V dnešním článku sice zamíříme mimo hranice našeho hlavního zaměření – subkulturní hudby, přesto ovšem zůstaneme u jednoho z nejzásadnějších goth-friendly fenoménů. Hororový film totiž nepatří jen k oblíbené volnočasové aktivitě příznivců této scény, ale především nemalou měrou inspiroval zde často citované hudebníky a umělce. Z tematické bakalářské práce Historie hororového žánru v české kinematografii vám nabízíme úvodní kapitolu, věnovanou kořenům světového hororu a jeho počátečním podobám.

Text obsažený v tomto článku je prvotním úvodem k bakalářské práci, která si klade za cíl přednostně pohovořit o vývoji hororového žánru v tuzemské kinematografii. Selekce zmiňovaných děl je proto pouhým výčtem, ilustrujícím literární inspiraci a raná léta světového  hororu s odkazem na český film. Vaše případné dodatky, reakce a komentáře jsou otevřeně vítány!

Na závěr dodejme, že se jedná o autorovu úpravu textu pro tento web, je tedy ořezána o poznámkový aparát a bibliografii použité literatury. V případě zájmu o přečtení kompletní práce, stejně jako v případě zájmu o použití citovaného textu prosím kontaktujte přímo autora.

Autor: Jakub Krásný

Kořeny hororové kinematografie

Stejně jako první snímky s erotickou tématikou, i strach z nadpřirozena a první filmoví netvoři prostupovali kinematografií nedlouho od jejího vynalezení v roce 1895. Názory filmových teoretiků na to, zdali hororovému žánru v kinematografii vdechly život Meliésovy eskamotérské kousky ve Francii či Edisonovův kinematograf za oceánem, se v dostupných knižních publikacích i na internetu zveřejněných studiích značně liší. Oproti tomu se ale většina zdrojů shodne na tom, že inspirací pro většinu raných filmových monster, duchařských historek a výletů do světa nadpřirozena, je jednoznačně literatura dob romantismu.

Těžko si pro tuto práci vybrat lepší základní kámen, na kterém můžeme zároveň vystavit českou reflexi tradičních hororových témat, než jakým je gotický román britského spisovatele Horace Walpola, The Castle of Ortranto, jehož sepsání se datuje do roku 1764. Nebyli to totiž zdaleka jen světoví stvořitelé literárního hororu jako Bram Stoker, Edgar Allan Poe či Dauphne du Maurier, kteří se inspirovali gotickou tajuplností tohoto příběhu a záhadnou smrtí hradního pána Manfreda, rozdrceného nevysvětlitelnou obří helmou řítící se z nebes. Dvě stě let od doby, kdy Walpole dokončil svůj tajuplný román a nevědomky tak stvořil inspiraci pro stovky záhadami opředených filmových hradů, přichází Jan Švankmajer se svou krátkometrážní replikou Otrantský zámek (1977), doposud nejznámější přímou adaptací tohoto románu na filmovém pásmu.

Z období konce 18. století pochází také dvojice gotických románů The Mysteries of Udolpho (1794) Anny Radcliffe a The Monk Gregory Matthew Lewise (1796), kterým (u nás nejdostupnější)  příručka hororového filmu Horror Cinema věnuje pozornost proto, že obsahují doslova: „mystéria, zkázu, rozklad, staré domy okupované přízraky, šílenství, monstra, dědičné kletby, to vše jako rozsáhlé výrazové prostředky hororových filmů.“ Tyto charakteristiky můžeme s díky autorům brát za naprosto stěžejní pro definování hranic žánru.

Rok 1818 znamená pro vývoj gotického románu a vznik prvních filmových monster na plátně zásadní mezník. Teprve jednadvacetiletá spisovatelka literatury romantismu, Mary Shelley,  přivedla na svět démonické monstrum v knize Frankenstein neboli moderní Prométheus. Již pět let od vydání legendární novely přichází její první divadelní zpracování. Pod názvem Presumption: or the Fate of Frankenstein (1823) jej dramatik Richard Brinsley Peake přináší na podia královské opery v Londýně.

Roku 1827 vydává Edgar Allan Poe svou básnickou prvotinu Tamerlán a jiné básně, aby v příštích 22 letech svého tuberkulózou ukráceného života přinesl světu první děsivé fantazie ze světa záhrobí, psychopatické vrahouny, šílené doktory i kanibalistické vize. Jeho dílo bude přepracováno do filmového jazyka v několika desítkách celovečerních adaptacích. Status jednoho z největších režisérských milovníků Poeovy tvorby si vydobude právě český surrealista Jan Švankmajer.

Na britském kontinentě vzniká v první polovině 19. století fenomén přesahující meze literatury, divadla i filmu, přesto ale s popularitou hororu (ve smyslu strachu z neznámého a fetišem v bizarnosti i morbiditě) souvisí velmi úzce. Také se v příštím století stane nedílnou součástí celé plejády hororových filmů. Jsou to takzvané „kabinety hrůzy“, jimž se ve své stručné historii hororového žánru věnuje také Josef Hrabák v knize Od laciného optimismu k hororu : „Zdá se, že si na kabinety hrůzy zvláště potrpí Angličané. Světovou proslulost si získalo například muzeum voskových figur paní Tussadeové, kde nechybějí scény znázorňující bestiální vraždy a popravy, při kterých doslova stříká krev z trupu, od kterého oddělila guillotina hlavu... Není divu, že muzea voskových figur bývala často dějištěm filmů a osudy jejich figurín vděčným námětem.“

Mezi filmy, které se později inspirovaly fenoménem kabinetů hrůzy (a voskových muzeí zejména), můžeme zařadit například prvotní Mystery of the Wax Museum (1933), starší Dům voskových figurín (1953) a jeho remake z roku 2005 či Terror in the Wax Museum (1973). Do voskových muzeí byla také situována i dnes již kultovní béčkově hororová série s wrestlerem El Santem ve snímku Santo en el museo de cera (1963). Přeskočíme-li znovu o více než století dále, najdeme opět výstižnou paralelu podobných kabinetů hrůzy i v české kinematografii. Na tento pokleslý kulturní trend 19. a začátku 20. století poukázal Juraj Herz ve svém Spalovači mrtvol (1969).

Mezi výčtem nejčastějších literárních inspirací pro pozdější filmový horor bychom jistě neměli opomenout transylvánského hraběte Draculu ze stejnojmenného románu Brama Stokera, vydaného roku 1897. Jeho postava se ve všemožných mutacích objevuje dodnes v nevyčíslitelném množství celovečerních snímků, seriálů, animovaných filmů i dokumentů. Hojný počet adaptací si vysloužil také genetický horor Ostrov Dr. Moreaua (1886) z pera praotce sci-fi žánru, Herberta George Wellse.  Ve stejném roce  vychází také světově první schizofrenně maniakální příběh romanopisce Roberta Louise Stevensona – mrazivý román Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda.

Raný hororový film

K prvopočátkům samotného kinematografického hororu se dostáváme s přelomem 19. a 20. století. Publikace polského filmového vědce Andrzeje Koŀodyńského Schůzky s upírem označuje za samotný zrod hororu scénu z krátkého snímku francouzského filmařského kouzelníka Meliése Dobytí pólu (1912). Polární výprava v ní čelí útoku lidojedího zmrzlého giganta, kterého nejprve představí skutečně nadčasově monstrózní a děsivé entreé s gigantickými pařáty vyrůstajícími ze země, aby nás posléze nechal propadnout ve smích díky komediální hlavě prvního filmového monstra s úsměvným výrazem, spokojeně bafajícím z několikametrové dýmky.

Humorné pletichy Georgese Meliése s nadpřirozeným světem a přízračnými postavami ale nalezneme již v jeho ranějším díle Le manoir du diable (1896), příběhu o ďáblově lsti a útočících čarodějnicích, či  Le Diable Noir (1905) o ďábelském stvoření okupujícím hotelový pokoj.

Zajímavým objevem, který se většině hororových encyklopedií úspěšně vyhýbá, zato jej hojně citují internetové zdroje, jsou vůbec první duchařské filmové historky Bake Jizo („Strašidlo Jizo“) a Shinin no Sosei („Vzkříšení mrtvého“), obě natočené roku 1898. Zajímavá jsou především proto, že za první vlnu japonského hororového filmu jsou obecně považovány snímky o mnoho let mladší – Onibaba (1964) a Kwaidan ze stejného roku. Temný psychologický mýtus Onibaba se pod plakátovým heslem „Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář“ dostal roku 1967 také do českých kin. Český hororový tvůrce Juraj Herz v jednom z karlovarských rozhovorů přiznal fascinaci tímto snímkem, jehož syrovost ho teoreticky mohla ovlivnit při časově shodném natáčení Spalovače Mrtvol.

Jiný pohled na první, skutečný horor na filmovém plátně přichází od teoretiků ze západních kultur. Peter Hutchings, profesor filmových studií na Northumbrijské Univerzitě ve Velké Británii, v úvodů svého slovníkového výkladu The A to Z of Horror Cinema vypisuje jako chronologicky první horor J.S. Dawleyho  snímek Frankenstein (1910). Šestnáctiminutová  stopáž je spíše než regulérním filmovým dílem záznamem divadelní hry o vědeckých experimentech doktora Viktora Frankensteina, stvořitele groteskně pokroucené zrůdy s rozcuchanou parukou a znetvořenou grimasou v obličeji.

Ačkoliv celá řada zdrojů uvádí za první filmovou adaptaci proslulého románu Mary Shelley o jedvadvacet let mladší verzi s Borisem Karloffem, je jím právě (vloni stoletý) Frankenstein z produkce Edisonova studia. Zásluhy na jeho zapomenutí má zejména fakt, že se jeho kopie až do roku 1993, kdy ji objevil a zveřejnil sběratel Alois Felix Dettlaff, považovala za ztracenou.

Pokračování příště...

mohlo by vás také zajímat

Březnové strašání

Únorové strašání

Lednové strašání

Prosincové strašání