Novinka postpunkové legendy je jako půlka sakra dobré jízdy z vrcholu Ben Nevis v nákupním vozíku. Ale bohužel jen z půlky.
Public Image Ltd. – What the World Needs Now
Vydal: PiL Official Ltd
Kdybyste chtěli rozdělit kapely podle zpěváků, nejspíš by vám z toho vyšly tři hlavní kategorie:
- příšerní vřeštilové,
- naprosto průměrní a ničím nezajímaví pěvci,
- ikonické hlasy, které poznáte už od prvního tónu.
Jenže kam zařadit zpěváka formátu John „Rotten“ Lydon, který by s přehledem vyplnil hned dvě z těchto škatulek? Muže, který svůj vokální projev s nadhledem sobě vlastním kdesi charakterizoval slovy „jako když vezmete košík plný koťátek a pustíte ho ze schodů?“ A co to má sakra společného s novou deskou Public Image Ltd.? Všechno – právě Lydonův hlas a vtip totiž patří k největším devizám novinky „What the World Needs Now.“
Už úvodní (a singlová) vypalovačka „Double Trouble“ nadchne přesně těmito dvěma silami od samotného začátku desky. Nejen do pozadí kopajícím rytmem s basou Scotta Firtha (mimochodem kdysi koncertního basáka Spice Girls), ale i úvodním uvztekaným monologem, inspirovaným Johnovou hádkou s manželkou nad ucpaným záchodem v domě. Tryská z něj (z monologu, ne záchoda) jak tenze hádky, tak břit sarkasmu (Domestos issss... domestic blisss!). Škoda, že vynikající otvírák je zároveň nejsilnějším bodem desky.
Public Image Ltd – Double Trouble
Pěkně ubíhající „Know How“ s příjemně rozvrzanými kytarami vousáče Lu Edmondse (někdejšího člena samotných The Damned) a synťákovými doteky udržuje náladu ve slibném duchu a předává štafetu dál. Tu šikovně přebírá ztemnělá jízda „Bettie Page“, trochu připomínající náladu kytar „Lucifer Sam“ z psychedelických začátku Pink Floyd. Óda na ikonickou pin-up krásku a sukkubu vlhkých S&M/ bondage snů baví i neklidnou hravou basou a opakovaným kousavým ušklíbnutím nad „největší pornografickou zemi světa“. A i ty klenuté refrény se dají přežít.
Do klidnějších až zamyšlených vod se noří také „C'est la vie“, tajemně rezonující prostorem s lehkou kytarovou orientální příchutí. Pěkně budovaná náladovka, páraná pouze Johnovým hlasem. Až dosud tedy dost zábavné album. Škoda, že se to po pěkné kytarovce "Spice of Choice" začíná trochu lámat.
Třeba skladba „The One“ by mohla zfleku zapadnout do veselého soundtracku nějaké romantické, milé komedie ze současného Londýna. Ostatně, když píšete love song pro svou ženu, nemůže to asi dopadnout jinak. I řekneme si: „Budiž, asi bylo třeba vytvořit protipól úvodní hádavé skladby.“ Jenže v dalších fázích alba potkáme další úkroky mimo – třeba přes osm minut se táhoucí dubovku „Big Blue Sky“, kterou doráží až nepatřičně olbřímí stadionové refrény se sbory střihu Genesis.
Stejně tak nadzvedne obočí téměř funky věc „Whole Life Time“ se synťákem, dublovanou basou a’la Jamiroquai, spasenou alespoň prostorovými kytarami a šlapavým rytmem. Když ale totéž (pouze pomaleji) odehraje hned vzápětí v „I’m not satisfied“, není už cesty zpět. Chůze desky se zamotá do roztahaných podivností „Corporate“ nebo „Shoom“, ve které se v závěrečném „Fuck ooooooooof“ dozvíme, co že to ten svět vlastně teď potřebuje. Cesta k rozuzlení ale trvá tak dlouho, že nebýt vokálu, těžko by se k němu prokousávalo až do konce.
Hudba na desce je totiž tak žánrově rozlítaná, že kdyby to celé nespojoval jeden (a tak ikonický) hlas, rozpadla by se na milion drobků. Public Image Ltd. ale naštěstí takovým hlasem disponují. Jako tmel drží desku pohromadě principál John, který svým charismatickým vokálem dokáže zanést jiskřičky zajímavosti i do jinak celkem průměrných (ač profi zahraných a poměrně dobře zaranžovaných) skladeb. Pan Lydon totiž se svým hlasem vyvádí spoustu zábavných věcí: hraje si s výslovností, se slabikami, křičí, nadává, skuhrá, vysmívá se, skřehotá, paroduje rastafariánskou dikci, mumlá, kokrhá – prostě žije. Ostatně, aby se také do nahrávání zpěvu zcela nepoložil, když v rámci sbírání potřebných financí na desku šel i ve svých 55+ letech doslova s kůží na trh a objevil se v sérii celostátních reklam na máslo (to víte).
John Lydon – Reklama na máslo
Když se na album tedy podíváme s odstupem, dá se říct, že opakuje dost podobný scénář jako v případě tři roky staré desky „This is PiL“ – jen je tady víc synťáků. První půlka alba je zábavná a nabušená, ta druhá, bohužel, kvůli některým hluchým místům a ucouranému brouzdání podivnými žánrovými vodami, trochu nudí. Všechno tedy zachraňují právě ony dva faktory, o kterých jsme mluvili na začátku – Johnův hlas a smysl pro humor. Oboje je naštěstí tak silné, že i z průměrného materiálu vytáhne hodnocení na nadprůměrnou desku. Hlavně v té první polovině.
Hodnocení: 70 %
Demi:
Pokud máte rádi Lydonův hlas a projev, pak vás nejspíš deska alespoň na jeden poslech pobaví. Ale celkový dojem je asi takový, jako byste si pustili mainstreamový film, v němž hraje svou první civilní roli vaše oblíbená pornohvězda. Nostalgie je príma, ale nejspíš se u ní neuděláte.
Hodnocení: 60 %
Komentáře
Přidat komentář