Stručná historie deathrocku (díl čtvrtý) – Batcave a devadesátá léta

dr4 batcave4Ještě jeden díl seriálu o historii deathrocku, ve kterém prozkoumáme scénu kolem legendárního klubu Batcave a co se s těmito žánry dělo v devadesátých letech. Opět jsme čerpali ze zasvěceného článku amerického redaktora Olivera Shepparda.






 

Poslední kousek do mozaiky britského deathrocku se soustředí kolem legendárního klubu Batcave v londýnském Sohu (opět jenom pro objasnění připomeňme, že deathrock byl jinak čistě americkým fenoménem; to, čemu se tady věnujeme, je jeho britská paralela, která ovšem ovlivňovala jeho budoucí směřování). 


Klub Batcave původně provozovala kapela Specimen od roku 1982 do roku 1984 – a Specimen tu také byli domácí skupinou. „Všechny tyhle kapely se potkávaly v londýnském Batcave někdy kolem roku 1981 a začátkem roku 1982,“ vzpomíná Ian Astbury z The (Southern Death) Cult. „Provozoval ho Ollie Wisdon, který byl zpěvákem Specimen. Byl to ale hodně smíšený klub, nebylo to jen temné deathrockové doupě. Ostatně, i Specimen jako domovská kapela byli velmi temní, ale stejně tak byli němečtí a tak trochu Addams Family. Byli v podstatě jako takový ‚Death Bowie‘.“

Pravidelný návštěvník Batcave Pete Scathe zmiňuje, že „prvotní představou Batcave byl klub pro lidi, kteří už měli dost komerčního směřování novoromantiky a chtělo něco nového a temnějšího.“ Domovský DJ DJ Hamish MacDonald si tehdy zapsal do deníku: „Jsou velké rozdíly mezi punkery střihu ´77 a těmi z roku 1983. Jednou přišel do Batcave Mick Jones (kytarista The Clash – pozn. Ez), stál tam a vůbec nevěděl, kde je. Staří pankáči prostě chtěli Pistole; ti noví přepnuli na kapely jako Alien Sex Fiend.“

Je to především zásluhou Specimen, že se v deathrocku na východní straně Atlantiku znovu objevily vlivy Davida Bowieho a sedmdesátkového glam rocku. Recept na zvuk Specimen zní totiž takto: vezměte jeden díl Davida Bowieho, jeden díl Rocky Horror Picture Show, jeden díl Alice Coopera, jeden New York Dolls a přidejte zdravou dávku raného, fetišismem posedlého Adama and the Ants. Když si totiž dnes poslechneme švihácké, odrzlé skladby Specimen jako „Syria“ nebo „Lovers“, je mnohem snazší představit si kapelu na soundtracku k filmům jako „Hedwig a Angry Inch“ než je vidět jako kapelu, které sdílela fanouškovskou základnu s pochmurnými skupinami stylu, řekněme, Joy Division.

 


Specimen - Syria


Pečlivě pěstěná image Specimen zahrnovala průhledná síťová trika, černou rtěnku, roztrhané síťovinové punčochy a nasprejované černé vlasy – tedy veškerou výbavu, která je nyní nerozlučně spojena s deathrockovým vzhledem. Když teď někde ve městě potkáte letáček k nějaké deathrockové akci, je dost velká šance, že jeho středobodem bude obrázek klávesisty Specimen Johnnyho Sluta (tedy pokud na něm není fotka Siouxsie).

Jeho známou tvář dokonce použilo i vydavatelství Cleopatra na přebal kompilace „Gothic Rock Vol. 1“. Tato kapela tedy v kronice deathrocku rozhodně nemůže chybět. V polovině osmdesátých let se Specimen také podařilo vyrazit po amerických klubech, kde hráli spolu s kapelami jako Christian Death a Flesh for Lulu. Jejich pohled na žánr nebyl příliš o temnotě a beznaději, jako spíš o přímočaré, nesmlouvavé přehnanosti a kýči. 

S Batcave scénou byli úzce propojení i Alien Sex Fiend, vedení chlapíkem jménem Nik Fiend, který byl posedlý Alice Cooperem (a stojí za zmínku, že koncem 80. let Alice Cooperovi na pár britských koncertech také předskakovali). Projekt povstal z popela garážpunkových Demon Preacher a zdál se přímo předurčen k tomu, aby se vydal hororpunkovou cestou Misfits. Čtyřčlenná kapela s fasádou z křídově bílého make-upu, černých linek a stejnobarevné rtěnky používala dokonce i písmo převzaté z hororových komiksů – stejně, jako právě Misfits nebo Cramps. A raný materiál Alien Sex Fiend je vlastně klasický kytarový punk rock. 

Jak ale kapela v průběhu osmdesátých let ztrácela členy, začal se v jejím zvuku objevovat bicí automat a později i syntetizátory, což vyústilo v jakýsi pro kluby přístupnější elektronický pohled na gotiku, reprezentovaný skladbami jako „Now I’m Feeling Zombified“. Kapela, osekaná pouze na dvojčlenné jádro Nik Fiend a jeho ženu Mrs. Fiend (Christine Wade), dotlačila svou existenci až do devadesátých let především díky produkci silně elektronického gotického žánru, který se postupem času čím dál více zamlouval majitelům klubů. Alien Sex Fiend existují dodnes, před čtyřmi lety vydali nové LP „Death Trip“, a jejich rané skladby jako “Dead and Buried” nebo “Girl at the End of My Gun”  jsou základními kameny scény.

 


Alien Sex Fiend – Dead and Buried



Hororová, goticko-glamová scéna kolem Batcave ukázala, jak veliký dopad na temnější přístup k punku měli Bauhaus. Ti se už od úplného začátku hrdě hlásili k vlivům sedmdesátkového glamu nejen svými černými síťovinovými triky, ale i slavnými ranými předělávkami Davida Bowieho, T.Rex, Briana Ena a Johna Caleho. Černobílá estetika němých filmů, záliba v surrealistických snímcích jako „Eraserhead“ nebo v Bčkových hororech typu „Muž s röntgenovýma očima“ – to všechno byly vlivy, které neovlivnily jen estetiku Bauhaus, ale obecně celého temného post punku. 

Pěvecký projev a styl Petera Muprhyho  dlužil za mnohé Davidu Bowiemu, jehož éra kolem desek „Low“ se nad Bauhaus vždy celkem zřetelně vznášela. A podobně i Rozz Williams z Christian Death zmiňoval Bowieho jako svůj hlavní vzor. „Měli jsme rádi Alice Coopera, Davida Bowieho a Sex Pistols,“ říkával Williams. „Čili death rock, jak ho vidíme, čerpal z vizuální a textové stránky The Cramps, a přidával je k rock’n rollu. Jenom tomu lidi začali místo toho říkat ‚gothic rock‘ a nakonec se to vydalo na úplně jiná místa, než jsme mysleli.“

Dalším důležitým patronem Batcave byl Nick CaveThe Birthday Party, který roku 1983 přesídlil z Austrálie do Londýna. Ale i když vydali velmi oblíbenou skladbu „Release The Bats“ (která dala roku 1998, na začátku první vlny deathrockové obrody, název pravidelným losangeleským večírkům), nezapadali The Birthday Party hladce do měřítek Batcave. Přesto však spolu s dalšími podobně znějícími kapelami jako The Gun Club, Inca Babies a The Scientists napomohli rozvinout rockovější stránku sílícího goticko-postpunkového fenoménu.

Kromě Cavea se v Batcave občas objevil i Robert Smith z The Cure: „Chodili jsme do Batcave, protože nás pustili zadarmo dovnitř, byla tam dobrá atmosféra a opravdu milí lidé. Ale hudba byla příšerná! Celý ten romantismus smrti! Každý, kdo má nějakou vlastní přímou zkušenost se smrtí, ví, že na tom není nic romantického.

Seznam deseti nejoblíbenějších kapel, které roku 1983 hrály v Batcave, jenž nám zachoval Pete Scathe, ve skutečnosti odhaluje poměrně soudržný hudební vkus. Soupisku vyplňují: Killing Joke, Public Image Limited, The Cramps, Xmal Deustchland, Specimen, Alien Sex Fiend, Siouxsie and the Banshees, Virgin Prunes, Sisters of Mercy a Bauhaus Oficiální vinylová kompilace z téhož roku „Young Limbs and Numb Hymns“ odhalila o něco různorodější přehlídku kapel, včetně industriálních Test Dept., Specimen, Alien Sex Fiend,  Sexbeat, a Jameseho Purseyho ze Sham 69.

 

 dr4 asf



VZHŮRU DO DEVADESÁTÝCH

Další výběr deathrockové hudby se dá najít na soundtracku k ironickému hororu z roku 1985 „Návrat oživlých mrtvol“. Stejně, jako se raná kompilace „Hell Comes to Your House” (o té jsme psali v prvním díle tady) čistě náhodou stala výběrem losangeleského deathrocku, tak i soundtrack k „Návratu oživlých mrtvol“ slouží jako podobně dobrá momentka tohoto období. Ať už tuto kompilaci skládal dohromady kdokoliv, rozhodně věděl, co dělá. Na soundtracku najdeme skladby od The Damned, TSOL, The Cramps, The Jet Black Berries a The Flash Eaters. A dokonce se tu objevil i Roky Erickson (texaský kytarista a skladatel – poz. Ez) se skladbou ze svého hororového období „Burn The Flames“.

Vydavatelství Mystic Records se do toho roku 1985 také opřelo vlastní deathrockovou sbírkou „Let’s Die“, na které se objevily jak jasně deathrockové kapely (Burning Image nebo Kommunity FK Patricka Maty), tak jinak „klasické“ punkové party, které se pokusily vrhnout do vod temného punku.

V dobách, kdy se „Návrat oživlých mrtvol“ šoural z kin, už původní jihokalifornská deathrocková scéna v podstatě vyšuměla do ztracena. Pár kapel jako Radio Werewolf se sice udrželo až do začátku devadesátých let, ale pak cosi s názvem „gothic rock“ vytlačilo všechno ostatní. Ze Southern Death Cult se stali Death Cult a nakonec prostě jen The Cult – a s každým zkrácením názvu se kapela čím dál více přibližovala plnohodnotnému stadiónovému rocku. The Sisters of Mercy následovali dost podobnou dráhu, která roku 1990 vyvrcholila poměrně hardrockovou deskou „Vision Thing“. Ani kariéra The Lords of the New Church nebyla nepodobná; jejich hudba se postupem času taktéž čím dál víc přibližovala hard rocku, dokud se roku 1989 nerozpadli.

 


The Sisters of Mercy - Vision Thing



Tento vývoj v devadesátých letech přeskupil hudební kategorie a umístil deathrock do pozice subžánru většího pojmu „gotika“, ačkoliv ve skutečnosti toto hnutí existovalo jako součást kalifornské punkové scény. Ona tedy i gotika ve skutečnosti vyrostla z punkové scény, ale záměrná ignorance tehdy vládla světu stejně, jako dnes.

V průběhu devadesátých let převzaly díky skupinám jako Nine Inch Nails a vydavatelstvím typu Wax Trax vládu tanečnější verze industriální hudby. Postupem času tak tento druh hudby spolu s rostoucí oblibou temného EBM vytvořil bizarní situaci, kdy se na přelomu milénia lidi, kteří se považovali za posluchače „gotické hudby“, vyhýbali kytarovým kapelám s živým bubeníkem. To byl podle jejich názoru „oldchool“ a záležitost víceméně nesouvisející se scénou. Místo toho považovali nabouchaný typ elektroniky (Wumpscut, Velvet Acid Christ) za novou a pravou formu gotiky.  

Tento nový vývoj naprosto a zcela odtrhnul „gotiku“ od punku – jak zvukem, tak duchem. Ve skutečnosti se tento vývoj událostí zdál jako další forma prastaré války mezi punkem a discem s fanoušky deathrocku coby novými zástupci punku, a čím dál raveovějším stylem gotické kultury, který sloužil jako nová podoba disca. Tento kulturní vývoj tak dláždil cestu prvnímu deatrockovému obrození roku 1998. Ale na to se podíváme zase příště. 

 

dr4 batcave

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář