Ohlédnutí za druhým dnem WGT, tentokráte třeba za Hocico, Fiasko Leitmotiv, Covenant, Ultra Sunn a samozřejmě parties When We Were Young a Obsession Bizzar.
Ezechiel: Třetího dne nám přišlo vhodné jít konečně omrknout i dění v ústředním prostoru výstaviště Agra. Doprava se po pátečním kolapsu, způsobeným nájezdem návštěvníků lipského koncertu Depeche Mode zvládla zmátořit, a tak tomuto plánu nic nebránilo. Tak šup gin s tonicem do velké pet flašky, zabrat „kupéčko“ v tramvaji číslo 11, telefon na plné pecky a „Strassenbahn disco“ může začít.
Je uklidňující mít v životě nějaké konstanty, na které se člověk může spolehnout. A tak spokojeně kýveme hlavou a odškrtáváme si jednotlivé položky ze seznamu. Fotografové namačkaní podél promenády u Agry, čekající na ty nejlepší outfity: jsou tu. Modelové a modelky procházející středem, čekající na fotografy: yes. Stánky s asijskými nudlemi, langošem, zrádnými barevnými alkoholickými drinky: zde. A co „rytíř“, neúnavná stálice, která z roští u cesty dnem i nocí preluduje a improvizuje na kytaru, klávesky i svůj vlastní hlas? Uff, sedí tu. Všechno je v pořádku, můžeme s klidným svědomím dovnitř.
Loni to tu se stánky prodejců nebylo bůhvíjak slavné. Pokud jste na WGT 2022 byli (nebo si pamatujete náš report), vzpomenete si, že tehdy byla obsazená tak polovina haly a výběr nebyl nic extra. Letos se to zlepšilo, stánků bylo o poznání více a pokud jste hledali nějakou desku, něco na sebe, suvenýr nebo cetku, možností bylo dost a dost. Stejně jako šance potkat se tu zas po roce se starými i novými známými.
No tak když už jsme tady, půjdeme se podívat i na podvečerní písničky od Hocico. A hned po vstupu do sálu nám trochu spadla brada, protože Mexikáni měli plno až dozadu a (nejen) demaskovaní Pokémoni skládali krabice jak o prodloužené šichtě v Ikea. Na Agru to byl vlastně dost maso zvuk a na pódiu i pod ním mela jako kdyby šlo o headlinera v jedenáct večer. Nikomu nevadilo, že velkými okny do sálu ještě prosvítalo denní světlo. Ale je fakt, že to byl válec. Jak ty novější, moderněji zprodukované pecky typu „Bite Me“, tak takové ty klasické „retro fláky" typu „Instincts Of Perversion“ nebo „Poltergeist“. Lidi spontánně tleskali až do zadních řad a na závěrečný dvojboj „Forgotten Tears“/„Tiempos de Furia“ už skákala celá Agra a řvala refrény. Respekt. Inu, opět se ukázalo, že kdo umí, umí.
Hocico
Nephilim: I když to nikdy nemám předem v plánu, většina mého odpoledního programu na WGT začíná ve Stadtbad. Přes sto let stará budova sloužila až do začátku nového milénia jako městské lázně a aktuálně prochází revitalizací, během které se tu sporadicky konají kulturní akce. A posledních několik let je zde jedna z nejpříjemnějších stagí v rámci WGT. Dobrý zvuk, vysoké klenuté stropy a dostatek místa pro zhruba tisícovku posluchačů. První sobotní položkou programu je (mně dosud neznámá) formace Fiasko Leitmotiv. Mladý, pouhé tři roky fungující kvartet z italského Milána se nezdržoval s vymýšlením stylových outfitů a napochodoval na pódium v civilním oblečení. Stydlivé, až introvertní vystupování mi připomínalo partičku středoškoláků, kteří poprvé hrají před svými spolužáky na gymnazijním mejdanu. Ovšem hudební produkce - byť set trpěl jistou nevyvážeností - mě nadchla od první chvíle.
Chlapci přísahají na tradiční postpunkový zvuk, který obohacují indie a shoegaze vlivy. Dorostenecká čtveřice s jistotou starých mazáků sázela do publika jednu expresivní vypalovačku za druhou, dominantní basa a synťáky diktovaly tempo, lehce zkreslené vokály v italštině potom dodávaly jejich setu jistou dávku originality. A prořídlý dav se ochotně nechával strhnout k tanci. Parádní vystoupení korunoval na závěr vynikající cover skladby "Io sto bene" od italských (post)punkových klasiků CCCP (sì!). Jeden z mých osobních vrcholů letošního WGT!
Fiasko Leitmotiv
Ani následující partu jsem předem neznal. Domácí postpunkový ansámbl s echt německým názvem Steintor Herrenchor sám sebe označuje jako hrdého nástupce Neue Deuteche Welle. Popem a NDW načichlý postpunk nezněl špatně, ale vše srážel na kolena zpěvák s ohyzdným knírkem a vokálem, který by se spíš uplatnil v hiphopu. Velmi otravně pak působily jeho nekonečné proslovy mezi skladbami i během nich, což mě zhruba v polovině setu donutilo opustit sál.
Ezechiel: Ještě než opustíme Agru, dejme si trochu melodické koupele od Covenant. Pánové s tím příliš neotáleli a po úvodní “Der Leiermann” hned střelili “Bullet”. A dlužno přiznat, že se to hezky poslouchalo. Zvuk byl hezký a pevný, Eskilovli to zpívalo a i pozorností se zdál být dost “přítomen” (což není vždycky zaručeno). Tahle kombinace hned od začátku namotala celou Agru, a třeba “False Gods” s vygradovaným koncem, kde Eskil a Daniel “the sound of Leipzig” Myer řezali do kotlů, byla vysloveně epická. Celkově to byl dosti “rave” set, v průběhu kterého se zdálo, že principál asi přestává být úplně střízliv a nadšeně se počal vznášeti nad pódiem. Ale skvělá nálada vládla i dole, kdy třeba při diskošce “Dead Stars” všichni nadšeně hopkali s úsměvy od ucha k uchu a všude vůkol se tančilo jak včelou bodnutí. Pokud by “happy goth” nebyl zdánlivý protimluv, tyhle situace by přesně vystihoval. Ale třeba i vážnější “We Stand Alone” měla sílu, což určitě podpořila i skvělá práce světlařů nejen s lighttowery, ale i třeba mihotavé třpytky kopírující synťákové arpeggio.
Covenant
To už asi Eskilovi všechno najelo naplno, děkoval tak čtyřikrát za píseň, ale zase o to víc do toho šel. Závěrečná “Ritual Noise” byl slušný náklad a lidi úplně vtažení do setu, čili si (nepřekvapivě) vyvolali přídavek. Vrátit se s jemnějším “Prometheem” bylo po takové jízdě možná trochu překvapivé, ale následující “Lightbringer” zase srovnal BPM. Pravda, i když se tahle verze zdála jako by o něco pomalejší, Daniel řval sloky jako ďas (nejspíš aby rozpumpoval diváky i za z pódia se ztrativšího Eskila). Nicméně myšlenky se i přesto posmutněle rozletěly dále do Švédska a tiše lkaly nad zmlknuvšími Necro Facility - nejen proto, že jejich charakteristický rukopis dával původní verzi "Lightbringera" hezký kontrast odlidštěných vodocerových slok s klenutými zpívanými refrény, ale i proto, že jejich “Wintermute” je prostě skvělá deska, i když od jejího vydání uteklo už 12 let. Ale zpět pozorností do Agry, protože vyplouvají “Lodě” a ty jsou samozřejmě velkolepé. I když jsme Covenant viděli už mockrát, letošní WGTčko určitě patří k těm nejpovedenějším. Tak kéž nám to vydrží.
Aleister: Na sobotní Where we were young v lehce vzdálenějším Täubchenthal jsme stihli dorazit ještě za světla. After party a ještě nezačala noc? Inu, jedním z DJs měl být po několika letech i DJ Nephilim z českých luhů a hájů. A tak bylo potřeba se zorientovat, vymyslet program a seznámit se s ostatními účinkujícími (Amík Dave Bats z Release the bats a již lehce ovíněný DJ Exploding Boy (tuším, že z Portugalska?). Brzký příchod byl tedy nutností.
Po domluvení hracího rozvrhu, obhlédnutí terénu a několika drincích jsem ponechal Nephilima jeho osudu reprezentanta české DJské scény a odebral se za zbytkem naší výpravy, která zaujala taktická místa na gauči, nedaleko parketu. Mejdan to byl opravdu velký, DJs hráli skvěle, na parketě i baru bylo až do ranních hodin prakticky stále plno. Jen trochu škoda, že po zahájení afterparty klub začal vypadat, že pomalu zavírá. Bar zůstal v provozu pouze jeden, horní patro se uzavřelo. To však rozjařené netopýry nemohlo odradit. A tak za skvělé muziky, atmosféry (a nespočtu dvojitých vodek s džusem) vzniklo plno zážitků s minimum vzpomínek, které ještě dovršila ranní cesta na ubikace, za písně "Always Look On The Bright Side Of Life". Někteří z nás jí to ráno dokonce absolvovali dvakrát, ale to už je jiný příběh.
Ezechiel: Ačkoliv člověk má na WGT tendenci dohnat spíš věci, které ještě (nebo dlouho) neviděl, letošní lednové vystoupení Ultra Sunn v Praze se tak povedlo, že prostě dávalo smysl na ně vyrazit i do Moritzbastei. Fronta před klubem se táhla až za kantýnu, ale nakonec se sekuriťáci smilovali a vpustili dovnitř nedočkavce, kteří vmžiku zaplnili prostor do posledního koutu. Sympatická dvojice to spustila zostra hitovkou “Keep Your Eyes Peeled” a Gaelle se Samem rychle opanovali prostor. Svižnou tepovku drželi v podstatě celý koncert jak s osvědčeými hity typu “Young Foxes”, tak s novinkami z letošní desky (“Can You Believe It", "Set Yourself on Fire"). Snad jen ten sound mohl být o fous lepší, protože zhruba někde ve dvou třetinách setu se začaly skladby zvukově malinko slévat. Navíc se mořicbaštští světlaři nějak utrhli ze řetězu a pálili stroboskopem jak střelení, takže to po čase začalo nepříjemně bolet do očí. Pak je naštěstí nejspíš konečně někdo odtáhnul koštětem od konzolí a závěr setu už se mohl odehrát i bez slepecké holi. PartyJežíš Sam to rozhodně umí rozjet a při zpěvu refrénu vydařeného závěrečného válce v davu mezi lidmi mu člověk to tvrzení "Night Is Mine” bez váhání věřil. Tahle noc byla jeho/jejich. Hezký set. Přesto kvůli o fous slabšímu zvuku a stroboskopovém úletu opouštíme Moritzbastei s tím, že v té Praze to bylo přeci jenom o něco lepší.
Ale to už je dost po půlnoci, čili čas splnit sliby, stavit se na hotelu, nasoukat se do outfitů odpovídajících dresscodu a vyrazit na Obsession Bizzar. Kdysi vyhlášená fetish party Wave Gotik Treffen loni hodně ztratila na atmosféře tím, že poCOVIDový ročník neměl dostatek klasických afterparties, a tak se řada běžných návštěvníků nakýblila právě na Obsession Bizzar. Dresscode se loni zjevně tolik neřešil, takže jste uvnitř místo těch nejdivočejších blejskavých a úsporných oblečků potkávali spíše lidi ve modelech sukně/korzet jako na Masters of Rock v sobotu odpoledne. A to prostě není stejné.
Naštěstí letos se to zase vrátilo k normálu a přetože byly oba prostory Volkspallastu plné, atmosféru to tentokrát mělo. Hlavní sál patřil klasicky tvrdým technobeatům a nejrůzněji oblečeným/neoblečeným skládačům krabic. Nám však bylo lépe v hudebně tradičněji zaměřené Kantine, kde jste se mohli příjemně provlnit nocí sety jdoucími od synťáků k 80s a goth písničkám. A přesně to jsme udělali, seč nám síly a čas stačily.
Přidat komentář