Report z Nine Inch Nails

NIN koncertTak tedy naposled - nebo alespoň to prohlašuje principál amerických NIN Trent Reznor, který se svým ansámblem aktuálně objíždí evropské destinace na „Wave Goodbye Tour“. U toho jsme zkrátka nemohli chybět, zvlášť, když přijel až do Prahy...




Ačkoliv se vyhlašování „posledních turné“ může zdát jako (poněkud vyčpělý) marketingový tah, vypadá to, že Reznor nežertuje. Na posledním koncertu americké části šňůry totiž prohlásil doslova: "Došlo mi, že tohle je můj úplně poslední koncert v USA, ale nebuďte smutní, budu fungovat dál. Jen si myslím, že bych se zbláznil, kdybych pokračoval v tom, co teď dělám, a proto musím přestat." Uvěřitelnosti této zprávy navíc nahrává fakt, že se Reznor nedávno zasnoubil se zpěvačkou West Indian Girl, Mariqueen Maandig, a prý uvažuje o rodinném životě. Asi i proto si tento čtyřiačtyřicátník vyrazil na poslední pořádnou pánskou jízdu.

Je však zajímavé, že ve srovnání s předchozím koncertem NIN v Edenu se přišlo s kapelou do o2 arény rozloučit o něco méně lidí (nebo to tak ve velkém prostoru aspoň vypadalo). Místa v předním kotli sice byla vyprodávána (a na poslední chvíli zase obsazována), a návštěvníci v něm byli opravdu naskládaní jako sardinky, ovšem našlapané tribuny se nekonaly. Spíše naopak – po tisícovkách sedaček byly roztroušeny osamocené skupinky, které tak měly dost prostoru rozvalit se dle libosti.

Něco po osmé už slyšíme první syntetické zvuky předskakujícího Aleca Empire, podpořeného kolegyní z bývalých Atari Teenager Riot, Nic Endo, opírající se o sestavu nejrůznějších analogových krabic. Nástup s velmi dobrým soundem rychle vzbudil zájem publika, a první dva tracky dávaly tušit skvělý set. Kytara, zpěv a hromada elektronických zvuků se však časem začala prolínat s techno beaty, digital hardcorem stylu domovských ATR, a totálních destrukcí, které dávaly vzpomenout neméně svérázného předskokana Otto Von Schiracha, který zahajoval zatím poslední koncert Skinny Puppy v Praze. Nejrůznější taneční beaty a úchylnost „stopek“ chvíli opravdu bavila, po čase však začala zvuková nálož požírat sama sebe, a spíše vadila. Ač se set ke konci ještě několikrát pokusil zvednout, nadšení ze začátku vystoupení bylo nenávratně pryč. Podobného názoru zjevně byly i přední řady, které se dělily na tábor těch, co přišli vědomě na Alec Empire, a většiny ostatních, kteří jej brali jen jako nutný předkrm před hlavním chodem. O to větší bylo očekávání Nine Inch Nails, na které si však natěšené publikum muselo ještě dalších dvacet minut počkat.

Každé čekání však má svůj konec a Nine Inch Nails nastoupili tak nečekaně, že ani světlař nestačil prvních pár vteřin zhasnout. Obecenstvo však zareagovalo spolehlivě a vyvážilo svůj o něco skromnější počet nadšením. Odpovědí jim byl vykopávající song „Somewhat Damaged“ a hlavně vynikající zvuk, ve kterém byly krásně čitelné všechny nástroje, vedené charakteristickým hlasem Trenta Reznora, které navíc oplývaly nečekanou zvukovou silou. Asi i proto, že se v o2 aréně téměř vůbec nehrálo do předtočených smyček, a zvučila se tak stará dobrá rocková sestava kytara (Robin Finck) – basa (Justin Meldal-Johnsen) - bicí (Ilan Rubin) + sem tam nějaké ty klávesy, syntetizér, nebo efekt. Když si navíc tuto akustickou hmotu doplníte mlhovinou, prosvěcovanou stroboskopy, a především uragánem energie, se kterou kapela vběhla na pódium, blížíme se definici hudební extáze. Energie bylo na pódiu dokonce tolik, že se vlivem rozjíveného Reznorova skotačení při druhé „Terrible Lie“ stojany bicích poroučely k zemi, a to včetně mikrofonů (bubny tak na chvíli téměř celé vypadly ze zvuku), a technici měli až do třetí písně co dělat, aby dali sestavu zase dohromady. Sluší se ovšem dodat, že se i přes tuto veselou vsuvku kapela po troše zmatků „našla“ a bez větších problémů dohrála song až do konce. Inu, kdo umí, umí. A že pánové umí, se potvrdilo i později, kdy byly v rámci jedné písničky rockové nástroje postupně nahrazovány syntetizátory a akustickou kytarou, aniž by však song „upadl“, a mohl se tak zvolna vyvinout v další („The Becoming“). Inu, v NIN holt musí být každý tak trochu multiinstrumentalista (slyšeli jsme i kontrabas, či vibrafon), a to včetně bubeníka, který si například u „March of The Pigs“ odskakoval od bicích zahrát klavírní vsuvky.

Neoddělitelným prvkem vytvářejícím atmosféru vystoupení byla i mohutná světelná artilerie opakovaně vystřelovaná do lidských řad. Zatímco minulé turné se po vizuální stránce neslo v duchu barevných digitálních ploch, rozpitvávajících členy kapely na bodové siluety, letos vsadil team osvětlovačů (údajně vedený přímo Reznorem) na opakované oslepování publika přímými halogenovými záblesky. V instrumentálních plochách pak světelná obloha, zakrývající prostor nad podiem, opakovaně probíhala ve vlnitých výbojích a hypnotizovala již tak omámené publikum.


Nine Inch Nails - Fragile (by kakika88)

Když už jsme nakousli playlist, set byl postaven především na starších peckách, klasikách typu „Burn“, „Gave Up“, „Wish“, „Head Like A Hole“, či „Hurt“, došlo ale i na jemnější polohy (např. „Fragile“, „The Downward Spiral“, „La Mer“) a různé instrumentální mezihry. Z nových desek jsme mohli slyšet třeba hitovku „The Hand That Feeds“, otvírák poslední desky „The Slip“ s názvem „1 000 000“, „Echoplex“, nebo „Survivalism“ z předchozího alba. Velikým a maximálně příjemným překvapením bylo zařazení coververze „Dead Souls“ od Joy Division, která se objevila na soundtracku k první Vráně z roku 1994. Přestože byl playlist celkem našlapaný (ke konci pařil nad světelným pultem i do půl těla svlečený osvětlovač), pokud člověk neznal songy opravdu dobře, mohl se místy trochu nudit. Navíc by se dala vytknout absence některých dalších pecek („Closer“, „Sin“,“ I‘m affraid of Americans“, nebo „The Perfect Drug“).

Drobné nedostatky se však díky vynikajícímu startu a velkému finále dají odpustit, i když se ve druhé třetině našlo pár o trochu slabších chvilek, opouštěla většina z nás o2 arénu s dobrým pocitem a trochou smutku, že jsme možná viděli NIN naposledy. Přejme však Trentovi mnoho úspěchů i v jeho soukromém životě, a doufejme, že „poslední tour“ vždycky neznamená „úplně poslední“.


Doplnění Nephilim:

Předloňský pražský koncert Nine Inch Nails se usadil na mém osobním žebříčku akcí hodně vysoko a tak jsem se ve středu vydával do O2 Arény s velkým očekáváním. Předskakující elektroterorista Alec Empire mile překvapil úvodem svého setu, ale zbytek jeho vystoupení byl pro mě spíš chaotickou změtí hluků, beatů a zvuků, ve kterých jsem se ztrácel. O to toužebněji jsem si spolu s několika tisícovkami věrných zařval při příchodu vůdce NIN na pódium. Odpovědí byl křišťálový zvuk a energie, proudící silou stoleté vody z pódia. Všechno jsem si užíval do doby, než přišlo zvolnění tempa. Instrumentální mezihry, kterými byl střed koncertu zhusta prošpikován, během několika chvil totálně pohřbily moje nadšení a tím i dojem z celého koncertu a já se přistihl, že se nefalšovaně nudím. I přesto, že závěr základního setu gradoval osvědčenými jistotami, mé zklamání už to neodvrátilo. Halu jsem opouštěl ještě za tónů přídavku. Věřím, že se ještě potkáme, Mr.Reznor!


Pohled Pavel Zelinka:

Před dvěma roky vyrazili Nine Inch Nails svým nekompromisním nátlakovým setem všem účastníkům jejich druhého koncertu dech. Často se mluvilo o koncertu roku, a tak se s ostřížím zrakem sledovalo, zda se jim podaří proklatě vysoko posazenou laťku znovu dosáhnout.

Dlouhá léta mi vrtalo hlavou, co vedlo tak přemýšlivého člověka, jakým je Trent Reznor, k destruktivním činům, jimiž je protkána celá jeho kariéra devadesátých let. Odpověď mi dal pohled na frontmana a samovládce industriálně popové ikony Nine Inch Nails před dvěma roky na koncertu ve staré hokejové hale Slávie. Viděl jsem člověka maximálně nabouchaného energií, která z něj v jeho dvaačtyřiceti letech vyletovala v tlustých provazcích. Tehdy mi došlo, že kočírovat takovou sílu uvnitř sebe sama je často velmi těžký úkol. Už se nedivím, že Trent mimo umělecké výrony bojoval s démony všemi možnými způsoby, z nichž některé z nich měly bohužel dvojité ostří.

Zatímco na legendárním koncertu ve velké Lucerně před 15 roky Reznor vrhl do publika celou sadu bezdrátových mikrofonů a kytaristu uprostřed kytarového sóla, aby nakonec znemožnil pokračování koncertu popleněním celé nástrojovky na zšeřelém pódiu po základním bloku, před dvěma roky ohleduplně podával do publika vodu k osvěžení a místo šíleného exhibování se ve vypjatých pasážích stahoval do pozadí. Když ale z příšeří přistoupil k mikrofonu, nikdo nemusel pochybovat, že před natěšeným publikem stojí maestro v plné síle. Ba naopak. Zatímco v raušových letech kolem sebe punkově rozhazoval energii nazdařbůh, v dnešních dnech jí koncentruje v sobě a v přesných dávkách jí pozitivním, i když zároveň temným způsobem vysílá k terčům, které má dobře zacílené.

Proč tak dlouhý úvod  předtím, než se dozvíte nějaké faktografické informace z jejich středečního koncertu rozlučkového turné? Protože právě o jedinečnou práci s energií jde během koncertů Nine Inch Nails především. Spousta hnidopichů předem odsuzovala koncert pro jeho umístění do odosobnělé O2 Arény a přesto můžu říci, že po prvních rytmech úvodní "Somewhat Damaged" tyto dohady už nikdo neřešil. První smršť, včetně dvacet let staré "Terrible Lie", smetla část bicích z bubenického stupínku a polovina přítomných v kotli vytvořila masivní rozbořenou hladinu, ze které tu tam vyletovaly kusy oděvů a podobně. V polovině koncertu došlo k logickému zvolnění, kdy byla do soundu začleněna nejen předělávka "Metal" od aspergrovského hitmakera Garyho Numena i pomalejší instrumentálky s netradičními instrumenty v hudbě Nine Inch Nails jako kontrabas nebo xylofon. Jakmile jsme se blížili k závěru vystoupení, show znovu začala nabírat neskutečné obrátky, které na konci s hity "The Hand That Feeds" a "Head Like a Hole" zvedla ze sedaček i většinu doposavad sedícího publika a rtuťovitého osvětlovače vysvlékla do půl těla. Párty dostala přídavek včetně stařičké "Dead Souls" od postpunkových Joy Division a byla zakončeno elegantní baladou "In The Twilight".

Na čtyřiačtyřicetiletém Reznorovi je vidět, jak moc prožívá každou minutu vystoupení a zároveň má celou scénu (včetně agresivních světel, tří spoluhráčů a setlistu) bezvadně připravenou. Bezchybné marketingové inženýrství bylo prokrveno neoddiskutovatelným muzikantským kumštem a na závěr posvěceno na nevšední svátek obohacením o vhodného undergroundového žhaviče Aleca Empira z původně digipunkových anarchistů Atari Teenage Riot. Pokud takto má vypadat ohlašovaný konec kariéry Nine Inch Nails, pak je to rozlučka s hrdě vztyčenou hlavou.



Poznámka: Vzhledem k velmi zpřísněným podmínkám pořadatele a rozhodnutím managementu kapely zrušit všechny photopassy na poslední chvíli (a odhalení pašerácké akce :D) Vám tentokrát bohužel nemůžeme přinést žádné fotografie, a i provizorní videozáznam si půjčujeme odjinud. Děkujeme za pochopení a uživatelce kakika88 za poskytnutí videa.

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

supr koncert :cheer: jen mi chybela ma oblibena hitovka sin
Doplněn pohled Pavla Zelinky, abyste o nic nepřišli. B) Ale jinak souhlasim s BeoWulfem, i já si koncert užil - jak to ten chlap dělá? :lol:
Pokud vim tak I‘m affraid of Americans je hit od Davida Bowieho na ktrém pracoval i Reznor, ale že by to byl hit NIN slyším poprvé. Jinak souhlas až na to že pomalé vsuvky byly super :cheer:
vosaa: Jde o to, že na spoustě zastávkách téhle tour zazněla.. A evidentně nejen já jsem s nadějí doufala, že zazní i v Praze. <br />Jinak ale koncert byl perfektní jen trochu víc vzduchu mohlo být v té druhé řadě :-)
Přesně jak říká Llew, jde o to, že "I'm Affraid of Americans" hráli NIN na spoustě koncertů týhle šňůry, a myslim, že nejednomu fanouškovi týhle písničky (a povedenýho klipu) v Praze chyběla - samozřejmě to není "hit by NIN"...ale to jsme ostatně v tom reportu ani nepsali :-) . Mně osobně fakt udělali šílenou radost těma Joy Division :-)

Přidat komentář