Po dvou letech se do Prahy znovu vrátil biomechanický svět proslulého švýcarského "postsurrealisty" H.R.Gigera, tentokrát však ve formě nikoliv hmotné, ale audiovizuální. Samozřejmě, že takovou akci si Skon Team nemohl nechat ujít a přináší vám z jejího průběhu report...
Po dvou letech se do Prahy znovu vrátil biomechanický svět proslulého švýcarského „postsurrealisty“ H.R.Gigera, tentokrát však ve formě nikoliv hmotné, ale audiovizuálního počinu. Samozřejmě, že takovou akci si Skon Team nemohl nechat ujít a přináší vám z jejího průběhu report…
Jedná se o vůbec první DVD, které se celé zabývá tvorbou muže známého zejména jako stvořitele vetřeleckého designu. Do té doby, než debutujícího režiséra Davida Jahna osvítila myšlenka Gigerův svět dokumentovat,jsme měli možnost se o něm dozvědět především ze záběrů televizních stanic, které Gigera vyzdvihovaly především pro jeho filmový přínos. Naproti tomu „Revealed“ vznikající uplynulých 5 let byl od počátku prezentován spíše jako náhled do umělcova soukromí a potemnělé duše, než jako snaha o přesnou biografii umělce.
Začátek akce byl naplánován na osmou hodinu večerní. Společnost, která se začala shromažďovat v prostorách Archy, skýtala všemožné vrstvy od obyčejných smrtelníků přes Gigerovy ortodoxní milovníky s vytetovanými biomechanoidy, až po společenskou smetánku ve večerních šatech. Někteří sáhli po šampaňském welcome drinku , jiní se raději posilnili na ten velký zážitek točeným u baru. Každopádně pár minut po osmé už byl sál zaplněn a světelné zdroje začaly slábnout. Z temných zákoutí divadla se z ničeho nic vynořit čísi hlas, který se jal pronášet úvodní slovo. Po chvíli se vynořil i jeho majitel, který se až po chvíli celkem nejistě představil jako samotný režisér David Jahn. Člověk sympatického vzezření ale svou nejistotou a evidentní trémou v hlase připomínal spíš středoškolského studenta, poprvé přednášejícího svůj nepříliš připravený referát, což u nejednoho zúčastněného vyvolalo soucitný smích. Nicméně když se hlavní celebrita večera prokousala spojeními „já nevím,co bych vám k tomu ještě řekl…“ přes omluvu, že sám pan Giger bohužel ze zdravotních (?) důvodů na večírek nemůže dorazit až k popřání příjemné podívané,
čekala nás první část DVD:
Poprvé se umělcovy obrazy dostávají k diváku prostřednictvím digitálního zpracování, které je průletem nejznámějších období ve vývoji díla a jejich rozhýbanou koláží. Nutno poznamenat hned pro začátek, že si animátorský tým ukousl pořádně tučného biomechanoida. V těchto kruzích notoricky známé výjevy umělcovy psychiky oživit digitálním zpracováním, dosáhnout většího dojmu z „hloubky“ děl a přitom zachovat jejich atmosféru nebyla rozhodně práce pro nezasvěcené. Celá „slideshow“ trvala kolem půl hodiny a byly představeny tyto etapy: Atomic Children, The Spell, Triptych, Erotomechanics, Dune, New York City, Passagen, Landscapes, Assuan, Illuminatus
(přesným pořadím si bohužel nejsem jistý a ani se mi ho na internetu nepodařilo dopátrat)
V každém případě je nutné vyzdvihnout výbornou volbu zvukové stopy, která provází celou vizuální show a dokresluje jí hudbou na pomezí industrial/noise/cyberpunk. Hodně lidí si kvůli častým ďábelským zjevením spojuje tvorbu H.R.Gigera s metalovým žánrem a párkrát jsem se s ním setkal také v krátkých reportážích o něm. To nepovažuji za správný postup, ale za špatné chápání jeho práce. Aby byl audiovizuální dojem dokonalý, bylo nutno sáhnout po zvucích nového tisíciletí. Představit si, jak by asi zněl zvuk, který by se ozýval ze chřtánu plechových slizkých monster – kolikrát byly zvuky až nesnesitelné a nepříjemné – ale i tak může na někoho působit svět Gigera.
Na druhou stranu samotná animace působila v otázce kvality často rozporuplně. Některé koláže fungovaly opravdu jen na bázi slidu, který buď přejel z jedné strany na druhou, nebo byl zoomován na některý bod, jiné byly jen zastřeny do digitální mlhy. Ta se sice vyjímala dokonale v zobrazení například působivého průletu New York City, u některých scén však působila až kýčovitě a nadbytečně. V posledních etapách už ale hojněji bylo možné postřehnout na plátně celé rozpohybované objekty, což vyvrcholilo (kupodivu?) u nechvalně proslulé erotomechanické série. Gigantický kovový penis nořící se do neméně bizarní a obří temnoty protějšku nad vlnícím se kanálem zkažené vody je zkrátka věc, kterou si doma u televize tolik jako na velkoplošném plátně neužijete. Za výborně ztvárněné považuji také Gigerovi „Landscapes“, jejichž záběry vás přenesly do rozlehlých krajin vzrostlých na obřích, naprosto odporných hlenech s dýchacími póry. Nutno podotknout, že s nechutností umělcova díla se pracovalo po celou dobu jak se sluší.
Zamrzela ale neopominutelná chyba ve sladění již zmíněné poutavé atmosférické hudby a přechodem scén. U několika etap se zdálo, že celá animace vrcholí, hudba nabírala na hlasitosti, z plátna sálala energie, ale ve chvíli kdy divák očekával působivé rozpohybování celku najednou zmizela v černotě.
Zhruba po necelé půlhodině ohlásil moderátor večera a režisér v jedné osobě přestávku mezi jednotlivými (dvěmi) částmi večera. Strategický tah vzhledem k neúnosné nepohodlnosti pódiových kovových židliček. Asi za 20 minut se začalo s promítáním druhé části:
Dopít, dokouřit, naposledy se protáhnout před sedačkovými muky a honem zpět do sálu. Pokud první část večera trvala necelou půlhodinku, čekali jsme naivně, že do průměrné délky dvou hodin tedy shlédneme hodinku a půl dokumentu a budeme odcházet perfektně uspokojeni. Pojďme se tedy podívat, co nám nabídla tato sic zhruba třičtvrtěhodinová, zato ale slušně nabitá dokumentární část.
Jen co se snímek prokousal čímsi jako krátkým úvodem, přesunuli jsme se v záběrech do zimní zahrady Gigerova domu v Zűrichu. Titulek ohlašuje kapitolu „The Train Ride“ a kamera nám umožňuje nahlédnout do umělcova biomechanického světa zakomponovaného do zahradního porostu s dominantní fontánou plnou bizarně pokroucených otáčejících se těl jimiž protéká voda. Následují prostřihy ze zmíněného vlaku projíždějícího něčím, co by se dalo označit za Gigerův soukromý strašidelný zámek vyzdobený tvorbou z jeho různých období. Vše působí spádně, dynamicky a vyzařuje typickou atmosférou umělcova díla, oproti tomu paralelně probíhající rozhovor s umělcem je prezentován tak typickou formou, až to působí na diváka rušivě. Chápeme Gigerovo vyprávění, při kterém sledujeme záběry jeho díla, pochopitelně. Nepřirozeně ale už působí dlouhé záběry na hovořícího Gigera,ve kterých ale chybí zvuk a tak jen nešťastně otvírá ústa za znění záchranného soundtracku.
Motiv kašny se přenáší i do druhé kapitoly „Zodiac“, kde je vlastně ústředním motivem načínající téma zvěrokruhu. Následuje rozebírání Gigerova „vodnářství“, spojitosti, rozbor možného ovlivnění astronomickými pochody. Giger rozpráví o sobě, poté vypráví o souvislostech jakýsi znalec astronomie a na obraze se mírně rušivě přimotávají a zase mizí astronomické znaky. Hovoří se o temných vizích a nočních můrách a atmosféra záběrů se snaží zachytit onen typický děs, strach a úzkost v jeho práci.
Animace s vystřelenou postavou-patronou nás uvádí do kapitoly „The H.R.Giger Museum“ snímající jednotlivé místnosti Gigerova nejproslulejšího výstavního prostoru ve švýcarském městečku Gruyeres. Zde si můžeme vyslechnout názor na jeho dílo ze strany osobností jako herce L.Hendriksena, kunsthistorika E.Chatona nebo manažera L.Barany. Nakonec se dílo podrobí zajímavému psychologickému rozboru proslulého doktora a psychiatra Stanislava Grofa. Rozhodně zajímavý nápad, jak se vyhnout vlastní snaze definovat Gigeru tvorbu, i přesto, že se nedozvíme nic převratného, spíše tiše odsouhlasíme. Nahlédneme i do centra New Yorku a vyslechneme si názor na ovlivnění americké kultury vetřeleckými tendencemi. Krátce také o Gigerově spolupráci na tvorbě designu pro hudební průmysl. V dokumentu se objeví část klipu Debbie Harry „zmutované“ do airbrashové sci-fi, který zapůsobil spíše komickým dojmem. Jello Biafry ani Johnatana Davise jsme se bohužel nedočkali, mezeru ale vyplnily dokumentární záběry ze starších dob.
Poslední kapitola „The Giger Bar“ se věnuje právě tomu, o čem název svědčí a to jednomu ze dvou fungujících Gigerových barů ve Švýcarsku (ale současně teď už i na světě) hned vedle jeho muzea. Kdo interiéry znal jen z fotek, mohl do nich prostřednictvím záběrů proniknout lépe a částečně nasát atmosféru, i když se jevila poněkud prázdnou.
V celém dokumentu nebylo příliš mnoho momentů, které by diváky nějakým způsobem překvapily a zvlášť mezi zarytými fanoušky něco nového představily. Co ale opravdu překvapilo bylo zjištění, že v dokumentu okupovala Gigerův bar posádka pražského salonu Hell. Jak je vidět, můžeme být hrdí, že právě zástupci domácí scény jsou tak chvályhodně reprezentujícími cyberpunkery!
Poslední scéna se snaží zachytit vliv Gigerova díla na scénu tvrdé metalové/industriální hudby a ortodoxní fanoušky s vytetovanými biomechanoidy na těle. Což se v masivních do očí bijících interiérech jeho baru trošku ztrácí, návštěva tetovacího salonu by byla možná šťastnějším řešením.
Na třetí část DVD s bonusovým materiálem, jak nám osvětlil David Jahn, si budeme muset počkat a shlédnout až na zakoupeném nosiči. Můžeme se tedy těšit na domácí podívanou obsahující zatím nepublikované starší krátké filmy, animace a také trailery k filmům, na kterých se Giger podílel.
Dokument opustil plátno stejně záhadně, jako to udělal jeho autor po úvodním slovu a zanechal v náročnějším diváku rozporuplný pocit jakési nekompletnosti, jako kdyby přeci jen scházelo něco, co od večera v Arše očekával. Možná to byl čas po rozpuštění sálu, kdy se očekávalo popíjení drinku a debatování o tomto počinu za poslechu připraveného Djského setu v rámci vetřelčí afterparty. Ta sice přišla v podobě „osumdesátkového mejdanu“ odstartovaného slečnou v leopardím topu za pultem, nicméně poté ,co se většina osazenstva rozutekla a spodní vstupní sál s produkcí zůstal prázdný, se z něj nakonec nic nevyklubalo.
Navíc pan vetřelec se zřejmě také zapomněl doma. Nezbývalo, než opustit prostor a odcházet domů s touhou po odpovědi na otázku – neočekával jsem od premiéry přeci jen víc, než mohla nabídnout?
Když jsem ten večer dorazil podivně neuspokojený domů a nahlédl na stránky tvůrců Deepside production a prostudoval storyboard k DVD, byl jsem už o mnoho klidnější. Ukazuje se, že dokument měl od začátku jasné schéma plné opravdu podařených a zajímavých nápadu a důvod, proč působil tak pochybně „slepovaně“ byl pravděpodobně v minimálních finančních prostředcích, které prostě neumožnily s takovými scénami pracovat. A pokud ne, raději budu slepě věřit této variantě a pokračovat v umělé spokojenosti s H.R.Giger Revealed.
Komentáře
Přidat komentář