ÖHM: Pokoušíme se učit jeden od druhého a vzájemně se inspirovat

O začátcích projektu, spolupracech v jiných skupinách (jako Front Line Assembly, Landscape Body Machine, Noise Unit nebo Unit 187) nebo o počasí v domovském Vancouveru, jsme si popovídali s Chrisem Petersonem a Craigem Josephem Huxtablem (momentálně fungujícími pod jménem Öhm).

SANCTUARY.CZ: AHOJ KLUCI, JAK SE MÁTE?

Craig:
Ahoj, včera odpoledne jsme dorazili do Lipska, teď se aklimatizujeme a je nám dobře.

SANCTUARY.CZ: A CO TY, CHRISI?

Craig:
Jsme fakt šťastní, že jsme tady. Je to překrásné město a úžasná akce, takže ani nevadí, že jsi unavený z cesty. Když se vzbudíš a trochu probereš, strašně si to tu užíváš.

SANCTUARY.CZ: TY JSI TU ALE UŽ NĚKDY HRÁL, NE? S FRONT LINE ASSEMBLY.

Craig: Ano, to byl ten známý koncert roku 2002. Ale pro mne to tehdy nebylo moc dobré vystoupení…

SANCTUARY.CZ: AHA… A PRO CRAIGA JE TO TU DNES PREMÉRA?

Craig:
Jo, jsem tu vůbec poprvé a jsem z toho dost nadšený.

SANCTUARY.CZ: TAKŽE PRVNÍ DOJMY…?

Craig:
Myslel jsem si, že je to tu veliké, ale ve skutečnosti je to ještě mnohem větší, než jsem si vůbec dokázal v hlavě představit. Nemůžu uvěřit, jak moc se do toho zapojuje celé město. Řekl bych, že je to velmi inspirativní festival pro celou severní Ameriku, protože tam takhle velké propojené akce moc často nevídáte.

Chris: Jo, vždycky se sami sebe ptáme, proč něco takového nemůžeme mít i u nás doma. Lidi se tu k sobě chovají tak hezky, neřeší žádné kraviny… rád bych sem jezdil častěji.
 

Landscape Body Machine - Water
 

SANCTUARY.CZ: TAK SNAD SE TI TO POVEDE. ALE POVÍDEJME SI O MUZICE. NEJDŘÍV SE VÁS CHCEME ZEPTAT, CO JSTE DĚLALI PŘED ÖHM… TY MÁŠ TŘEBA CRAIGU ZA SEBOU DLOUHO KARIÉRU S LANDSCAPE BODY MACHINE. JAK SES VŮBEC DOSTAL K TVRDÉ ELEKTRONICE?

Craig: To mi bylo zhruba 13, kdy jsem se fakt hluboce zamiloval do elektronické hudby a hltal jsem to všechno najednou – Depeche Mode, Skinny Puppy a hromadu dalších. Tam někde se zrodila i myšlenka, že přesně takovou muziku chci dělat. Od čtyř let jsem hrával na klavír, takže jsem kolem toho 13. roku už uměl hrát dost dobře na to, abych si dokázal představit, že bych něco takového mohl zvládnout. To, co se mi obzvlášť líbilo na elektronické hudbě, byl fakt, že si můžeš vytvořit vlastní zvuky a nebýt zaseklý na zvuku piána nebo třeba kytary, která bude prostě vždycky znít jako kytara. Mohl jsem vzít zvuky, které jsem měl v hlavě, a proměnit je ve skutečnost. Když mi bylo 16, koupil jsem si svůj první synth/sampler/sekvencer a můj život už nikdy nebyl stejný.
 
SANCTUARY.CZ: NICMÉNĚ ASI CHVILKU TRVALO, NEŽ JSI NĚCO VYDAL, ŽE?

Craig:
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let bylo o dost těžší vydávat hudbu – tedy když nepočítám demokazety. Takže jsem právě takové demokazety dělal a na první skutečně vydanou věc jsem si musel počkat až do roku 1996, kdy jsem měl dost peněz na výrobu CDčka. A to tehdy stálo nějakých pět šest tisíc dolarů.  

SANCTUARY.CZ: DRUHÁ DLOUHOHRAJÍCÍ DESKA LANDSCAPE BODY MACHINE VYŠLA AŽ O 13 LET POZDĚJI, ROKU 2009. ČÍM TO, ŽE TI TRVALO TAK DLOUHO POSKLÁDAT NOVÝ MATERIÁL?

Craig:
Já toho dělal ještě hromadu kolem. Začal jsem psát hudbu pro počítačové hry, věnoval jsem se třeba i sound designu pro film a podobně. Čili i když se ta časová propast mezi deskami může zdát nepochopitelně dlouhá, já v těchhle pauzách stejně vždycky na něčem dělám, vyvíjím se a hledám něco nového a zajímavého. Takže i mezi EPčkem a deskou bylo několik soundtracků k hrám, hromada koncertů a tak. A vlastně i deska „Voyeur“ od Noise Unit roku 2005, na které jsme poprvé spolupracovali s Chrisem, o čemž jsme mluvili už spoustu let předtím. Vlastně mám pocit, že jsme první skladbu načrtli už roku 2003.
 


SANCTUARY.CZ: K TOMU SE DOSTANEME. ALE ZMÍNIL JSI KONCERTY – JAK VLASTNĚ VYPADÁ LANDSCAPE BODY MACHINE NAŽIVO?

Craig:
To se budu muset zeptat Chrise, protože já jsem se na koncertu nikdy neviděl (smích).

Chris: No… je to prostě chlapík s hromadou kláves, na které začal z nějakého neznámého důvodu při koncertech lézt, nevím, proč to dělá... (smích).

Craig: Je pravda, že já hraju tvrdě – co nejtvrději dokážu. Žádné plynové masky, žádný makeup, nic takového… To myslím máme s Chrisem společné, že nám jde o muziku. V tom cítíme sounáležitost třeba s jazzovými kapelami, který je jen o hudbě a muzikantech, pohlcených vystoupením. Není v tom žádná teatrálnost, prostě jen snaha odehrát nejlepší možnou show.

SANCTUARY.CZ: A CO S SEBOU MÁTE NA PÓDIU ZA VERCAJK?

Craig:
No, to s čím jsme přijeli do Lipska je značně osekaná verze…

Chris: … ono když máš váhový limit 15 liber na kufr…

Craig: Přesně tak. Třeba co se týče Landscape Body Machine, tak tam jsem hamoun a beru si s sebou na koncerty čtvery klávesy, ale tentokrát mám jen dvoje. Je to Novation Ultranova a Acces Virus Indigo 2.

SANCTUARY.CZ: A TEĎ SI POPOVÍDÁME O CHRISOVI. TVOJE JMÉNO JSME POPRVÉ ZAZNAMENALI NA DESCE PROJEKTU WILL….

Chris:
Jo, ten vzniknul v osmdesátých letech, když jsem potkal Rhyse (Fulbera – pozn.) a Johna McRae. Tehdy měli svou kapelu a já se potloukal kolem se svým projektem Resilient Stomachs. Tehdy, v letech 1987-1988, bylo ve Vancouveru spousta lidí, kteří dělali podobnou hudbu, takže jsme se potkali na společném koncertě a chemie mezi mnou a klukama zafungovala okamžitě. Řekli jsme si: „Pojďme udělat něco nového“, a tak se zrodil Will. Udělali jsme spolu album a desku. Pak přišel Bill (Leeb – pozn.), se kterým jsme se znali od 14 let a který měl vždycky velmi dobrý hudební vkus a znali jsme se z mejdanů, zlanařil Rhyse do Front Line Assembly – a to byl konec Will (smích). Tedy bohužel…





Will - Summoning


SANCTUARY.CZ: JO, TO BYLA ŠKODA. ZAPOJENÍ TOHO BOMBASTICKÉHO NEOKLASICKÉHO ZVUKU BYLO SUPER…

Craig:
A spousta lidí o té první desce mluví doteď…

Chris: Jo, je škoda, že jsme toho neudělali víc, měli jsme připravený další nedodělaný materiál, ale nikdy jsme to nedokončili. Byly to asi čtyři další fakt zajímavé skladby, které jsou navěky ztracené v propadlišti dějin, protože vybavení, na kterém jsme je skládali, je už zastaralé a pohřbené kdesi pod nánosem historie.

Takže když Rhys zmizel na turné s Front Line Assembly, psal se rok 1990 a založili jsme si s Johnem Decree. Řekli jsme si, že vezmeme zvuk Will, ale proženeme ho mlýnkem na maso, spálíme ho a uvidíme, co z toho vyleze.  A to byl Decree.

SANCTUARY.CZ: … A TENHLE PROJEKT POŘÁD ŽIJE, ŽE?

Chris:
Je to tak, zrovna pracujeme na novém materiálu a trvá nám to už několik let, ale je to dost i kvůli Johnovi. Já ne že bych mezitím nic nedělal – začal jsem jezdit turné s Billem, vždycky mám rozdělané tak tři/čtyři desky najednou, ale s Decree je to jiné. Decree je mnohem osobnější projekt, nejsou v tom žádné peníze a taky žádný rozpočet, čili i proto to trvá déle.

Craig: Je to jako s dobrým chilli – musíš ho nechat jen jemně vařit, probublávat, aby byl výsledek přímo vydestilovaný a zněl přesně tak, jak má znít. Pečený, ne připálený. Nespěchat.

Chris: Přesně tak, tohle ani nejde uspěchat. Není to o tom prostě jen zapnout stroj, najít pattern, který se Ti líbí a říct si „okay, to je ono, s tím budeme pracovat…“

SANCTUARY.CZ: TO URČITĚ DÁVÁ SMYSL. NICMÉNĚ ZMÍNIL JSI, ŽE JSI NAKONEC TAKY ZAČAL JEZDIT S FRONT LINE ASSEMBLY, JAK K TOMU DOŠLO?

Chris:
Nejdřív jsem jim pomáhal smíchat desky některých vedlejších projektů, třeba „Stone Tower“ nebo „Spiritual Archives“ od Deleria. Roku 1987 jsem dokončil zvukařskou školu, takže jsem byl pro Billa a Rhyse cenově přijatelný ke smíchání jejich vedlejšáků – samozřejmě, že na míchání FLA mne nepustili. Čili jsme pořád byli v nějakém kontaktu a řekl bych, že když jsem se k nim přidal někdy roku 1992-1993. Byli jsme tři – Bill, Rhys na klávesy a já hrál na perkuse. Odjeli jsme spolu turné ke „Caustic Grip“ a „Tactical Neural Implant“ po Evropě a pak spoustu šňůr po Severní Americe. Začal jsem s nimi psát „[FLA]vour of the Weak“ roku 1997, kdy se Rhys přesunul do Conjure One.
 

Öhm - Car Crash
 

SANCTUARY.CZ: PRVNÍ KONCERT FRONT LINE ASSEMBLY, KTERÝ JSME VIDĚLI, BYL ROKU 1995 V BUNKRU…

Chris:
Jo, ale tam už jsem nebyl. Přestal jsem jezdit šňůry roku 1993. Měli jsme domluvené druhé velké evropské turné a Bill ho z nějakých svých důvodů (ať už byly jakékoliv) zrušil, takže jsem si řekl, že mám dost práce se svými vlastními projekty a že už mi to stačilo. Oni pak udělali desku „Hardwired“, kam zapojili zvuk kytar, a pak „Millenium“. V tomhle období jsem měl od FLA pauzu.

SANCTUARY.CZ: PAK SES ALE VRÁTIL, ZASE JSI BYL DLOUHODOBÝM ČLENEM FRONT LINE ASSEMBLY A NAKONEC SES ROZHODL ZASE ODEJÍT…

Chris:
Jo, deska „Epitaph“ měla být mým posledním zářezem a pak jsme jeli hrát sem na WGT. Odehráli jsme pár koncertů po Státech, ale to vystoupení na Gotik Treffen tehdy nedopadlo moc dobře… abych to řekl tak nějak kulantně, neobjevil se tam někdo, kdo měl… Bylo toho dost na to, abych se rozhodl znovu odejít. Nějak jsem ale časem došel k tomu, že jsem dotyčnému odpustil a zase se vrátil spolu s deskou „Artificial Soldier“. Když se s někým znáš tak strašně dlouho, vznikne mezi vámi fakt zvláštní vztah. Můžete si vzájemně nasekat spoustu blbostí, které vás oba frustrují, ale nakonec si to vyříkáte a řeknete si, že to tentokrát uděláte lépe a všechno skončí dobře, což je lepší, než abychom se rozešli v nějaké hořkosti. Nebo aspoň mně se to lepší zdá.

Takže jsem si na "Artificial Soldier" a "Improvised Electronic Device" vzal do party pár svých kamarádů – vlastně i Craig s námi odehrál několik koncertů. Pak přišla deska „Voyer“ od Noise Unit a díky spolupráci na skladbě „Illicit Dreams“ začala vznikat myšlenka Öhm. Pro mne je teď hodně důležité pracovat s někým, na koho se můžu fakt spolehnout.

SANCTUARY.CZ: TAK JEŠTĚ POSLEDNÍ OTÁZKA NA FRONT LINE ASSEMBLY – JAKÉ MÁTE S KLUKAMA AKUTÁLNĚ VZTAHY?

Chris:
V případě Front Line Assembly jen říkám – nikdy neříkej nikdy (smích). Je vtipné, kolikrát jsem k nim přišel a zase odešel. Momentálně ničeho nelituju, ale ani se nechystám zpátky. Pro mne je už příliš pozdě se vracet.

Craig: Já si myslím, že pro Tebe tam aktuálně není moc prostor růst dál…

Chris: Jo, s tím souhlasím, i proto jsem tuhle kapitolu uzavřel. Ale jsem rád, že jsme jí uzavřeli v dobrém. Stejně jsem s nimi poté, co jsme dopsali „I.E.D.“, přestal jezdit na turné, protože jsem se oženil a už se mi nechtělo být pořád na cestách. Pokud bych se zase vrhnul na koncertování, muselo by to být s nějakým velmi osobním projektem a ne s projektem někoho jiného. A Front Line Assembly vždycky byli o Billovi – což je správné a v pořádku. Nicméně v tom případě pluješ na lodi někoho jiného. Lidé nejdou na koncert, aby viděli mne nebo kohokoliv, koho jsem si vzal s sebou. Chtějí vidět Billa. A já bych z hraní rád měl víc sám pro sebe. Ostatně, z úplně stejného důvodu on opustil Skinny Puppy. Ve FLA nemám jakékoliv vlastnictví, čili proto jsem chtěl vytvořit něco svého a vzít to směrem, který chci sám zkoumat.
 



SANCTUARY.CZ: TAK JE DOBŘE, ŽE SI TEN SEN PLNÍŠ – TEĎ JSTE TU TOTIŽ S ÖHM, SE KTERÝM JSTE VYDALI EPČKO, SPLITKO A DESKU.  A NUTNO ŘÍCT, ŽE JE TO PROPRACOVANÁ HUDBA, KTERÁ MŮŽE BÝT PRO NĚKOHO TROCHU TĚŽŠÍ NA POSLECH. JAK TAKOVÝ KOMPLEXNÍ MATERIÁL VZNIKÁ?

Chris:
S Craigem je to tak jednoduché…

Craig: Já půjdu malinko proti proudu času. Když jsme s Chrisem napsali „Illicit Dreams“, ještě nebyla řeč o Noise Unit nebo jeho další desce. Prostě jsme se jednoho večera setkali, dali si pár piv a jamovali jsme, což je věc, kterou jsme plánovali už dlouho. Každý z nás měl nachystaných pár kousků, nějaké podkresy, bicí a tak, čili jsme na to nahazovali další kousky. Ze dvou takových sedánků vzniknul track „Illicit Dreams“ a co se týče třeba zvuku, považuji ho za nejlepší na desce, podle mého z ní vyčnívá. Ta tvorba pro mne byl mimořádný okamžik, protože já mám na lidi, se kterými spolupracuju, nastavenou laťku velmi vysoko. A to, co se stalo mezi mnou a Chrisem, bylo prostě něco magického. Podařilo se nám mezi sebou všechno velmi pěkně vyvážit.

Funguje to porůznu – třeba mi Chris hodí nějaké samply a řekne: „Tohle jsem poskládal, zkus z toho udělat třeba nějakou basovou linku.“ Mne baví dělat aranže a skládat strukturu skladby, takže se pokouším to vnést do Öhm. Chris to pak vezme a prožene to „Petersonovou mašinou“… (záchvat smíchu).

Chris: Jo, Craig je mnohem lepší muzikant, já se starám spíš o tu technickou a producentskou část, programování a detaily, jak věci fungují zvukově dohromady. A když se ty dvě věci spojí, funguje to pěkně. Tedy ne že by Craig někdy nepřišel s něčím zvukovým nebo já tu a tam s nějakou melodií – pokoušíme se učit jeden od druhého a vzájemně se inspirovat. A myslím, že se oba zlepšujeme. Já si od něj beru muzikálnost a on zase tipy na lepší mixy. Kdo ví, možná se nakonec nebudeme ani potřebovat, ale momentálně nás takhle strašně baví, protože nám to jde ohromně rychle od ruky. On může za mnou přijet z Victorie jen tak bez ničeho a tak je všechno rychlejší. Myslím, že kdybychom měli měsíc volno, udělali bychom pravděpodobně bez problémů celou desku.

Craig: Nebo i několik desek… (smích).
 

Öhm - My Kingdom



SANCTUARY.CZ: A TAKŽE SI SPÍŠ PINKÁTE NÁPADY ZE SVÝCH DOMÁCÍCH STUDIÍ, NEBO SE SCHÁZÍTE?

Craig:
Obojí. Dost často nakousneme nějaký nápad a pak si ho pinkáme, ale fakt se pokoušíme dělat věci dohromady, dostat se jednou za čtyři pět měsíců aspoň na chvíli do jednoho studia. Fungujeme moc pěkně i na dálku, nicméně když můžeme pracovat v jedné místnosti, je tam ta magie a jsme schopní tvořit velmi rychle. Když jsme spolu, je to pokaždé hodně inspirativní záležitost.

SANCTUARY.CZ: ZAČÁTKEM ROKU JSTE VYDALI ČERSTVÝ SINGL. ZNAMENÁ TO, ŽE JE NOVÉ ALBUM ZA DVEŘMI?

Craig:
Je hotové asi tak z půlky, že?

Chris: Jo, tak nějak to bude. Ten singl je most, který nám má pomoci najít vlastní zvuk. A je to zase krok dál – ozvuky starého soundu, ale i nástin toho, kam se budeme zvukově ubírat.

SANCTUARY.CZ: TAKŽE TUŠÍTE DATUM, KDY BYSTE HO CHTĚLI VYDAT?

Craig:
Někdy zhruba na podzim. Hodně záleží na tom, jak bude chtít label.

SANCTUARY.CZ: NICMÉNĚ LETOS BY TO MĚLO BÝT...

Craig:
Ano. A jak Chris říkal, taky z něj mám pocit, že je to rozhodne zase krok dál. Zpěv byl pro mne na první desce něco úplně nového. I když jsem celý život zpíval, nikdy jsem se nevnímal jako zpěvák, ale především jako klávesák. A až do debutu Öhm jsem ani neuvažoval tom, že bych působil jako zpěvák. Došlo k tomu až při nahrávání, kdy jsem jednoho dne nazpíval nějaký kousek na desku a Chris na mne vybafnul: „Cha, a máš to – vytáhnul sis kratší sirku, budeš zpívat!“ (smích).

Chris: Jo, to já dělám, nesnáším svůj hlas na nahrávkách.

Craig: Nicméně po téhle zkušenosti mám pocit, že se při zpívání začínám cítit pohodlněji a pokouším se to posouvat dál. Jak řekl Chris – tolik se toho od sebe učíme. I Chris se vydává zkoumat nová teritoria, ve kterých není tak zběhlý. A to je dobře. Prostě rosteme a vyvíjíme se.
 

Noise Unit - Illicit Dreams



SANCTUARY.CZ: MIMOCHODEM, JAK JSTE MLUVILI O TOM, ŽE JSTE SPOLU ZAČALI SPOLUPRACOVAT DÍKY KOLABORACI NA DESCE NOISE UNIT – BILL NÁM V ROZHOVORU PŘED ČTYŘMI LETY ŘÍKAL, ŽE NA NOVÉM ALBU NOISE UNIT PRACUJE ON…

(dvojnásobné vyprsknutí smíchy)

Craig: No… to on na něm pracuje permanentně… (záchvat smíchu).

Chris: Ale vážně – nevím o tom, že by na Noise Unit dělal…

SANCTUARY.CZ: TAKŽE S NÍM NIJAK NEPRACUJETE…

Chris:
Nene, k tomu asi už nedojde.

SANCTUARY.CZ: A CO AKTUÁLNĚ DĚLÁ DRUHÝ „UNIT“? MYSLÍME TÍM UNIT 187…

Chris:
Bohužel jsme přišli o zpěváka Toda (Lawa – pozn.). Zemřel před dvěma lety na Den otců na leukémii, zanechal tu po sobě dvě krásné děti a ženu Terry. Byli jsme v polovině příprav nové desky, měli rozdělaných nějakých čtyři pět hotových nazpívaných tracků, než musel do nemocnice. Takže jsme se zrovna nedávno sešli s Johnem Morganem a Rossem Redheadem, prošli ty nedokončené skladby plus nějaký starší materiál se zpěvem, který měl Johny a který nikdy nikde nevyšel. Chceme je dodělat, upravit a určitě dokončit ještě jedno album Unit 187 jako poctu Todovi. Zanechat tak něco pro jeho rodinu. Doteď mi to rve srdce. Byl jedním z nejlepších lidí, které jsem znal. Ti skvělí vždycky odcházejí první, jak mi to potvrzuje i vlastní zkušenost. Je smutné ztratit někoho tak milého. Ale jo, doděláme to, bude ještě jedna deska Unit 187.

SANCTUARY.CZ: SNAD POSLEDNÍM PROJEKTEM, KTERÝ JSME JEŠTĚ NEPROBRALI A KTERÝ MÁ V BOOKLETU TVÉ JMÉNO, JE STIFF VALENTINE. TO MÁ NA TRIKU DVĚ DESKY, CHYSTÁŠ S NIMI NĚCO DALŠÍHO?

Chris:
To je projekt mého kamaráda Chris DeMarcuse, který se ze Států přestěhoval do Kanady. Nejdřív začal dělat zvukaře kapelám, pak psát vlastní hudbu, se kterou chtěl hlavně hrát naživo. Já s nimi párkrát živě vystoupil, ale hlavně jsem jim pomáhal s mícháním a masteringem. Jinak s Chrisem hrála i moje žena, nicméně on se teď s rodinou přestěhoval do jiné provincie, protože vychovávat děti ve Vancouveru je příliš drahé. Čili bohužel je teď dost daleko a samozřejmě zamotaný do nového života, který to s sebou přineslo. Nicméně pořád se touží vrátit a věnovat se tomuhle projektu.

Craig: A zase – nikdy neříkej nikdy…

Chris: On by se tuze rád zase vrátil na koncerty. Tenhle projekt byl hlavně o živém hraní a zábavě s přáteli kolem toho, ta deska prostě jen tak vyšla souběžně s tím. Ale je samozřejmě fajn, vidět svou ženu, jak se baví – navíc má skvělý hlas – lepší, než si uvědomuje.
 



SANCTUARY.CZ: KDYŽ JSME U TOHO VANCOUVERU – TAKHLE Z POHLEDU STŘEDOEVROPANA JE TAHLE ČÁST KANADY PROSTĚ MAGICKÁ. JE NEUVĚŘITELNÉ, KOLIK VYNIKAJÍCÍ HUDBY VYŠLO PRÁVĚ Z TOHOHLE MĚSTA. NAPADÁ VÁS, ČÍM TO MŮŽE BÝT?

Chris: Mám na to velmi jednoduché vysvětlení – tolik tu prší, že jsi hodně času doma a musíš se holt nějak zabavit… (smích). Myslím, že je to kanadské specifikum, protože v průběhu zimy, ať už jsou teplotně kruté, nebo dlouhé a upršené, nemůžeš trávit moc času venku a tak místo toho hledáš kreativní způsoby jak zabít dlouhou chvíli. Těžko se hledá ten pravý důvod, ale mám pocit, že se prostě musíme víc snažit, abychom se neunudili k smrti. Nemáš tak přetížené smysly jako třeba v New Yorku, kde je každý večer tolik věcí, co můžeš dělat a kde jsi tím pádem spíš divák, pasivnější. Ve Vancouveru toho zvlášť tehdy tolik nebylo, moc kapel k nám nejezdilo – dokonce ani z těch Států, protože přejíždět hranice byla vždycky otrava. Musel sis tedy vytvořit něco svého.

Craig: Já tím, že jsem o malinko mladší než Chris, na to mám trochu jiný pohled. To, co inspirovalo mne a lidi, se kterými jsem pracoval, byli právě chlapíci jako Chris. Tihle frajeři dělali to, co chtěli, tvořili neuvěřitelné desky a úžasnou progresivní elektronickou hudbu – a byli z mého rodného města! To pro mne byl ten hlavní stimul – tihle borci už udělali veškerou tu těžkou práci za nás, vypracovali se ze stínů až nahoru. A pro kluky jako já bylo ohromně inspirující jít těmhle průkopníkům v zádech a říct si: „Tohle dokážu taky!“

Chris: A přesně jak říkal Craig, když se poprvé potkal s elektronickou hudbou – nebylo to „to se mi líbí“, ale „tohle musím dělat“. Myslím, že úplně to samé by pasovalo i na cEvina, Billa a vůbec nás všechny ostatní, když jsme tehdy slyšeli Portion Control, Legendary Pink Dots... prostě cokoliv, kde se  používal syntetizátor. To odhodlání „toho musím být součástí“. Samozřejmě, že než člověk přišel, jak na to, bylo to dlouhá cesta, ale cítili jsme všichni stejný impulz, že prostě nemůžeme jen stát vzadu a přihlížet, ale být u toho.

Craig:  Máš pocit, že v tom stejně nemáš na výběr.

Chris: Jo, že neeexistuje nic, co by mne tak bavilo, i když jsem neměl nejmenší ponětí, jak to dělat.
 

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář