O další post - halloweenové seanci, tentokrát s kláním dvou legend temného undergroundu, čtěte více v tomto článku.
Sepsal: Paesant
První dny prosince, Vánoce, neonoví santové a vyslanci Jehovovi už klepou na dveře a mezi tím vším se málem ani nenalezne řádný termín, kdy si znovu připomenout Halloween. Přece se tu ale (jakožto i minulý měsíc s koncertem Rezurex) objevuje akce, která se vším svým strašením, kostýmy a hororově laděnou muzikou není ničím jiným, než vzkříšením svátku, jehož duch na rozdíl od vánoc přežívá po celý rok. Tedy alespoň na téhle scéně je tomu zvykem.
Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí - toto nechutně klišovité spojení je bohužel v případě vystoupení Last Days o čtvrtečním večeru víc než trefné. Ještě dvě hodiny před koncertem, kdy už se v Rock Café headlineři Deep Enyde jali zvučit nástroje, nás u warmupového piva vyruší telefonát. Zmatená Marika zoufale shání kontakt na někoho v naložené dodávce mířící ze Slovenska. Navzdory vánocům za dveřmi nepřichází od posledních dnů Ježíška žádná zpráva o jeho blížení se Praze. Hodinu na to už se obavy, že hlad po slovenských deathrockerech nebude ani podruhé zahnán mění v obavy mnohem vážnější - jestli jejich "van rod" nepadl za oběť nějaké dopravní nehodě. Naštěstí ale před osmou vstupujeme do koncertního sálu a Last Days už se motají v kabelech a zvuku.
Časový skluz nedal šanci moc se mazat se zvukovkou, takže když všechno znělo přibližně "jesusácky", začali se asi se čtvrthodinovým zpožděním pouštět účastníci do sálu. S blížícími se Vánocemi ale zjevně narůstá i finanční tíže (a to nejen automobilkám, ale i nám, obyčejným party-people) a stejně tak narůstá i ta vánoční pohoda přerůstající v přežíravou lenost. To ve zkratce způsobilo skutečně slabou účast. Tedy alespoň ze začátku se rozhodně nedalo hovořit o zaplněném sále a když Last Days odstartovali svůj vánoční balíček songů do toho mála rozcouraných lidí, tam kde kdysi býval kotel to zelo trapnou prázdnotou. Přestože Mario nelenil a proháněl se po podiu jak psychedelický šašek utržený z pérka, žádné vřavy se pod podiem nehromadily. Každý ale užíval vystoupení po svém, někomu stačila frontmanova tragikomická mimika a gesta jako perfektní klenot pro oči, jiní nasávali podávané hitovky z profláklých desek, převážně Dead Machines Revolution - Positive, London Bridge is Falling down, Machinen Friedhof, ale došlo i na nejznámější klipovku Army of God a "naší" sváteční hymnu Everyday is Halloween.
Basáckou výpomoc ze Zóny A uvedl Mario s pochopitelným cynismem slovy "jel sem 300 kilometrů, aby odehrál dva songy...". Pozdní příjezd se totiž nepříjemně promítl do jejich hracího času, který všehovšudy tvořilo sotva pětatřicet minut.
Show uzavřeli neznámým, ale nabouchaným přídavkem z připravované desky, jehož text se odchýlil od standardní angličtiny kamsi do východních krajů. Mě osobně úspěšně nakopl, abych se na chystaný kotouč začal těšit ještě víc.
Pětici slovenských bratří střídá formace, jejíž historie sahá v podstatě do stejných let a s undergroundem v srdci to mají stejně. Co je ale podstatně dělí, je vzdálenost.
Nastupují totiž The Deep Eynde, jeden z hlavních náhrobních kamenů, na kterých se staví americká undergroundová scéna na západním pobřeží v posledních dvou dekádách. V Praze se objevuje po více než ročním intervalu a české publikum (zejména to, co je na loňském MMF prošvihlo - se mnou v čele) překypuje lačností. Ještě aby ne, jedná se o jeden z imageově, ale v každém případě i zvukově nejzajímavějších projektů svého druhu, co se kdy prohnaly Prahou.
Kdo čekal akční vpadnutí na podium za doprovodu explozivního rock´n´rollu, alespoň o jednu minutu a pár vteřin se seknul. Frontman Fate Fatal se zjevuje zahalen do mlhy, temných tónů kláves, bezvadně klišovité černé kápě a rudé škrabošky (a samozřejmě i několika kilogramů "half-zombie/ half-vampire" makeupu, ale ten v celé své kráse předvede až po několika minutách). Jako časovaná bomba přikrytá černým hadrem odtikává poslední vteřiny dozpívávaného intra, aby pak vybuchnul do hopsavého rytmu mrtvého diska a ostrých rock´n´rollových riffů. Sám působí ve svém nažehleném bílém saku a ulíznutých vlasech jako nějaká perverzně hororová parafráze na krále diskoték těžkých sedmdesátek. Když pak odhaluje svou pravou tvář, která vlastně díky tomu všemu líčení vůbec pravá není - okamžitě mě napadne- to je přece mrtvý Bill Murray!?
Ať už je kým chce, zpívá mu to výborně, okamžitě se jako profík snaží zapojit publikum (dvakrát do něj v průběhu i sestoupí) a zpola zaplněné Rock Café se tak úplně rozvaří (začalo si mírně přitakávat nohou a sem tam někdo i zavrávorá...).
Poznávám něco z nové desky, pár "internetových klasik", ale jinak přiznávám černou barvu a většina songů je pro mě novinkou. Každopádně to naprosto nebrání tomu, abych se do dění za odposlechy naplno vžil. To málo co znám mi také úplně stačí k tomu, abych si ujasnil, že Deep Eynde jsou jednoznačně koncertní kapelou, co vám teprve naživo předvede řádnou energickou smršť. Hodně si pohrávají s žánry, od oldschoolového punkroku a gothic rocku přes oprašování starých padesátkových hitů a frajerským rockabilly songům až zpět k téměř hardcorové verzi punku.
Vizuální stránka kapely nezůstává pozadu - máme tu číratého bubeníka, co svoji soupravu jaksepatří rozžhaví do ruda, pokérovaného vestičkového rockera, co švihá jedno sólo za druhým a obří kostlivčí monstrum s absurdně sladkým a hladivým zvukem zefektované basy, který si okamžitě zamilujete. O imageových výstřelcích Fate Fatala ani nemluvě. Vystřídat čtyři různé převleky během hodinového koncertu, to je rekord, se kterým by si nezadal pomalu ani Alice Cooper.
Koncert uteče jak nájemníci z ložnic hořejších bytů a The Deep Eynde (po náporu RC crew upozorňujících na přetaženou desátou) opouští sál...To ale na podium vyklopýtá Marika na svých půlmetrových podrážkách a revolucionářsky vyprovokuje spolu s publikem kapelu, aby se naposled vrátila z backstage a odehrála ještě jeden necelý přídavek.
Když se definitivně skončí s živou produkcí, kolega Sam odehrává jeden/dva hororpunkové fláky a je střídán Dj Fakírem. Ale to už se to málo osazenstva vytratilo po schodech.
Prostor naše hrdá pijanská čtveřice opustila kolem půl dvanácté, poté co jsme byli už poněkolikáté upozorněni, že se Rock Cafe s jakousi studentskou párty zahalí do ještě vetší hrůzy než bylo doteď a že bychom u toho nemuseli být. Neprotestovali jsme a když už i hlava mrtvého Billa Murraye zmizela za dveřmi přistavené dodávky, rozloučili jsme se s další ze štafety neustávajících halloweenových party a vzali protější putyku strýčka Colonela šturmem...
Přidat komentář