Letos nás opustil Wes Craven - režisér, který se nevyhnul přešlapům, ale také dokázal stvořit hned několik nesmrtelných hororových ikon, čímž se do srdcí filmových fanoušků zapsal navždy. Pojďme si projít jeho kousky, na které se minule nedostalo.
Už pár let se Wesovi nepovedlo natočit nic, co by stálo za výraznější zmínku. V roce 1988 si tak rejža vzal na pomoc román Wada Davise a dal vzniknout filmu „Had a duha“ („The Serpent and the Rainbow“). Ten potěšil zejména exotickými haitskými kulisami a už podle téhle stopy je vám jasné, že na přetřes přišlo děsivé woodoo a vstávání z hrobu. Film vytáhl nahoru skvělým hereckým výkonem Bill Pullman a určitě není bez zajímavosti, že vyšinutý hlas mrtvé obstaralo hrdlo Diamandy Galás. Tady Wes rozhodně nesáhl vedle!
O rok později už to bylo s nápady o něco slabší. Snaha vdechnout život nové legendě, která si měla vzít jistou inspiraci z Freddyho Kruegera, se nepovedla ani trochu. „Shocker“ se snaží mixovat notně krvavou brutalitu s komedií a moc se to nedaří. Sériový vrah Mitch Pileggi (jinak známý jako prostovlasý Skinner z „Akt X“) byl usmažen na elektrickém křesle, ale ani to jej nezničilo, Přeskakuje z jednoho těla do druhého jako by se nechumelilo, klidně si hupne i do televize, ale málo platné – novou sérii se (naštěstí) rozjet nepodařilo. Nic nepomohl ani fakt, že si miniroličky střihli členové kapely Alice Coopera (včetně šéfa), pianista a skladatel John Tesh, či Wes sám (vcelku tradičně) i se svými dětmi.
Další sériový vrahoun je pronásledován v „Nočních vidinách“ („Night Visions“). I tady si zahrál vedlejší roli Pileggi, ale policejní pátrání v tomhle thrilleru bylo zapomenuto rychleji, než byste řekli „shocker“. O něco líp si vedl snímek „Lidé pod schody“ („The People under the Stairs“), který znovu koketuje jak s hororem, tak s komedií. V něm se seznámíme s rodinkou poctivých úchyláků. Taťka s Mamkou i jejich ratolesti jsou místy přeci jen vcelku zábavní a Cravenovo jméno tak bylo zase chvíli vidět aspoň trochu výrazněji. To se nedá říct o seriálu „Kavárna u Noční můry“ („Nightmare Cafe“). Sice si v něm zahrál Robert Englund, ale už fakt, že došlo jen na šest epizod, mluví za vše. Opět se tvůrci snažili o humor, o nějakou tu tajuplnost, ale v televizním kabátě se o nějakém hororu ani mluvit nedalo.
Minimálně šlo o předzvěst věcí následujících. V roce 1994 totiž přišla do kin „Nová noční můra“ s Englundem v čele. Návrat se však povedl jen částečně. Sledujeme natáčení filmu, v němž si má střihnout roli i Heather, která si zahrála v první a třetí „Noční můře“ Nancy. Během něj se začínají dít podivné nehody a náhody - Freddy je zpět. Nadšení se však nedostavilo. Následující rok dostal Craven další šílený nápad. Natočit černošský komediální horor. „Upír z Brooklynu“ („Vampire in Brooklyn“) uchopil drákulovskou klasiku po svém a v čele s Eddiem Murphym nám naservíroval mišmaš, který místy alespoň pobaví (i když konzervativnější část publika spíš vytočí). V malé roličce drsňáka se opět mihnul Mitch Pileggi (nejspíš s Wesem chodil často na pívo). Už se zdálo, že Wes nedokáže natočit nic kloudného, když došlo na jeho další kultovní kousek.
Samozřejmě mám na mysli „Vřískot“. První „Scream“, na jehož začátku legendárně zhynula Drew Barrymore, přišel do kin v roce 1996 a vyvolal bouři pozitivních reakcí. Ve zmrtvýchvstání klasické vyvražďovačky se konečně povedlo vybalancovat napětí i humor a hlavně se podařilo stvořit záporáka, který nebude jen tak zapomenut. Tedy záporáky. Maska, kterou vrahouni ve filmu nosí, se stala kultem, rovnajícím se věhlasu oflambovaného vtipálka z Elm Street. Fanoušek hororu se navíc dočká spousty odkazů na hororové klasiky. Během dalších čtyř let tak zákonitě došlo ještě na další dvě pokračování, která rozmělnilo jen drama „Hudba mého srdce“.
Jsme u posledních odstavců článku i umělcova života. V roce 2005 stihl Wes dva filmy. Horor „Prokletí“ („Cursed“) vrátil do kin vlkodlačí tématiku a Christinu Ricci v hlavní roli (Wednesday z Addamsovic famílie), zatímco thriller „Noční let“ („Red Eye“) přinesl vcelku zábavné napětí na palubě letounu svištícího do Miami. Překvapivou se možná může zdát spolupráce na romanticky dramatickém povídkovém filmu „Paříži, miluji Tě“. Wesův dílek "Pére Lachaise" sice není hororový, leč na hřbitově se odehrává a jako pocta Oscaru Wildovi působí jako milý počin.
Rok 2010 se nesl ve znamení návratu k vyvražďovačkám. Snímek „Vem si mou duši“ („My Soul to Take“) sleduje nekalosti sériového vraha, který je po údajné smrti a žít by měl už pouze v legendách. Ukazuje se však, že na mrtvolu se má tenhle šílenec podezřele k světu. O rok později přišel symbolicky do kin „Vřískot 4“. V něm se Sidney vrací na místo činu, a setkává se znovu s Deweym i Gale. Na tomhle slučáku však nemůže chybět ani Ghostface.
30. srpna se však ve věku 76 let filmař setkal se strašákem, nad kterým se vyhrává těžko. Nádor na mozku ukončil životní cestu Wesleyho Earla Cravena v jeho rodném Los Angeles. Jeho dílo jej však nechá žít věčně…
Přidat komentář