Lea Porcelain: Každý den, kdy se vzbudíš, by sis měl uvědomit to, co máš a co děláš.

Lea Porcelain mají čerstvě na kontě debutovou desku "Hymn to the Night", ale už před jejím vydáním nás Markus a Julien zaujali natolik, že jsme s nimi po vystoupením na letošním WGT spáchali rozhovor. Tady ho máte.

SANCTUARY.CZ: ČAU KLUCI, JAK SE VÁM DNESKA HRÁLO?

Markus:
Ahoj, bylo to fakt dobré, snad poprvé jsme hráli na tak velkém pódiu.

SANCTUARY.CZ: A I BEZ ZVUKOVÉ ZKOUŠKY JSTE TO DALI PĚKNĚ. TAK SI POJĎME POPOVÍDAT O KAPELE. A NEMŮŽEME ZAČÍT JINAK NEŽ TÍM, ŽE TY JSI, JULIENE, BYL (NEBO JEŠTĚ JSI?) TECHNO DJ S POMĚRNĚ ÚSPĚŠNOU KARIÉROU, KTERÝ SE JI ALE ROZHODL VYMĚNIT ZA KAPELU… NAVÍC V POMĚRNĚ KRÁTKÉM ČASE. PROČ?

Julien: Ani nevím. Měl jsem za sebou skvělé dva roky hraní a turné, ale vždycky mne to táhle směrem ke kapele a živějším vystupováním, než jaká jsem absolvoval jako DJ. Tak jsme si založili tenhle projekt a já jsem okamžitě věděl, že tohle je přesně ta velká věc, na kterou jsem čekal. Prostě jsem následoval svoje pocity a po nějakých dvou, třech zkouškách bylo všechno úplně jasné.

SANCTUARY.CZ: TAKŽE JSI TECHNO SCÉNU ÚPLNĚ OPUSTIL?

Julien: Vždycky se tam můžu vrátit, teď jsem například dělal remix naší vlastní skladby.  To mi přijde jako skvělá myšlenka, remixovat sama sebe. Dokážu si ale představit, že někdy v budoucnu třeba odehrajeme koncert a pak si uděláme party, kde budu hrát jako DJ. Nevím, všechno je možné a vždycky je hezké kombinovat věci a nabourávat hranice. Dělat, co chceš.

 


Julien Bracht v dobách sólové kariéry


SANCTUARY.CZ: A TY JSI MARKUSI HRÁL V KAPELE WAVES AND US, KTEROU JSI TAKÉ VYMĚNIL ZA LEA PORCELAIN. NA CO JSI HRÁL V TÉ PŘEDCHOZÍ PARTĚ?

Markus: Na kytaru a taky jsem zpíval a trochu hrál na klávesy, ale ne moc.

SANCTUARY.CZ: JAK SE TO VLASTNĚ STANE, ŽE SE CHLÁPEK Z INDIE KAPELY A TECHNO DJ POTKAJÍ A UDĚLAJÍ TAKOVOU TEMNOU, POSTPUNKOVOU SKUPINU?

Julien: My jsme se ani nějak nerozhodli, že budeme dělat zrovna postpunk. Vlastně jsme nikdy ani neuvažovali o tom, že bychom dělali nějaký konkrétní žánr. Je to prostě věc, kterou chceme dělat zrovna takhle. Je to fúze hlavně jeho zvuku, který můžete vystopovat i na jeho starších nahrávkách, kombinovaná s psaním textů, poezií. Myslím, že bychom se někdy pokoušeli dělat hudbu pro nějakou konkrétní scénu. Nemáme ani ambice k nějaké scéně patřit a uzavřít svou hudbu před ostatními lidmi. Jakmile totiž řekneš, že hraješ třeba postpunk nebo gotiku, okamžitě Tě vynechá zbytek celého světa. A to je škoda. Myslím, že naše hudba je otevřená komukoliv, kdo ji chce přijmout.

SANCTUARY.CZ: V ROZHOVORU PRO PORTÁL ADHOC JSTE ŘEKLI, ŽE JSTE S LEA PORCELAIN V PODSTATĚ UTEKLI Z PROJEKTŮ, VE KTERÝCH JSTE TEHDY BYLI. CO ŽE JSTE Z NICH UTEKLI TAK RYCHLE?

Markus:
Myslím, že to Julienovo působení na techno scéně začalo být už dost rutinní a nudné. Já měl kapelu Waves and Us se svojí tehdejší přítelkyní, která byla taky DJka – vlastně jsem ji tak trochu znal přes Juliana, i když je o dost starší – takže jsem viděl, jak nezáživný ten DJský život po klubech může být. Přijedeš na koncert a provedeš stále tu samou proceduru – a to děláš pořád dokola každý víkend… Člověk prostě začne celkem brzo stagnovat. Není tam to prožití svých vlastních vášní, takže to začne být po čase fakt nuda. Tedy alespoň z toho, co jsem mohl vypozorovat.

No a já měl tedy projekt se svou holkou, který mne vůbec nenaplňoval, byl to spíš takový experiment. A když jsme začali dělat hudbu, začala být hodně naštvaná a mrzutá, takže jsme se museli rozejít, což tedy byla škoda, ale tak… Prostě, nikdy nezakládejte kapelu se svojí holkou (smích).

 


The Waves and Us - Sculpture Rupture



SANCTUARY.CZ: DOBŘE, DÁME SI NA TO POZOR. VE STEJNÉM ROZHOVORU JSTE ŘEKLI, ŽE JEDINOU INSPIRACÍ PRO ALBUM BYLA SKLADBA OD MOON DUO. ŽÁDNÉ DALŠÍ INSPIRACE NEBYLY? AČ TŘEBA NĚJAKÉ MÉNĚ VÝRAZNÉ?

Julien: Všechny inspirace byly spíše podvědomé. Tehdy jsme dost poslouchali Radiohead, ale to bylo spíš pro inspiraci, jak tahle kapela aranžuje desky, jak na sebe navazují skladby, které jsou úplně jiné. Jedním z našich cílů totiž bylo udělat album, kde bude každá píseň jiná než ostatní, s různým „feelem“, ale přesto to bude držet pohromadě jako jednotný celek.

SANCTUARY.CZ: A CO TŘEBA BANDY JAKO SOFT MOON…

Markus: Soft Moon jsme jednou slyšeli někde v Londýně, ale to až na základě doporučení lidí, kteří říkali, že si to musíme poslechnout. A líbí se nám to. Hlavně skladba „When It’s Over“, protože zní jako vyhrávka „By The Way“ od Red Hot Chilli Peppers (smích). Pokaždé, když jsme to v autě slyšeli, jsme se chechtali. Ale neznali jsme je. Nicméně už nás s nimi pár lidí srovnávalo. Například jeden kamarád z Francie, který jezdí skoro na všechny koncerty, říkal, že ještě než začali být slavní, to bylo naživo něco. Myslím, že jsou to Italové, žejo?

SANCTUARY.CZ: …. NENE, TO JE AMERICKÁ KAPELA…

Markus: Moje kamarádka, DJka z Irska s nimi jela na turné a říkala, že jeden z nich je Ital. Myslim, že ten hlavní.

SANCTUARY.CZ: BASÁK A BUBENÍK MAJÍ ITALSKÁ PŘÍJMENÍ, MOŽNÁ TO BUDOU ONI... ALE NEVADÍ, POJĎME DÁL. VAŠE KLIPY ČASTO UKAZUJÍ OPUŠTĚNÁ MÍSTA VE MĚSTECH I V PŘÍRODĚ. TO SPOLU S MELANCHOLIÍ VAŠÍ HUDBY PROBOUZÍ V DIVÁKOVI TÉMĚŘ DYSTOPICKÉ POCITY A OBRAZCE. TOHOHLE CHCETE DOSÁHNOUT, NA TO MYSLÍTE, KDYŽ PÍŠETE HUDBU?

Markus: Těžko říct, my prostě jen následujeme své pocity. Není to tak – hele, svět je v háji, pojďme o tom napsat písničku. To neděláme.

Julien: Je to jen o skladbě a pocitu. Pokud v nás píseň vzbudí nějaký pocit, je to to pravé. A co se týče videí, řekl bych, že naše hudba je velmi vizuální a když ji posloucháš, objevuje se Ti v hlavě spousta obrazů. Proto nás baví k ní natáčet klipy a přidávat skladbám další úroveň.

SANCTUARY.CZ: VŠAK JSTE TAKY NATOČILI KLIPY SKORO KE VŠEM SVÝM PÍSNÍM…

Julien: Jo, skoro ke všem.

 


Lea Porcelain - A Year from Here

 

SANCTUARY.CZ: TŘEBA KLIP K „A YEAR FROM HERE“ JE STRAŠNĚ SILNÁ VĚC, ZVLÁŠŤ POKUD MÁŠ TŘEBA RODINU. PŘIPOMENE TI TO, JAK OHROMNĚ KŘEHKÉ TY VĚCI JSOU…

Julien: Přesně tak… je to jako třeba dneska – projížděli jsme kolem nehody, bylo tam pět hasičských vozů, nepočítaně policejních aut… Pokaždé, když si uvědomíš, jak rychle může být po všem, jak křehký celý ten svět vlastně je, totálně Tě to vrátí nohama na zem. Uvědomíš si, jak ohromně důležité a hezké jsou všechny ty „základní“ věci v životě. A i když je někdy nevidíš nebo na ně zapomeneš, někdy v životě přijdou momenty, kdy si je uvědomíš. Podle mého si je máš uvědomovat každý den, i když zrovna nevidíš bouračku nebo něco špatného. Každý den, kdy se vzbudíš, by sis měl uvědomit to, co máš a co děláš. Stačí pět minut denně.

Markus: Myslím, že proto lidi meditují. Říká ti to: „Tak či tak bude jednou po všem, je potřeba si uvědomit přítomnost.

Julien: Ono i to samotné video má několik rovin. Může se zdát, že je to celé o matce a dceři, ale stejně tak to může být pořád jedna a ta samá osoba, jen o patnáct let později, nebo žena a její vnitřní dítě, ale v podstatě je to pořád to samé, protože čas je relativní.

Markus: A syntetizátory prostě řvou, jako by to byl další text o tom, kde ve svém životě stojíš, kde budeš stát a kdo bude kolem Tebe.

SANCTUARY.CZ: A KDYŽ JSME U TĚCH ZVUKŮ, SLYŠÍME V „A YEAR FROM HERE“ SPRÁVNĚ MANDOLÍNU?

Julien: Ukulele! Mandolína má vyšší zvuk, ukulele je víc havajské… Markus ho přitáhl asi na třetí zkoušku, protože ho našel v bytě, když se stěhoval. Jak jsem slyšel ten zvuk, řekl jsem: „Hele, pojďme udělat něco s ukulele!“

Markus: Koupil jsem ho v Dublinu na Grafton street, protože jsem žil v Corku a jezdil jsem tam pracovat. Za tu víkendovou šichtu v Dublinu jsem dostal 100 euro, šel jsem do hudebnin a koupil si tam tohle ukulele za 95 Euro (smích). Takže mi na zbytek týdne zbylo pět euro (smích). Ale nechal jsem si ho.

To je třeba ta věc, když hrajeme s kapelami, které jsou charakterizovány jako postpunk – je by nikdy ani nenapadlo vytáhnout ukulele, a přesně tady se vývojově zaseknou. Vystaví si ulitu, ze které nemůžou ven a do které taky nevnikne nic nového. A to je škoda.

 

 

SANCTUARY.CZ: JE PRAVDA, ŽE VE VAŠÍ HUDBĚ JE TA CHUŤ EXPERIMENTOVAT PATRNÁ…

Julien: Jo, proto se i pokoušíme, aby byla každá skladba jiná. Přistoupit k ní z naprosto odlišného úhlu. To bylo jako s tím ukulele – řekl jsem „pojďme použít ukulele“ a Marc se zeptal „myslíš, že se to tam bude hodit?“ Tak jsme to vyzkoušeli a bylo to tam. Kdybychom jen o vteřinu zaváhali nad tím „počkej, ale to se do našeho zvuku nehodí“, zasekli bychom se.
 
To bohužel dělá spousta kapel – zní jako jedna skladba. Každá píseň na desce je jako jeden a ten samý singl a jeho kopie. To Tě baví poslouchat jednou, dvakrát a pak se začneš nudit. Pro nás je lepší, aby album byla cesta, která Tě vezme nahoru a dolů, temnotou i světlem, melancholií, beznadějí – pokoušíme se obsáhnout všechny tyhle pocity.

Markus: A také pokud děláš pořád dokola to samé, brzdí Tě to v tom, být umělcem, jakým bys mohl být. My jsme udělali píseň „Bones“, rozeslali jí po světě a začaly nám chodit reakce typu „Hele, tohle je strašně super skladba, potřebujeme víc pecek jako je ‚Bones‘!“ S tím jsme se nemohli smířit… dokonce jsme se i pokoušeli udělat podobnou skladbu jako „Bones“, ale to prostě není možné. Zní to blbě a zní to jako napodobenina. Zatímco takhle na našem albu není nic náhražkového.

Julien: Ano, vždycky to musí být čerstvé. Tím, že oba věříme i v duchovní věci, myslím, že to má co dělat s nějakými energiemi. Někdy to prostě jde a vyleze to ven samo. Ani si vlastně neuvědomíš, jak se to stalo a máš během půl hodiny novou skladbu. No a jindy tam to kouzlo prostě není, a tak je nejrozumnější to odložit a vrátit se k tomu další den, kdy už se tam zase objeví. Musíš být těmhle energiím otevřený, nechat se jimi prostoupit a pak je vyjádřit muzikou.

Markus: Je i důležité si připustit, že někdy to tam prostě není. A když to tam není, je lepší se soustředit na něco jiného, nemá smysl do toho jít silou.

SANCTUARY.CZ: VAŠE ZÁKLADNA JE FUNKHOUSE V BERLÍNĚ. JAK DŮLEŽITÝ PRO VÁS TENHLE PROSTOR JE?

Julien: Během posledního roku se pro nás stal velmi důležitým. První sedánky jsme začali mít ve Frankfurtu, pak v Londýně a pak jsme se přestěhovali do Berlína, kde jsme objevili tohle místo. Navázali jsme velmi dobrý vztah s majitelem, který nás hodně podporuje. Máme tam studio, teď jsme si dokonce v červenci vyměnili i místnost za větší, která je moc hezká, nějakých sedmdesát čtverečních metrů. Tohle místo nám dává tolik prostoru a svobody, potkáváš se tam s umělci jako je Nils Frahm a můžeš z něj tahat technické rozumy. Je prima, že máš kolem sebe takové lidi, kteří Ti můžou pomoct. Pomohl nám třeba upravit mastering na druhou edici a tak.

SANCTUARY.CZ: ŘEKNĚTE NÁM VÍC O SAMOTNÉ TÉ BUDOVĚ. Z VAŠICH KLIPŮ TO VYPADÁ JAKO OBROVSKÁ FABRIKA, VÍCEMÉNĚ OPUŠTĚNÁ…

Markus: Jo, je to fakt obrovská, víceméně opuštěná budova, která to ale dotáhla celkem daleko, když ji převzal tenhle majitel. My byli mezi prvními, kdo se tam nastěhoval a bylo to tam úplně mrtvé. My pocházíme z Hackney, kde jsme se nějak dostali do party kolem Jamese Blakea a bylo to dobré, akorát to nějak nebyl náš prostor. Proto jsme hledali něco vlastního, a když se to povedlo a našli jsme Funkhouse, byl dost opuštěný. Okolo byli lidi, které bys nechtěl potkat sám uprostřed noci, ale teď se to fakt zvedlo. Udály se tam ohromné změny. Dokonce tam hráli Depeche Mode v rámci nějakého přenosu…

SANCTUARY.CZ: PANEJO… A JAK BY TEDY VYPADALA LEA PORCELAIN BEZ FUNKHOUSU?

Julien:
Myslím, že bychom přežili v jakémkoliv prostředí. Pokud by nebyl Funkhouse, našel by se nějaký další prostor. Nicméně Funkhouse je na desce cítit, minimálně ve dvou skladbách. Když jsem dovnitř poprvé vjížděl autem a viděl jsem ty masivní zdi, řekl jsem si, že sem naše hudba dokonale zapadá. A následně nás samozřejmě všechny ty místnosti a prostory inspirovaly. Ta budova je masivní, velká, bezčasá, překrásná, temná…

Lea Porcelain - Warsaw Street



SANCTUARY.CZ: …JAKO VAŠE HUDBA, VLASTNĚ UŽ OD DEBUTU. TEN JSTE SI MIMOCHODEM VYDALI SAMI. PROČ?

Markus
: Vzpomínáš si na takové ty historky, kdy se říkalo, jak třeba dopadly některé kapely špatně, protože podepsaly tak mizernou smlouvu? Mně přijde, že podpisem nějakého cáru papíru, který ve skutečnosti nemá cokoliv společného s Tvou hudbou, dáváš zodpovědnost za svou kariéru někomu jinému…

SANCTUARY.CZ: …NA DRUHOU STRANU JSOU LABELY, KTERÉ VYDÁVAJÍ DOBROU HUDBU A U KTERÝCH JE „DOBRÉ“ BÝT…

Markus: To je také pravda, ale chceš být součástí cejchu někoho jiného, nebo být sám sebou? Myslím, že my si to chceme dělat po svém.

SANCTUARY.CZ: NA TOM NĚCO JE. TAK SE PODÍVEJME NA VAŠE VYSTOUPENÍ NA WAVE GOTIK TREFFEN. JAK JSTE SE CÍTILI, KDYŽ VÁS POZVALI?

Markus: Nás sem dostal jeden chlapík, který ví, že nemáme rádi dělení na scény, ale na druhou stranu možnost zahrát si v tak masivním prostoru jako je Volkpalast se neodmítá. Myslím, že jsme na to kývli už před víc než rokem. Řekli jsme si – proč ne, zahrajeme v Lipsku, žijeme v Berlíně, mohla by to být sranda, pozveme pár lidí do svého světa. Navíc když je to na tak úžasném místě, kam naše hudba zapadla dokonale.

Julien: Navíc si myslím, že tahle scéna je fakt hezká. Lidi opravdu zajímá muzika, poslouchají jí skutečně do hloubky.  

 


Lea Porcelain - Bones

 

SANCTUARY.CZ: ONO JE TO ASI I TÍM, ŽE SCÉNA JE POSLEDNÍ DOBOU ČÍM DÁL OTEVŘENĚJŠÍ VLIVŮM ZVENKU. STAČÍ SE BĚHEM WGT PODÍVAT PO MĚSTĚ A V KAŽDÉM KLUBU HRAJE NĚCO ÚPLNĚ JINÉHO…

Julien:
Mám pocit, že jsou to velmi milí a citliví lidé. Necítil jsem tu ani náznak jakékoliv negativity, jsou jen prostě… hlubocí.

Markus: Vlastně se jen trochu legračně oblíkají, ale to je stejné, ať přijdeš skoro na jakoukoliv scénu. Ale všechno jsou to lidi.

Julien: Myslím, že je to nejmírumilovnější skupina lidí, pro které jsme hráli.

SANCTUARY.CZ: HELE, MUSÍME SE ZEPTAT – PROČ SI ŽIVĚ PŘED ZAČÁTKEM KAŽDÉ PÍSNIČKY ZPÍVÁŠ SÁM PRO SEBE NĚKAM DO VESMÍRU?

Markus: (smích) Dostávám se tím do nálady. Mně se líbí zpívat si mezi písničkami, lidi na to taky reagují dobře, takže je tím tak trochu otevíráš. A myslím, že to moc lidí nedělá. Podle mého to posluchače otevírá a je to taky součást představení. Na desku bychom to nedali, ale na koncertě je to příjemné. Navážeš s posluchači spojení ještě dřív, než skladba vůbec začne.  To mne fakt baví.

SANCTUARY.CZ: Z KONCERTŮ SE PŘESUŇME DO STUDIA – MÁTE PŘED VYDÁNÍM DESKY, ALE CHCEME SE ZEPTAT, JAKÉ JSOU DALŠÍ PLÁNY DO BUDOUCNA?

Julien: Máme tam naplánované nějaké větší festivaly v Berlíně a Leedsu, což je super. Jedeme na krátké turné s Alt-J, což je velká pocta. Před lety jsem se s nimi potkal a říkal jsem jim, že jestli někdy budu mít kapelu, chci to dotáhnout na jejich úroveň, protože každá stránka téhle kapely je prostě profesionální a dokonalá. A teď s nimi jedeme na turné.  No a pak bychom měli zaletět do Spojených států na pár koncertů.

SANCTUARY.CZ: … TAK UŽ VÁM TAM CHYBÍ JEN PRAHA…

Julien: Jo, myslím, že východní Evropa pro nás bude moc zajímavé místo…

Markus: Už jsme o tom přemýšleli, dát Varšavu, Krakov, Prahu…

Julien: …stačí, když nás do té doby proslavíte přes tenhle rozhovor (smích).

Markus: Ale to chce čas. Teď se chceme soustředit na Londýn, Paříž a Berlín, máme tahle města rádi a myslíme, že se tam toho děje hodně. A jakmile se etablujeme tam, je jen otázka času, kdy se vypravíme do Prahy.

Julien: Jsme otevřeni všem zemím. Uvidíme, co se stane…

Lea Porcelain - Out Is In

 

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář