Jak letos na festivalu v německém Gelsenkirchenu úřadovali Project Pitchfork, Rabia Sorda, Mono Inc., In Strict Confidence, Deathstars, Blutengel, Zeromancer a celá řada dalších? To se dozvíte v následujícím reportu od marttiho, kterému tímto děkujeme.
Narazit na kvalitní festival je v českých luzích a hájích velmi těžké. Ano – tam hrají The 69 Eyes, jinde zase The Damned a ještě jinde Fields of The Nephilim nebo Atari Teenage Riot, ale český festival, na kterém by vystoupilo na dvacet kapel alespoň trochu podobných těm výše uvedeným? Naprostá sci-fi. Inu začal jsem tedy se svou slečnou přemýšlet, kam na takový „pořádný“ festival vyrazit, a i když se jako první jevila nadějně polská Castle Party, postupem času nás zejména kvůli line-upu začal zajímat spíše německý Blackfield, a když vešlo ve známost, že na CP nezavítají naši oblíbení Unter Null, tak se misky vah nakonec překlopily na stranu šestého ročníku akce v západoněmeckém Gelsenkirchenu.
Vyrazili jsme s předstihem vlakem z Prahy, to abychom stihli navštívit Gelsenkirchenu nepříliš vzdálený Kolín nad Rýnem, leč počasí nám nepřálo, a tak se návštěva čtvrtého největšího města Německa změnila na „čekání na Mirage“. Ten nás v pátek okolo čtvrté odpolední nabírá a hurá směr Düsseldorf, kde posádku auta doplnili dva rodilí Němci, což se následně nejednou ukázalo jako výhoda. Cesta ubíhá tak nějak podivně, chvílemi využíváme možnosti německých silnic k tomu, abychom to pořádně rozjeli, chvílemi zase popojíždímě v nějaké té koloně.
Každopádně to i přes mírnou nervozitu stále vypadá, že první důležitou „kapelu“ In Strict Confidence, začínající v 19 hodin, musíme v pohodě stihnout. Leč nestalo se tak, resp. v momentě setu ISC jsme zápolili se stavěním stanu, který nám přichystal nemilá překvapení v podobě zlomených tyček a potrhané celty. Malou útěchou mi může být to, že jsem pecky jako "Morpheus" nebo "Set Me Free" slyšel alespoň z povzdálí, každopádně srdce zaplakalo.
Následující Deathstars již v pohodě stíháme, a ani to, že je vidím podesáté, mi nezabrání v zaujetí pozice docela blízko pódiu. Absence druhého kytaristy Cata není na výkonu těchto švéských industrial/metalistů nijak znát, odvádějí svůj kvalitní standard a více než Whiplasherovy úchylné hlášky tentokrát potěší přídavek v podobě staré pecky "Revolution Exodus". Headliner večera ale teprve čeká, až na amfiteátr padne „Dunkelheit“ – to aby byl jejich (skalní fans prominou) upírský pop opravdu efektní.
Deathstars
Ano, řeč je o partě kolem Crise Pohla – Blutengel. Už s prvními tóny si tato formace získává solidně zaplněné hlediště na svou stranu a já se vůbec nedivím. Blutengel jsem, značně ovlivněn jejich videotékou, nikdy nebral úplně vážně, jejich novinka s názvem Monument se mi ale značně dostala pod kůži, a jistě nejen mně, jak bylo možno soudit podle reakcí publika na set Blutengel z velké části sestavený právě z jejich nejnovějšího studiového počinu. Když k tomu přidáte kvalitní práci zvukařů, osvětlovačů včetně těch, co mají na starosti ohňové efekty, s tím související výbornou choreografií v podobě několika scének se spoře oděnými slečnami a vše podtrhnete velmi příjemným a civilním projevem Chrise Pohla, nemůže vzniknout nic než kvalitní hudební (i vizuální) zážitek.
Co se ještě onoho „popu“ týká, není to nic ve zlém, ba právě naopak, opět si představte tu (pro ČR) sci-fi možnost, která je v Německu realitou, a to že by Blutengel hrála celostátní komerční rádia (jako mainstreamový pop, ač se u nich občas objevují přívlastky ebm nebo industrial, pro mě je to pop) – já bych byl na vrcholu blaha. A jelikož Němci jsou, jak známo, opravdu „pünktlich“, nedostane se nám ani jednoho přídavku a kapela se loučí. Možnosti afterparty ve velkém stanu nevyužíváme a raději volíme odpočinek ve stanu vlastním.
Den druhý začal nutným výšlapem do nejbližšího (a ne zrovna blízkého) supermarketu, přičemž z nákupního repertoáru bylo nutno vynechat vše ve skle – s tím vás totiž do kempu nepustili. Ještě zajímavější pro nás pak bylo to, že do areálu bylo možno pronést max. 1,5 litru vlastní tekutiny, musela ale být v tetrapaku (jeho obsah už nikdo nezkoumal). Hádám, že vzhledem k ceně piva (3,5 eura za 0,4 litru) si lidé v tetrapacích nenosili jen nealko.
Kolem půl jedné na pódium přibíhají Aesthetic Perfection a dávají se do díla. Této dark/electro smečce kolem Daniela Gravese nešlo upřít snahu, ale já osobně jsem si vystoupení moc neužil, přišlo mi takové „na půl plynu“, což potvrdila zejména odfláknutá závěrečná pecka "Spit It Out", kdy Daniel sotva popadal dech a jistě se mu ulevilo, když zmizel v zákulisí. A nebylo to poslední rozpačité vystoupení na tomto festivalu. Na pódiu už se ale za doprovodu chorálů postupně objevuje celá sestava Lord of the Lost v čele s charismatickým Chrisem Harmsem (ex-The Pleasures nebo Unter Art) a rozjiždějí energií nabitý set založený především na jejich nejnovější desce Die Tomorrow, ze které krom titulní skladby zazní i např. "Credo", "Black Lolita" nebo "Blood for Blood", z předchozího alba Antagony zahrají "Prison" nebo "Sex on Legsů. A dostane se i na jejich první videoklipovou píseň "Dry the Rain".
LOTL mají úspěch, troufám si tvrdit, zejména díky vynikající komunikaci s publikem, jednu píseň dokonce Chris odzpívá v kotli fanoušků. Pro neznalé LOTL: jejich hudba by se dala zařadit do škatulky gothic/glam rock, koketují ale také s tzv. Neue Deutsche Härte. Následuje pauza na odpočinek před Zeromancer, neboť oproti pátku se vlády v počasí chopilo neúprosné slunce – nutno dodat, že v případě [:SITD:] jsme trochu prohloupili – z kempu znělo jejich pojetí dark electra/ebm/industrialu více než zajímavě.
Ale to už na pořad dne přicházejí norští industrial-rockoví romantici Zeromancer se svým nejnovějším albem Bye, Bye, Borderline – a to takřka doslova. Krom starších hitovek "Clone Your Lover" a "Dr. Online" se Zeromancer rozhodli udělat mega PR své nové desce, což však osazenstvo amfiteátru přijalo velmi chladně a není se čemu divit – nová deska těchto seveřanů je totiž jeden utahaný kus vedle druhého a na to opravdu festivalové publikum zvědavo nebylo. Muzikanty tak nezachránilo ani Kimovo dvojité prohlášení, že je nesmírně hřeje u srdce to, že mohou být znovu na Blackfield, ani Alexovo obnažení se do půl těla (s tím, že zopakoval to, co před chvílí říkal Kim).
Inu, nedá se nic dělat, vystoupení Zeromancer bylo falešné jak tříkorunová mince a já jsem již teď zvědav, jak se o jejich vystoupení (a také vystoupení Aesthetic Perfection) bude psát po Castle Party. K těmto dvěma ne příliš dobře se prezentujícím kapelám jedna zajímavost – ani jedna z nich neměla při svém vystoupení za sebou onu plachtu s logem kapely (co vím, všechny ostatní kapely ji měly). Rozčarováni jsme opustili areál, aniž by nás nějak bolelo to, že si necháme ujít návrat Samsas Traum po deseti letech, a doufali jsme, že večer sobotní bilanci přeci jen trochu vylepší.
Project Pitchfork
Do areálu se vracíme v momentě, kdy svůj part rozehrávají Project Pitchfork. Tuto kapelu jsem vždy vnímal jako stálici na darkwave/electro/industrialové scéně, nikdy jsem jí ale nevěnoval výraznější pozornost, a tudíž mě na vrcholu amfiteátru opravdu překvapilo, jak je hlediště nabité, minimálně tak jako na Blutengel předchozí večer. Za chvíli mi však přítomnost tolika lidí byla jasná. Krom toho, že show PP byla neuvěřitelně energická (za což mohli jistě i tři budeníci), se frontman Peter Spilles projevil jako velmi vtipný člověk, glosující např. následující kapelu And One jako „záležitost pro ty, kteří tvrdí, že dříve bývalo lépe.“ Krom starších hitovek se dostalo i na věci z nového alba Black jako Enchanted Dots Of Light nebo Rain a všechny byly publikem přijaty s nadšeným aplausem. Bravo!
Nad areálem se stmívá a prostor dostávají pionýři electro scény And One, působící na scéně takřka čtvrt století. Steve Naghavi ve slušivém obleku rozjíždí na pódiu taneční kreace á la Karel Gott v nejlepších letech a pumpuje do lidí hitovky jako "S.T.O.P. The Sun", "The Walk", "Metalhammer" nebo remix písně "Timekiller" od Project Pitchfork. Bylo až neuvěřitelné sledovat, kolik lidí mezi 40 a 50 lety se na vystoupení této dnes již legendy dostavilo a to často až do „kotle“ před pódium, zejména pak některé stylové oděvy oněch starších fans And One by snesly i velmi přísná měřítka. Od začátku až do konce setu se lidi hodně bavili a konec sobotního dne tak dal zapomenout na jeho ne příliš zdařilý průběh.
Jak dobře skončila sobota, tak dobře začala neděle poledním nářezem z produkce nové německé úderky Ost+Front. Kapele se často dostává ne příliš lichotivě míněného označení Rammstein 2.0, i když i to může být otázka, nakolik to kapele samotné vadí, nebo ne. Být označován za novou verzi tak slavné kapely jako jsou Rammstein nemusí být někdy na škodu. Před solidně zaplněným „parketem“ odstartovali tito zástupci Neue Deutsche Härte svůj set nabitý různými kulturními vložkami v podobě fyzického trestání „zakrváceného“ liliputa nebo účasti mladého, rovněž pečlivě „zakrváceného“ doprovodného souboru sborových pěvců a publikum toto přijalo velmi pozitivně. Z některých dunivých pasáží, pravda, takhle po ránu mohla někoho bolet hlava, podle mého byl ale tento řízný set vynikajícím odpalem závěrečného dne festivalu.
Další z kapel, která stála za naši pozornost, byla mexická Rabia Sorda, která je skrze zpěváka Erka Aicraga personálně (i hudebně) spřízněná se známějšími Hocico. Jejich vystoupení nebylo nijak oslnivé, ale jelikož Erk dělal (zpíval a povzbuzoval lidi), co mohl, nelze je hodnotit vyloženě negativně. Co ale negativně hodnotit lze, je kytarista a klávesák v jedné osobě, který na své nástroje vůbec (!) nehrál, a vše tak šlo z playbacku. Zřejmě to bylo způsobeno tím, jak se vše snažil maskovat svým energickým pohybem po jevišti, ale musím přiznat, že (asi nejen) mě zmátl dokonale a k jeho odhalení tak přispěl až odněkud z davu se vynořivší Mirage.
Po několika písních vtipně působícího electro/futurepopového dua Neuroticfish opět následovala kratší pauza a po ní (předchozímu projektu) žánrově i počtem členů blízcí Rotersand, kteří již neměli problém mírně rozdováděné publikum dostat ještě o level výš hitovkami typu "Waiting To Be Born". Blíží se finále, a tak i když chceme ještě načerpat nějaké ty síly mimo areál, počkáme si na pár kousků gothic rockových Staubkind. Po nějaké době se na pódiu vyloupla „plnohodnotná“ kapela a publikum to přivítalo velmi vřele, je vidět, že festivalová dramaturgie měla při volbě pořadí kapel šťastnou ruku.
Areál se plní lidmi oděnými do čehokoliv s motivem vrány – neklamný to signál blížícího se vystoupení Mono Inc., jedné z hvězd německé (nejen) gothic pop/rockové scény. Přivítání kapely v čele se zpěvákem Martinem Englerem a půvabnou bubenicí Kathy Mia bylo opravdu bouřlivé, je vidět, že tuto kapelu Němci prostě milují. Mono Inc. servírují vděčnému publiku zejména songy z aktuální desky After the War a krom nich už takřka žádné jiné, což je podobně jako v případě Zeromancer poměrně škoda. Nutno dodat, že publiku to však očividně (na rozdíl od situace u Zeromancer) vrásky nedělalo a reagovalo tak na každičké Martinovo přání ohledně mávání do kytaristovy kamery nebo na barelovou bubenickou vsuvku Kathy.
Já osobně jsem z toho ale tak nadšený nebyl, Martin byl až moc upovídaný, a kdyby se sečetly časy různých „vsuvek“ pro diváky, mohli zahrát dobře dvě písně navrch. Publikum je pak u vytržení v momentě, kdy si Martin na pódium pozve postaršího chlapíka a zpívá s ním emotivní duet. Z tohoto mně dosud neznámého šedesátníka se vyklube Joachim Witt, jedna z hvězd zdejší hudební i herecké scény, který má jet s Mono Inc. podzimní turné – opět hromadný aplaus…a další, a další, až je najednou vystoupení Mono Inc. u konce a já si matně snažím vzpomenout, kolik „regulérních“ písniček vlastně zahráli. Je to zvláštní – kapele hudebně nemohu vytknout zhola nic, komunikace s publikem fantastická, ale přece jen mi tam něco chybělo. Vlastně vím přesně co – víc skladeb obecně a konkrétněji i hitovky starší, tak by to podle mě mělo na festivalovém vystoupení být, propagace nejnovějšího počinu by měla být spíše záležitostí koncertů po klubech (a že jich do roka mají Mono Inc. nespočet).
A je tu finále a v něm (pro mě trochu překvapivě umístěná) kapela Eisbrecher, jedna z vlajkových lodí Neue Deutsche Härte s Alexem Wesselskym v čele. Amfiteátr potemněl a velmi slušně se zaplnil a show tak může propuknout. Možná s trochou nadsázky se Alex stylizuje do role jakéhosi kabaretního umělce, černý klobouk, černé kožené rukavice, v zubech rudou růži, kterou následně obdarovává jednu fanynku. Zbytek kapely hraje střídavě na jakémsi vyvýšeném pódiu a ve standardní (Alexově) úrovni, kapela opět využívá nezbytných rekvizit jako je soustava barelů, na které „na oko“ bubnují jednu píseň všichni krom Alexe, nebo třeba zástupu jeptišek s hořícími svícny, jejichž účelem bylo jen přijít, udělat kulisu a odejít.
Ale vše funguje, jak má, a i když Alex občas mluví déle (ale velmi vtipně – pak že jsou Němci suchaři!), nemá to vliv na porci songů servírovaných dychtivému davu před pódiem, mezi nimiž nechybí "Ohne Dich", "Verrückt", "Vergissmeinnicht", "Engel" a publikem evidentně velmi očekávaná pecka "Schwarze Witwe". Závěr se nese ve znamení odpálení nějaké dýmovnice nebo něčeho podobného, což na chvíli uvrhne prostor kolem pódia do neproniknutelného žlutavého oparu, a tak zbývá již jen rozloučit se mnohonásobným hromadným klaněním se aplaudujícímu davu – opravdu dobře zvolená tečka festivalu.
Až na pár nedostatků v podobě Zeromancer, Aesthetic Perfection (kteří si myslím, že by měli raději jezdit jen kluby) a „převsuvkovaného“ setu Mono Inc. nelze než festival hodnotit na výbornou jak po stránce dramaturgické, tak co do záležitostí organizačních a v neposlední řadě samozřejmě také co do výkonů jednotlivých kapel, projektů či jiných uskupení. A jelikož návrat do ČR s Miragem proběhl bez problémů, můžu prohlásit „auf Wiedersehen, Blackfield!“.
Komentáře
Přidat komentář