Report z Castle Party 2016 – čtvrtek, pátek

Jak to letos vypadalo v polském Bolkówě? První část reportu je tu!


ČTVRTEK:

Nephilim: Castle Party. Kdo někdy tuto největší středo- a východoevropskou hradní trachtaci navštívil, ví, co bude následovat. Česká výprava už má standardně své místo v kempu těsně u rozlehlého bazénu, který je centrem dění dopoledních i odpoledních hodin. Teprve navečer se účastníci rozutečou na různá místa městečka - do klubů, místního kostela, který už několikátým rokem hostí druhou stage a samozřejmě na hrad, jehož první nádvoří ukrývá hlavní pódium. A noc patří těm, kteří dokáží trsat a pařit do rána (a někdy i do odpoledne). Ale pojďme pěkně popořádku.

Do Bolkówa přijíždím těsně po poledni. Městečko ospale mžourá do nesmělého slunce a v kempu je ještě klid. Stavím si stan na stejné místo jako roky předtím a po nákupu nezbytné Soplice (orzech laskowy je stejně zdaleka nejlepší, říkejte si co chcete!) neodolávám a dvojnásobně anektuji blankytně modré vody bazénu. Pak už přijíždí autobus s naší výpravou a čeští mravenečkové pobíhají po travnaté ploše ve snaze urvat nejlepší fleky na plátěná obydlí. Letošní line-up dával tušit velkou účast, což se ostatně později potvrdí.

Potom, co většina uhasí žízeň a zchladí vyhřátá těla, vyrážíme k místnímu kostelu. Čtvrteční koncertní program odstartoval po půl páté odpolední, což většina z nás nestihla. A tak stíháme jen druhou polovinu setu polských monoLight, kteří stylově oděni v černém svým poklidným elektronickým rockem dali lidem šanci trochu se aklimatizovat. Na začátek rozhodně příjemná věc, která člověka minimálně k lehkému klátění kostrou přiměla.

 


Two Witches - The Sinner



Následující set patří finské stálici Two Witches. Kapela soustředěná kolem frontmana Jyrki Witche brzy oslaví třicet let činnosti a já už minimálně polovinu té doby přemýšlím o tom, jakým zázrakem dokázal jejich nemastný neslaný gothrock přežít tak dlouhou dobu. Přesto je na koncertě plno a v kostele už se potí i stěny. Počkám na provařený track "Requiem" a pak dojdu prolít chřtán točeným Tyskie. Po osmé hodině už okupuji místo v ideální vzdálenosti od pódia, jeden z (nejen) mých osobních headlinerů festivalu je tu.

Ashley Dayour už má pevné místo na evropské dark scéně, kterou obohatil hned několika soubory. Momentálně dostává nejvíc prostoru jeho rohatá formace The Devil & The Universe. Kapela vystoupila se zbrusu novým programem, ve kterém hrají prim skladby z aktuální desky "Benedicere". Trochu jsem se obával zvuku a většího pódia, jež dokáže pohřbít i daleko dynamičtější muziku. Trojice v kápích ovšem vyšpulila na všechny pochybovače rarachovo chlupaté pozadí a neskutečně průrazným soundem umocněným i kostelním prostorem přibila k zemi všechny přítomné. Došlo pochopitelně i na největší zářezy z dávnější minulosti ("NOD", cover "What Time Is Love?"). Parádní vystoupení 'kozlíků' je tou nejlepší pozvánkou na jejich chystaný podzimní pražský koncert.

 


The Devil & The Universe - It Is Our Will



Demi: Z mého pohledu "kozlům" jednoznačně prospělo celkové zvážnění. Ashleymu evidentně vadilo, že je lidi díky image označují za satanisty a nejspíš i z toho důvodu se vždy na koncertech snažil celou show odlehčit. Tuhle veselým intrem, támhle plyšákem. Tentokrát to žádná legrace nebyla. Bylo to tvrdší, s propracovanou projekcí, s tvrdým zvukem, se silnou atmosférou. Jestli si někdo klepal na čelo nad biblickou tématikou nejnovější desky a obával se, co z toho může vzejít, pak možná bude překvapený dosud nejtemnějším materiálem v diskografii kapely. Poslední tóny "Ascension" doznívají, jeptiška letí ze zvonice a nezbývá než vstřebat dojmy z nejen pro mne dosud nejlepšího viděného koncertu sudokopytníků vůbec. 

Následující dramaturgický tah podle mého nebyl z nejšťastnějších. S Near Earth Orbit totiž znovu na scénu přišel Ashley a spolu s Artaudem z Merciful Nuns představili v plném kostele svůj sci-fi projekt. Podobné vířivé perkuse, podobný feeling - zkrátka, koho nebavila kozlečí show, ten se příliš nebavil ani u NEO, jejichž vystoupení navíc nebylo natolik strhující. Z desek mne (co se hudební stránky věci) taky baví jenom něco, ale klasické trio monitorů dává tušit, že tady se bude tlačit i na vizuálno. Instalace chvíli trvala, ale aspoň jsme se zabavili snahou nebohého technika, zapojit telky ve správném pořadí. Když už byl střed na středu a boky na bocích, rozjelo se zpravodajství oznamující pořádnou veselku na naší planetě, děsivá siréna i výhružně znějící "contact, contact, contact" v úvodu "Trans Nepturian Objects".

 


Near Earth Orbit - The Warning 



Naneštěsí musím říct, že jakkoliv mi celý nápad a koncept přijde atraktivní, z celkového provedení mám pocit, že šlo všechno dotáhnout mnohem dál. Navíc ani zvuk nebyl tolik živelný a ačkoliv Ashley dělal co mohl, mával kytarou, kroutil se, tak celek i díky statickému projevu Artauda a plochému soundu začal po chvíli tak trochu nudit. Až příliš jednotvárných motivů tak nemělo potřebnou hypnotickou moc a nakonec jsem se přistil, že vlastně jenom čekám na finále v podobě skvělé hymny "Ignition Started", kterou ocenili i fandové pověšení na okně zvenčí kostela. 

Nephilim: Kterého dramaturgického šikulu napadla myšlenka umístit set XIII. století na čtvrtek do kostela, nevíme. Faktem je to, že minimálně polovina zájemců zůstala za kostelními zdmi a druhá polovina bojovala o zbytky kyslíku v beznadějně nacpaném chrámu Páně. A Třináctka si navíc dala pořádně načas se zvukovkou, při které Petr Štěpán ukázal, kde jsou jeho kořeny (viz kytarová vyhrávka z "Pretty Vacant" při zahřívání strun). Naše nejtemnější želízko na gothrockovém nebi je v Polsku uctíváno jako božstvo a kapela se tu jako vždy dočkala neuvěřitelného přijetí. První polovina setu patřila především skladbám z posledních dvou alb a i z toho důvodu bylo v hledišti zdánlivě vlažněji. Stačilo ale pár varhaních tónů z Katčiných kláves a krvavá hraběnka z Čachtic rozpoutala pod pódiem nefalšovaný moshpit, který přetrval až do konce. Smrští hitovek a dvěmi přídavky jsme se prořvali až do finále, potěšilo nás i "sanctuaří" gothrock triko na hrudi frontmana. Musím znovu opakovat, že XIII. století v Polsku se nedá popisovat, to se zkrátka musí zažít. Ale příště na hradě, prosím!

 


XIII. století - Phobia Nocturna

 

Čtvrteční zahřívací den končíme ve znovuobnoveném klubu Sorento. Ještě před pár týdny to vypadalo, že po loňském požáru už sem žádný netopýr nezaletí, dokonce byly ohlášeny DJské sety v novém klubu Hermés (na druhém konci města). Díky masivní intervenci polského sdružení Bat-Cave.pl se ovšem podařilo dát Sorento znovu dohromady (byť v provizorní podobě) a tak se proslulé afterparties 'Return To The Batcave' mohly rozeznít po roce na stejném místě. Po roce se tu znovu představil také DJ Demi Mortuus, letos notně potrápený technickými problémy, což ostatně bylo stigma snad všech DJských setů na letošní Castle Party. Tanečníci se ovšem nenechají rozhodit a srdnatě paří až se z nich (stejně jako z nebohého DJe) kouří. A tak v době, kdy už venku kokrhají kohouti, míříme na 'dojezdnou' do nonstopu Hacjenda. Někdo dojíždí více, někdo méně... Vzhůru do druhého dne!


PÁTEK:

Nephilim: Bazénové radovánky, obžerství a nestřídmost v alkoholu jsou průvodním znakem pátečního dne. Na hrad se přesouvám pozdě odpoledne – tedy zhruba v době, kdy redakční kolega Demi končí svůj čtvrteční večírek v Hacjendě (je to čím dál náročnější to pisálkování, už děláme nepřetržitý provoz!  pozn. Demi). Na hradním pódiu stíhám většinu vystoupení polských Das Moon. Trojice muzikantů z Varšavy produkuje chytlavý synthwave s originálními plechovými perkusemi a vokální projev sexy zpěvule Daisy K. mi nápadně připomíná mou italskou oblíbenkyni Tiff. Nejvíc prostoru dostává jejich pět let stará (a dle mého názoru i nejlepší) deska "Electrocution". Sérii klidnějších skladeb trio zakončilo dvěmi nakopávačkami, které ukázaly, jaká energie dřímá pod zdánlivě zasněným soundem. Nádvoří je tou dobou už slušně zaplněné a mužská část populace jistě ocenila nejen kvalitní hudební výkon, ale i blyštivé modré minišaty frontwoman.

Nový trend kapel začínat koncert největší hitovkou potvrzují následující Deathcamp Project, kteří odpálili svůj set skladbou "Another". Polská formace čítá nově pět členů, vedle ústřední dvojice Void a Betrayal je už stabilním členem i kytarista TomTylor a synťákový specialista Kr-lik, jinak také frontman electroindustriálních Controlled Collapse. Zbrusu novou akvizicí je potom bubenice (jméno se mi nepodařilo zachytit), která právě na Castle Party odbouchala s kapelou svůj koncertní debut. Sound takto plné kapely je potom o poznání mohutnější, Deathcamp Project se svým živým nasazením i hitovostí materiálu nyní mohou směle rovnat i daleko větším jménům scény. Došlo na představení týden starého singlu "Rain", největší úspěch potom sklidila hybná vypalovačka "Fuckin' Deathrock". Pro mne nečekaně milé překvapení a příslib, že od DCP bychom se po hubenějších letech mohli dočkat zatraceně silných novinek.

Beowulf: Sobotní podvečer nenabízel na hradě nic zajímavého a tak jsem vyrazil dolů do kostela podívat se na místní vyznavače černého kovu. Jako první jsem zastihl závěr vystoupení domácích Sacrilegium. Postarší lehce teatrální zpěvák a plešatý basák ve mně hned vyvolali vzpomínku na brněnskou klasiku Root. Jinak se jednalo o pruměrný black. Jako další šli na scénu katovičtí Furia. Měl jsem chuť na nějakou vichřici v severském stylu a zmalovaná čtyřka mi dávala naději, že se dočkám. „Bohužel“ si Furie libuje spíše v pomalejších tempech a atmosféričtějích úvodech, kdy to trvá pár minut než dojde k žádané „sypačce“ :). Kdybych více znal jejich tvorbu, byl bych schopen se více ponořit do jejich hudby takto jsem byl celkem zklamán. Ale někdy bych se na ně rád podíval znovu v nějakém menším klubu.

 


Clan of Xymox - Muscoviet Musquito



Roli pátečního headlinera se zhostila (dnes již prakticky německá) klasika Clan of Xymox. Letos kapela slaví 25 let od svého vzniku a tak jsou tito matadoři celkem sázka na jistotu. Viděl jsem je snad popáté a vždy se jede zhruba podle stejného schématu. Začneme mým oblíbeným "Strangerem" a pak se tam pěkně hážou hitovky z různých desek jako "Emily", "Jasmine and Rose", "A Day" aj. Všechno to pěkně šlape a člověk se spokojeně vlní do rytmu. Nicméně jsem po koncertě slyšel i názory, že tomu něco přeci jen chybělo. Faktem je, že jsem od CoX nikdy nezažil strhující koncert, vždy „jen“ dobrý. Já od nich ale víc nečekám – jsou pro mě taková festivalová jistotka, u které člověk vždy ví, co dostane.

Fotky najdete v naší galerii.

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Kdo se najde na videu, má bod! Za každý bod si může dát panáka. Kdo se uvidí na videu z Pool Party- dá si panáka ve vaně! Tak zas za rok! :D https://www.youtube.com/watch?v=mxWi_DfP5-g https://www.youtube.com/watch?v=1baz7xflfdk https://www.youtube.com/watch?v=IYCi2TT5Ezg
jablecny redds je nejlepsi :P

Přidat komentář