

Pohled: Paesant

Na otázku kdo, nebo co se skrývá za záhadným, ale fešným slovem „Goethit“, mi nová, stejnojmenná deska české gothic rockové kapely Bratrstvo Luny odpověď nedala. Vypomohl jsem si tedy vševědoucím internetovým dědem a dopátral se toho, že i přes na první pohled viditelnou asociaci výrazu „goth“, se jedná o minerál pojmenovaný podle německé básnické legendy, J. W. Goetheho. Minulý počin Bratrstva odkazoval posluchače na Ecca, nyní přichází s neméně tajuplným a romantickým Goethem. Můžeme jen odhadovat, který klasik to „odnese“ příště.

Začnu-li s hodnocením pěkně popořadě, nabízí se první obal alba, který svým dvaatřicetistránkovým rozsahem otevírá prostor k zamyšlení, co všechno musí hudebníci nabídnout za dárkové balení, aby se zlenivělý stahovatel vypravil do krámu a zakoupil originální CD. Musím přiznat, že se mi bohužel při psaní recenze nedostal do ruky, ale dle ukázek grafiky rotující v traileru alba se jedná o vcelku poutavý prototyp photoshopového dark artu.

Všech osm tracků, které "Goethit" nabízí pod striktně goticko-romantickými názvy, tvoří dohromady přes tři čtvrtě hodiny kvalitního, studiem titěrně vyčištěného zvuku, okořeněného zábavně klišovitými hororovými výkřiky, vytím větru i vlkodlaka. Silné aranže, dýchající již z předchozího singlu „Nomen Rosae“, se rozvinuly do ještě pestřejší podoby. Ovšem kromě výše zmíněného si kapela odnesla na odřených bedrech do nové studiové nahrávky všechny kameny úrazu z dřívějších dob.

Nástup zpěvu po silně atmosferickém a procítěném intru skladby „Dejá Vu“ je, při použití gotické rétoriky, příjemný jako dřevěný kůl protínající zhýralé upírovo srdce. Barva hlasu v hlubokých polohách stále nepřeslechnutelně napodobuje Štěpánovský styl. V polohách vyšších sice sem tam vytváří zajímavé experimenty a úspěšně opisuje kytarové melodie, ale z démonické temnoty gothic rocku zas zbytečně spadává do obyčejného bigbeatového průměru. Nechtěně komický rozměr nabírá zabarvení hlasu v militaristické písni „Utrpení z přežití“, kde po výkřicích do megafonu (z politicky laděného hardcorepunku jako vystřižených) přichází  líbezný medový hlásek, ne nepodobný rozverným pěveckým výkonům Marka Ebena. 

Největší problém ale zůstává v textech. Nedá se jim odepřít naprostá oddanost žánru gotické mystičnosti ani jistá duchovní úroveň, ale jednotlivé výjevy a symboly prošpikované odkazy na historické ikony působí dohromady jako náhodně slepená, nemotorně znějící dadaistická poezie. Možná, že právě takový byl záměr, ale v tom případě bohužel nepatřím k těm, co jej s dostatečně osvíceneckým přístupem ocení.

Na druhou stranu, nástrojovému ansámblu na tomto dlouhohrajícím médiu není téměř co vytknout. Rytmická sekce pracuje s precizní přesností a basová kytara navíc se svým bohatým prstokladem utváří výrazný, samostatně stojící prvek. Kytary se ve slokách pouští do příjemně zkreslených vyhrávek a v nejednom refrénu přitvrdí  tak, že po boku dusající dvojšlapky vyzrazují jasnou inklinaci ke "gothic metalu". Znásobené zpěvy, stylizované do chorálů, mi zas nahrávají přímo na vzpomínky k dobám poslechu kapel typu Therion. 

Jako jednotlivé fragmenty tedy hudební výkony a postprodukční práce působí na domácí poměry překvapivě dobře. Jako celek pro mne ale aktuální dílo Bratrstva stále postrádá  chytlavost a lepší stravitelnost textů, nápadný a lépe frázovaný vokál a především nějakou zřetelnější, vlastní příchuť celé tvorby.  Tu se mi totiž ani po opakovaném poslechu nepodařilo nasát.

Hodnocení: 50%

Pohled: Nephilim

Novinkové desce Bratrstva Luny předcházela nezvykle výrazná webmediální masírka a tak jsem byl na jejich novou desku opravdu zvědav. V paměti jsem měl ještě slibný sound rok starého EP „Nomen Rosae“, na kterém kralupští bohatýři nakročili směrem k osobitosti a vlastnímu pohledu na věc. A jak dopadl „Goethit“?

Na ploše sedmačtyřiceti minut dostanete vedle žánrově povinného intra sedmero skladeb, které vás postupně provedou světem výhradního autora textů a duchovního otce formace R. X. Tháma. V hudbě se nedočkáme žádného překvapení, soubor pracuje se stejnými postupy jako na debutu, spíš se dá hovořit o jisté monotónnosti jejich tvorby  a přešlapování na místě. Kapela už naštěstí téměř opustila bludiště jihlavského podzemí, výjimkou budiž druhá skladba v pořadí, „Karneval recyklovaných halucinací“, kde je inspirace Štěpánovou squadrou nepřeslechnutelná. Místy neúnosná délka jednotlivých kompozic spolehlivě zabíjí tu hrstku zajímavých momentů, kterou na desce najdeme (např. skvělé chorály v refrénu skladby „Tělo je chrám“).

Osobně také patřím k těm, kterým výkon vokalisty Bratrstva Luny k srdci nepřirostl a tak jej stále vnímám jako výraznou slabinu celého projektu. Výsledný zvuk desky je slušný, ale i tak lehce pokulhává za loňským, v Sonu vyleštěným EP. A to i přesto, že tentokrát byla použita podstatně širší paleta zvuků a jiných technických kudrlinek.

Podtrženo a sečteno, „Goethit“ slušný nabízí slušný gotický standard, ale víc čekat nemůžete. Poslechem tohoto alba jsem se zodpovězení otázky budoucnosti českého kytarového gothic rocku bohužel nedočkal.

Hodnocení: 50%