Čtvrtý a zároveň poslední den největšího světového setkání goths. Pojďme tedy znovu do Lipska.
Wave Gotik Treffen
Lipsko, 21. 5. 2018
Nephilim: Že bychom stárnuli? I pondělnímu ránu nepředcházela žádná divoká pařba, a tak je celá výprava čerstvá jak právě utržený pomeranč a hromadně bere snídaňový bar útokem. Obědová siesta se ale jako vždy protahuje, protože polovina výpravy chce vyrazit do okolního světa dokonale upravená.
Dnes máme v úmyslu navštívit další nový prostor zvaný Haus Leipzig. Touha po vizuální dokonalosti nás ovšem připravuje o první vystoupení večera, italské alternativní rockery Japan Suicide. Do klubu, který svým vzhledem evokuje kulturní dům na maloměstě v 80. letech, proto přicházíme až na začátek setu amsterdamské synth/postpunkové pětice Silent Runners. Kapela přijela vyzbrojena svou prozatím jedinou deskou "The Directory" a na své si přišli především ti, kteří ujíždějí na atmosférických synths s minimal kytarou. Kladně musím ohodnotit výborná světla a efektní minimalistickou projekci (ostatně, to bylo poznávacím znakem naprosté většiny letošních postpunk/synth/wave vystupujících). Co bohužel kapela ovlivnit nedokázala, byl příšerný zvuk, který se linul z beden. Brýlatý zpěvák Dolf Smolenaers vyzbrojený culíkem a obzvlášť odpudivým úzkým knírkem sice obsáhl celé pódium, ale za pomoci rádoby lascivních pohybů, které nepřišly přitažlivé ani těm otrlejším damám. Holanďané skrznaskrz probruslili svým debutem a odkráčeli do zapomnění. Nic, co bych potřeboval vidět naživo znovu.
Silent Runners - Roadkill (live at WGT 2018)
Pavel Zelinka: Kytar jsem měl za předchozí dny dost. Byl konečně čas nalapat elektronické vibrace. Přicházím do Volkspallast a zjišťuji, že zdejší program má od začátku téměř hodinovou sekeru, takže si můžu vychutnat skoro celý set jednočleného projektu Sarin. Není divu, že hned před vchodem do prostor míjím Philippa Strobela, šéfa labelu aufnahme + wiedergabe, který vydává v poslední době veškerou hudbu, kterou Emad Dabiri vyprodukuje. Aby taky ne, když máme co do činění s temnou elektronikou, která čerpá z techna, industrialu nebo i ambientu. Sarin nejde na dřeň jako následující party, skrytý za koženou maskou umně variuje s rytmy a dokáže během hodiny několikrát výrazně vygradovat. Dobrý začátek.
Po závanu elektronické současnosti, jsme s triem Beinhaus propadli do industriálních osmdesátek. Stará dobrá ruční práce, skandovaná němčina, kdo trio neslyšel, tomu se hned vybavili Einstürzende Neubauten. Kapela se toho nebála, řada artefaktů se rozpadala pod údery kladiv. Zpěvák Robert Karliczek si připevnil mikrofon portem před ústa tak, aby mohl i několikrát vyběhnout mezi fanoušky s rytmickými nástroji v rukou. Zatímco Blixa Bargeld a spol. se dnes prezentují spíše v usedlejší poloze, z Beinhaus s "Neue Deutsche Industrie" ještě stříká neředěný adrenalin. A o to vždy v tomto žánru šlo, ne?
Nephilim: To už ale mířím (letos premiérově) do místního divadla. Velmi formální prostor Schauspielhaus mne vždycky uchvátí kontrastem vymóděných návštěvníků WGT a tamních pracovníků: Obstarožní šatnářky a uvaděčů, kteří vám otevřou každé dveře a před vchodem do sálu vám popřejí příjemnou zábavu. Stíhám pouze finále lotyšské zázračné pěnice Vic Anselmo, která se mi v posledních letech poněkud ztratila z doslechu. Vic se čerstvě obklopila zbrusu novou doprovodnou kapelou s dvojitými perkusemi (vedle klasické bicí soupravy ještě jakési speciální, na bok položené bubny) a pokud mohu soudit dle civilního vzezření všech muzikantů, uvolněného projevu hlavní protagonistky a dvou shlédnutých skladeb (které jsem nedokázal identifikovat), jednalo se o příjemný rockový set.
Koncert Anneke van Giersbergen, kterou si většina vybaví jako někdejší frontwoman holandských doom/gothic/triphop progresivců The Gathering, byl oznámen na poslední chvíli, asi týden před začátkem WGT. I když už její sólové koncerty nenavštěvuji, pořád v mém srdci zůstává jako fenomenální vokalistka a pokud se někde vyskytuje na festivalu, rád se na ni znovu zajdu podívat. Naposledy jsem ji viděl před pěti lety na Castle Party, kde sice také vystupovala pod svým jménem, ale obklopena plnohodnotnou kapelou. V Lipsku si na beznadějně narvaný Schauspielhaus troufla sama, jen s akustickou kytarou.
Pohled na křehkou drobnou dívku (téhle ženě je 45 let? - WTF!) s andělsky blonďatými kudrnami, v jednoduchých šatech s výstřihem a nezaměnitelným způsobem koketující s auditoriem, byl přenádherný. Když se ale oprostím od maskulinních choutek a přihlédnu k hudební složce vystoupení, samotný zpěv s jemným kytarovým doprovodem byl bezchybný. Anneke svůj set zahájila skladbou "Beautiful One", otvírákem první 'postgatheringovské' desky tehdejšího projektu Agua di Annique a vnímavé publikum si okamžitě získala na svou stranu. Naprosté ticho při produkci střídaly bouřlivé ovace po odehrání každého jednotlivého songu. Set tvořil menšinový poměr skladeb z období The Gathering ("My Electricity", "Locked Away", "Saturnine") a vlastní tvorby ("Circles"). Větší část přiděleného času zpěvačka věnovala oblíbeným skladbám jiných interpretů, které přitom zněly v akustickém provedení naprosto přirozeně, ať už se jednalo o jemnější skladby ("Who Wants to Live Forever" z repertoáru Queen, "Songbird" od Fleetwood Mac, "Wish You Were Here" od Pink Floyd, "Valley of the Queens" od Ayreon) nebo hybnější kusy ("Broken Wings" od Mr.Mister, "Wasted Years" od Iron Maiden). Mezi tím Anneke aktivně komunikovala s publikem, rozdávala úsměvy na všechny strany, vyprávěla o svém dětství nebo na místě vyšvihla popěvek z reklamy na čaj. Naprosto přirozené, nenásilné a uvěřitelně upřímné setkání se skromnou zpěvačkou, která bezprostředně po emotivním finále se vzpomínkou na Chrise Cornella ("Like A Stone" od Audioslave) spěchala na stánek s merchandise, jen aby si s fanoušky mohla potřást rukou a říct pár slov. Možná proto, že jsem seděl těsně u pódia a mohl jsem vnímat všechny detaily, možná proto, že na mě po dvou desítkách energických koncertů tohoto prodlouženého víkendu tolik zapůsobila intimní křehkost tohoto setu, vyhrává u mne Anneke s velkým náskokem zlatého netopýra za bezkonkurenčně nejlepší koncert letošního WGT.
Anneke van Giersbergen - Locked Away (live at WGT 2018)
Pavel Zelinka: Německá vícehlavá sebranka Sardh není pro pravidelné návštěvníky WGT neznámým pojmem. Jejich pojetí industrialu má výrazně atmosféričtější podobu, která se jednou překulí do hlukového hardcoreu, podruhé se ztiší do dark ambientu. Vedle elektroniky umělci rádi zapojují do hry řadu home made nástrojů, jako například ozvučený drát natažený přes polovinu pódia nebo podivné rotační udělátory, které jsem ze své pozice moc nerozeznal. Do čistě industriálního soundu zasahoval i kytarista nebo hudebník hrající na flétny všeho druhu. Pokud máte rádi Contrastate, pak jste si přišli na své.
To následující představení už se nebálo jít do červených. Ne nadarmo Američan Tristan Shone, který více než dekádu tvoří jako Author & Punisher, v současné době koncertuje společně s In Slaughter Natives. Podobná je jejich záliba v těžkých rytmech, které rtuťovitý muzikant obstarával ručně jakýmsi joystickem, oba též volí časté přechody od temné elektroniky k syntetizovanému hardcoreu. Author & Punisher navíc tyto polohy umně mění během skladeb, kdy nářez dokáže vyvážit výrazně melodickými pasážemi. Na vystoupení už byl prostor Kuppelhalle úplně plný. Bylo poznat, že řada fanoušků si už "zabírá" dobrý flek na závěrečné vystoupení, které zde obstarají Blixa Bargeld, Teho Teardo a jejich spoluhráči. Mé kroky ale mířily jinam.
Nephilim: Ufff. Koncert božské Anneke mám za sebou. Co teď? Jdu na vzduch vyklepat přebytečný testosteron z kalhot a vracím se do nedalekého kulturního domu Haus Leipzig, kde tuším davy. A tentokrát oprávněně, konec fronty potkávám už zhruba 150 metrů od budovy. Zdravím část Sweet Ermengarde, dávám bratwurst a rychlé pivo, které definitivně spláchne veškerou intimitu předchozí performance a už stojím vedle zvukařského pultu (budiž pochválena novinářská akreditace!). Na pódiové projekci svítí silueta postavy a číslice 21, která předznamenává další velký návrat.
Francouzský coldwave klenot Trisomie 21 má na hřbetu už téměř 40 let existence. Soubor vedený bratrskou dvojicí Philippa a Hervého Lomprezových se sice nikdy oficiálně nerozpadl, ale přesto v jeho fungování najdeme dlouholeté pauzy. Kapela se ale v posledních pár letech nadechla k velkému comebacku, loni vydala po osmi letech novou desku a tři dny před lipským koncertem vyslala mezi fanoušky další dlouhohrající počin "Don't You Hear?". Živá vystoupení byla ale vždy spíš vzácností, takže příležitost vidět jednu z legend na vlastní oči jsme si nemohli nechat ujít.
Obsáhnout během osmdesáti minut více než dvacetipoložkovou albovou diskografii bylo samozřejmě nemožné. Trojice (bratry Lomprezovy na pódiu doplnil najatý kytarista) se proto zaměřila především na žhavou současnost a pravěk, a tak střídavě sahala do loňské desky "Elegance Never Dies" (např. skladby "Tender Now", "Rebirth") a naopak do hlubin první poloviny 80. let (35 let staré kusy "La fête triste", "Breaking Down" či "Djakarta"). Frontman Phillipe s vizáží strejdy odvedle nezúčastněně deklamoval do mikrofonu, Hervé zase po celý koncert zůstal navlečený v těsné kožené bundě, i když v sále panovalo vražedné vedro. Přestože zájem velké části přítomných (především při přehrávání novějších skladeb) opadl, sál opouštěl málokdo. Čekalo se na signifikantní skladbu souboru, notoricky známý hit "The Last Song". Ten přišel (nepřekvapivě) jako poslední a doprovázel ho pravděpodobně nejfalešnější zpěv, který jsem kdy u poloprofesionální kapely slyšel. Přesto se sálem rozlilo bujaré veselí a grufties odměnili formaci ohromujícím aplausem. Lepší finále letošního Wave Gotik Treffen jsem si snad ani nemohl přát, reportáž z posledního živého setu večera proto přenechávám kolegovi.
Trisomie 21 - The Last Song (live at WGT 2018)
Pavel Zelinka: Tak konečně se naše trajektorie protnuly. O The Chameleon Vox mi už básnila tak dlouhá řada fanoušků, že chtě nechtě jsem předstupoval před pódium s velkým očekáváním. A nebudu dělat tajnosti a rovnou prozradím, že pověsti nekecají. Mark Burgess si hned omotal publikum hláškou, že má rád gotiky a první písničku "Don't Fall" věnoval Sophii Lancaster. Od začátku se rozjel svižně jedoucí vláček, který se vezl na výsostně melodické vlně. Osobně jsem si kapelu přezdil za gotické Beatles, aby ne, když se úryvek jedné jejich písničky prodral i do rychle ubíhajícího setu. Publiku čtveřici doslova zobalo z ruky, zvuk krásně podtrhoval atmosféru, a když došlo na citování Joy Division, nálada koncertu gradovala. Tenhle koncert patří rozhodně k dalšímu osobnímu vrcholu letošního WGT.
Nephilim: Vše, co následuje potom, už je smutné. Poslední noc, ranní balení a odjezd do šedé reality. Na závěr ještě tradiční shrnutí nejdůležitějších poznatků letoška z lipského mumraje:
- Dominantním prvkem letoška byl postpunk ve všech jeho podobách.
- Každý rok pro vás sledujeme módní trendy mezi návštěvníky. Poznávacím znamením byla letos větší 'normálnost' - tedy méně extravagantních modelů a více prostých černooděnců. Ale pochopitelně i tentokrát bylo k vidění dostatek individuí, u kterých prostě zůstanete zírat s otevřenou pusou, i když už jste za ta léta otrlí.
- Letošní absence druhé největší haly Kohlrabizirkus způsobila, že na řadu míst stály mnohametrové fronty. A to se navíc proslýchá, že i 'hlavní' hala Agra má brzy projít omlazující kúrou. Raději si to ani nepředstavujeme.
- ...a na úplný konec už jen poslední údaj: 7. - 10. června 2019, a další, tentokrát skoro třináctiměsíční čekání na WGT s pořadovým číslem 28. Budete u toho příště s námi?
Přidat komentář