Report z Castle Party 2017 - sobota

Třetí den polského festivalu očima našich redaktorů.

Nephilim: Ráno na Castle Party začíná většinou ve chvíli, kdy sluneční paprsky zvýší teplotu uvnitř stanů na neúnosnou úroveň a spáči přesunou své karimatky do předsíněk či před stany. Tou dobou se začínají ozývat první samozvané soundsystémy, které tvoří nezaměnitelnou kakofonii po celou dobu trvání festivalu. Po ranní očistě pak většina zamíří do supermarketu Dino nebo do Hacjendy pro něco na zub, anebo - jako my - zakotví v bazénu. Letošní počasí sice celodennímu cachtání úplně nepřálo, ale i tak osvěžení přišlo vhod.

Po obědě ale už míříme ke kostelu, kde sobotní ambient/industrial/neofolkový program načíná Vladimír Hirsch. I přesto, že je teprve půl třetí odpoledne, pod pódiem už visí slušný hrozen příznivců. V jeho temně apokalyptickém experimentálním řádění je sice vše na svém místě, ale i tentokrát by jeho vystoupení slušelo méně světla. Prakticky totéž se dá říct o vystoupení u nás už také zdomácnělých Schloss Tegal, jehož set už posloucháme jen zvenčí. Míříme totiž na hradní nádvoří.

 

 

Demi: Vstávání po dlouhé a těžké noci, sprcha nahrazená ponořením tělesné schránky do ledového bazénu, snídání dalšího přívalu alkoholu – sobotní život v kempu není žádná legrace, to vám teda povím. Naštěstí letos nahrál Damon Fries se svým projektem Jesus Complex po deseti letech opravdu skvělou desku „Live a Little – Die a Little“ a měl jsem tak o motivaci k výstupu na hrad postaráno. 

Jenže. Chlapík, který kdysi dělal zvukaře Clan of Xymox dorazil do Polska sám. Ve výsledku tedy stál za mikrofonem postarší Sahula s elektrickou kytarou a noťasem a pouštěl nám písničky, které tak nějak doprovázel a alespoň zpíval. Kolem krku šerpu s obrácenými kříží a jeden masivní taky na krku. Naneštěstí to celé v denním světle tak trochu vyznělo jako nechtěná parodie. Ještě že jsou songy jako „Restless“ opravdu pecky a moje alkoholem zachvácené tělo se rozhodlo všechna negativa pustit z hlavy a tím pádem to nakonec byla i zábava.

 

 

Nephilim: Letitou německou formaci Angina Pectoris si pamatuji ještě z různých gothrockových kompilací, kterých bylo tehdy v 90. letech plno. Sice nepatřili k mým favoritům, ale jejich tradičně znějící gothic rock mě nijak neurážel. Proto jsme se po sobě na začátku jejich vystoupení nechápavě dívali, jestli se nejedná o jinou kapelu, protože čtveřice spustila prapodivnou temnou metelici. Jak ale brzy osvětlil exoticky vypadající frontman Joelen Mingi, kapela se po patnácti letech dala znovu do kupy a toto bylo představení jejich nového materiálu, který brzy zvěční na nové desce. Pokud bych měl volit mezi Anginou Pectoris model 2017 a jejich verzí z uplynulého milénia, zůstal bych rozhodně raději u historie. Když se pak přidal ještě stávkující Apple, kvůli kterému zpěvák odbíhal po každé skladbě od mikrofonu, bylo jasno: Točené se sirupem (nebo bez sirupu, jak je ctěná libost) bude rozhodně lepší program.

Belgičtí EBM/rockoví veteráni A Split Second naopak zrají jako víno. I oni mají za sebou dekádu dlouhou pauzu, ale na výkonu trojice se to nijak nepodepsalo. Z muziky je jasně cítit příjemný osmdesátkový synťákový feeling ála raní Depeche Mode a obrovitý Marc Ickx je rozený frontman. Navíc zvuk šel oproti předchozím nemastným/neslaným Angina Pectoris o dvě třídy nahoru jak kvalitativně, tak hlasitostí a na nádvoří bylo hned veseleji. Kapela si navíc vystoupení očividně užívala a zdálo se, že oproti většině EBM spolků se navíc nebere smrtelně vážně. A potom, co k výše zmíněným kladům přibyly i třicet let staré klasiky "Mambo Witch" a "Flesh", bylo milé se rozhlédnout kolem sebe a vidět spokojeně se komíhající těla.  Takhle by to šlo, tak co tam máme dál?

 

 

Ani Johan Van Roy se svým sebevražedným komandem se nevyhnuli technickým problémům během svého vystoupení. Přitom úvod setu Suicide Commando vypadal působivě - parádní zvuk, natěšený kotel a Johan v černém rouchu a špičatou čepicí jako reverzní KKK radikál. Po prvních dvou skladbách se ale muzikanti začali dívat nejdřív po sobě a potom na pódiového zvukaře. A jelikož se problém evidentně nedal štandopede vyřešit, evidentně vytočený Mr. van Roy hodil mikrofon stage managerovi do náruče a s pohledem "až si to kurva dáte do kupy, tak mě zavolejte" odkráčel z pódia.

Naštěstí se vše podařilo vyřešit docela promptně a po pár minutách se komando rozběsnilo znovu, snad s ještě větší intenzitou. Kapela přijela do Bolkówa těsně před vydáním novinkové desky "Forest For The Impaled", a tak došlo i na úplně čerstvé věci, které zapadly do setlistu docela přirozeně. Zbytek show belgického monstra se tak změnil v monstrózní mejdan protkaný jistotami jako "Dein Herz, Meine Gier", Cause of Death: Suicide", "Time" a samozřejmě finálový megahit "Chcípni zmrde chcípni". Očekávaný přídavek v podobě 'dostaveníčka v pekle' se tentokrát nekonal, protože mělo přijít něco, co tu ještě nebylo.

 

 

Demi: A pak to přišlo. Faktem je, že sobota byla opravdu smrtící a třeba Suicide Commando jsem si užil v takovém tom libém oparu, způsobeném všemožnými vylepšováky nálady. Ale jedním z důvodů byl také fakt, že jsem věděl, že už nějaké echtovní novinařiny ani nebude třeba. Čekal nás totiž vrchol. Vrchol v tom horším slova smyslu. Do Castle Party jsem o Oberschleisen ani o NeuOberschleisen nikdy neslyšel a když jsem se doma podíval o co jde, zůstal jsem nevěřícně zírat na monitor. 

Polský klon Rammstein s texty v polštině a se zpěvákem, který evidentně vyrostl na Manowar, se uvedl v soutěži Tylko Muzika, který je jakýmsi ekvivalent Česko Slovensko má talent, či jak se všechny ty „superstar“ soutěže jmenují. Nemohly tedy chybět ohně a prskavky a ohňostroje a lebky na pytlíku a drsňácké pózy. Celý tenhle cirkus nás rozdováděl natolik, že jsme jej místy nepřetržitě povzbuzovali hysterickými výkřiky „hurá“ a „jupí“, které za chvíli téměř zdomácněly. Tenhle dramaturgický tah v hlavním hracím čase jsem vůbec nepochopil a beru jej spíš jako jakousi atrakci.

 

 

Po téhle "divočině" se čekalo na doom metalové veterány My Dying Bride, ale jestli jsem den předtím Diary of Dreams ustál s vypětím všech sil, tohle už bylo na zmožené tělo moc. Proti některým souputníkům si holohlavý elegán Aaron a spol stále drží vysoce profesionální status a místo živoření z minulosti neustále pokračují v tvorbě nových a nových žalozpěvů. 

Už nástup úvodní „From Darkest Skies“ naznačil, že Britové nehodlají festivalovému publiku nic ulehčit a zcela vážně a seriózně (Aaron v kravatě) hodlají zahubit vše živé v doslechu. Neodmyslitelné a notoricky známé houslové melodie se proplétaly těžkými a válcujícími riffy naprosto neomylně a člověku naskakovalo na jazyk „I´ll breathe in you, I´m a fool, just for you“ samo od sebe. My Dying Bride hrají stále v top formě a úročí roky zkušeností ve svůj prospěch. Zvládnout celý koncert jsem nebyl schopen, ale i cestou z hradu jsem si notoval další hitovku „The Cry of Mankind“. Zasmušilí matadoři rozhodně potvrdili v Polsku svou pozici na trůnu doom metalových králů a jsou rozhodně jednou z mála opravdu živoucích legend svého stylu. 

 

Další fotografie najdete v naší galerii.

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář