Fanoušci domácího XIII. století velmi dobře vědí, že jeho vůdce Petr Štěpán nedávno vydal zbrusu novou knihu "Zpovědnice". A jelikož se v naší redakci nacházejí samí hudební publicisté, rozhodli jsme se poprosit o fundovanou recenzi knihy člověka literárně mnohem povolanějšího – s gotickou scénou spjatou spisovatelku Katrin Taillefer, se kterou jsme na stránkách Cz Sanctuary před pár měsíci dělali rozhovor. Děkujeme!

Textař, skladatel, muzikant, spisovatel, filozof a leader kultovní gothic-rockové kapely XIII. století Petr Štěpán přichází po několikaleté odmlce se svým novým literárním počinem, nazvaným Zpovědnice. Tentokrát se ovšem jedná o něco zcela jiného, než byla proslulá Vampýrská bible.

Zpovědnici by bylo možno rozdělit na tři vzájemně se skvěle doplňující součásti: básně a povídky z pera Petra Štěpána a černobílé fotografie Lenky Schreiberové, které výtečně podtrhují ponurou atmosféru celé knihy.

Není žádným tajemstvím, že si Petr Štěpán velice střeží své soukromí a niterné prožitky, tudíž čtenáře na první pohled překvapí, do jaké hloubky až byl autor ochoten odhalit svoje pocity a názory. Jeho básně jsou někdy přímočaré a bez jakýchkoli příkras syrovým jazykem přímo křičí do světa své poselství o naprostém znechucení a nespokojenosti s dnešním materialistickým a byrokratickým světem plným hlupáků, nesmyslů a paradoxů. Z veršů se ozývá rebelie bývalého punkera a při četbě nelze nevzpomenout na Petrovu původní kapelu Hrdinové nové fronty. To jenom potvrzuje rčení, že kdo byl jednou punkerem, zůstane jím už napořád – alespoň v hloubi duše.

„Celý svět je byznys a mlýnská kola osudů
Kontejner přání…
Šrotoviště životů…
Drtička snů…
Výrobna loutek…
Byznys, který je jen proto, aby byl…“

Z jiných básní zase hlasitě zaznívá zoufalství a hledání Boha. Ano! Jakkoli je drtivá většina fanoušků XIII. století přesvědčena, že kapela propaguje satanismus a Boha zavrhuje, opak je pravdou. Petr Štěpán svým silným hlasem volá po Bohu a zoufá si, že jej nikdo neslyší. Nicméně, kdo má v hlavě o něco více rozumu než většina stáda, musí nutně tento postoj postřehnout i v textech XIII. století.

„Kolik smutku mi ještě dáš?
Kolik zklamání mi ještě dáš…
než padne tvá víra ve mne
a ty zapomeneš slovo Bůh.“

Zkrátka básně Petra Štěpána mají tak široký záběr, že není možno je všechny popsat. Oscilují od stylu dětských říkanek (mimochodem velice povedených a ze strany dětí nadšeně ohodnocených) přes vyloženě temné gotické texty a verše o jiných světech až po hlubokomyslné filozofické úvahy. Některé texty již autor zhudebnil, zatímco jiné se snad možná zhudebnění v budoucnu dočkají. Každopádně atmosféra básní je nepopsatelná a husí kůži jimi navozenou si musí každý čtenář prožít osobně. Ale:

„Ne každý člověk je na takové úrovni,
aby snesl čirou pravdu.
Pro většinu lidí je lepší,
když se nikdy nedoví proč trpí.“

Povídky Petra Štěpána jsou… zvláštní. Snad všechny navozují lehce zvrácenou, depresivní a leckdy až nechutnou atmosféru, což samozřejmě není na škodu. Umělec by přece měl tvořit taková díla, která v člověku zanechají dojem ještě dlouho poté. A to se v tomto případě autorovi zcela jistě daří.

Ačkoli se spisovatelé obvykle inspirují životem, některé Petrovy texty jsou inspirované naopak smrtí známých osobností z minulosti. Vyfabulované souvislosti, které k jejich smrti vedly, rozhodně čtenáře přimějí k zamyšlení a řekne si: „Co když to ve skutečnosti vážně mohlo být takhle nějak?“ Všechny povídky jsou bezvadně vypointované až do takové míry, že se při dočtení někdy určitě přistihnete při tom, jak s vykulenýma očima nevěřícně „volujete“ nebo se hlasitě smějete.

Na samý závěr své knihy autor předkládá text vypovídající o smyslu života, který je tak žalostně pravdivý, že v něm jistě každý pozná spoustu svých kamarádů a známých, ne-li dokonce sám sebe. Je to jako rána kladivem do hlavy na konec. Přiměje vás to k zamyšlení. A o to tu jde především.

„Co už horšího se nám může stát než
že svým ideálům usteleme v haraburdí?
Zářivé hvězdy vyválíme v blátě
Zapřeme všechno to, co nás utvářelo
Uchlastáme tu vzpouru ducha
A necháme v sobě odumřít všechen smysl!
Co už horšího se nám může stát?
K čemu pak je takový život?“