Dnešní (přestupní) článek sice vybíhá ze zavedených hudebních hranic CZ Sanctuary, přesto má ale své opodstatnění. Téma exorcismu se totiž objevuje v textech mnoha kapel a je ústředním motivem mnoha vlivných filmů. Proto uveřejňujeme první část zajímavé seminární práce Jakuba Krásného, který se na vymítání ďábla podíval z pohledu populární kultury.




 

Úvod, definice exorcismu a jeho současný obraz

Pro definici tohoto pojmu postačí zcela univerzální slovníkové heslo:

„Exorcismus je náboženský úkon, jímž se z lidí, zvířat či věcí, označených za posedlé, vyhání ďábel nebo jiné zlé síly. Tato idea je velice stará a je i v současnosti součástí obřadů mnoha náboženství.“

Křesťanství jej detailně popsalo v činech Ježíše Krista, stejně jako se mu věnují Védy starověké Indie či Korán ve spojitosti s tajuplnými silami džinů. Samotnou posedlost zlými silami v průběhu staletí pomohly vědní obory (s psychiatrií v čele) předefinovat na základě doložených případů mnoha diagnózami. To, co dodnes domorodé kultury, stejně jako duchovní zástupci v civilizovaných zemích, popisují jako projev démonického posednutí těla a duše, psychiatrie nejčastěji přikládá projevům schizofrenie, epilepsie, syndromu rozdvojené osobnosti, mánii a zejména pak skupinové hysterii.

Právě tak by nezasvěcený pozorovatel mohl definovat masové šílenství kolem populárních náboženských vůdců typu reverenda Boba Larsona, „televizního evangelika“ a internetového hitu v otázce vyhánění démonů ze zjevně spolupracujících obětí. Právě tento nepřítel rock´n´rollu a ochránce čisté duše patří v současné době k ikonám fanatických internetových komunit s desítkami videí, kde pomocí mikrofonu a demagogických zvolání vymítá blekotající hysterické ženy.

Podobně teatrální rituály popsal nedávno v reportáži z ukrajinského Počajivu Tomáš Brolík pro týdeník Respekt. Zde však úlohu léčitele nemocných duší hraje pravoslavná církev a důvodem k návštěvě exorcisty bývají i tajuplné folklorní pověry přežívající na venkově.

„Všichni, kteří si dnes přivstali, teď ale myslí hlavně na mladou Oksanu, která sedí na kraji shromáždění mezi svými rodiči. Čekáme na mši, při níž se modlitbou vymítá ďábel. Každý den, kromě svátků a nedělí, se právě v tomto kostele snaží kněz spolu s přítomnými laiky pomoci těm, kteří zpravidla sami přijdou, protože mají pocit, že je s nimi něco v nepořádku.“

Takový typ exorcismu, jak vidno, není neobvyklý ani v civilizovaném 21. století a najít jeho doklady (včetně desítek hodin video dokumentací) nestojí zájemce o „svět tajuplna“ téměř žádné úsilí.

V této práci se ale primárně zaměřím na několik případů vymítání, které se vymkly z rukou zúčastněných kleriků a daly vzniknout vyprávěním nabízející hrůzu v opravdu čiré podobě. Zejména pak příběhům, které inspirovaly filmové tvůrce k jejich přenesení na plátno. Nejcitovanějším z nich bude díky svému kultovnímu statusu snímek The Exorcist/Vymítač ďábla (1974, William Friedkin) inspirovaný stejnojmennou knihou Williama Petera Blattyho.

Exorcismus a jeho mediálně proslavené případy

Nejproslulejším případem dobře zdokumentovaného exorcismu je mrazivý příběh německé, katolicky založené dívky Anneliese Michel. Případ jejího úmrtí v roce 1976 v bavorském městečku Klingenberg je o to děsivější tím, že do reálných forem přetvářel fantazie jen o dva roky mladšího filmu The Exorcist.  Příběh se v posledních letech snažily převyprávět hned tři celovečerní filmy – odbornou porotou i diváckými ohlasy vychvalovaný Requiem, americkou hororovou vypjatostí prosáklý a silně převyprávěný film The Exorcism of Emily Rose a vloni i vysloveně propadákový pseudo-dokumentární videofilm Anneliese Michel: The Exorcist Tapes. Nelidský, záhrobní hlas plný vzteku a nekonečného odporu dodnes koluje v mnoha verzích, doplněných dokumentárními fotografiemi jejího vymítání na databázi Youtube.

První náznaky neobvyklého onemocnění, zhoršování duševního i fyzického zdraví dívky i finální etapa léčení končící smrtí jsou celkem obsáhle popsány v mnoha dostupných zdrojích, shrňme si tedy to nejpodstatnější.

Anneliese Michel se narodila do katolické rodiny v Bavorsku, v září 1952. V šestnácti letech se u ní začaly projevovat první záchvatové stavy, během kterých upadala do bezvědomí, později si například prokousla si jazyk. To bylo klasifikováno jako příznaky epilepsie, cerebrální křeče nočního typu a od roku 1969 až do její smrti léčeno nasazením antiepileptik.

Během ozdravného pobytu na přelomu 70. let začala v souvislosti se záchvaty poprvé přiznávat přičinění jakési nadpřirozené síly tisknoucí její tělo do postele. Imaginace podložená náboženskými motivy dostala konkrétnější podoby poté, co naplno hovořila o vidinách obří, šklebící se tlamy ďábla. Tato vize se měla často opakovat a uvrhala ji do těžkých depresí. Častým měl být také nesnesitelný zápach, na který si stěžovala i přesto, že jej její okolí nikdy nezaznamenalo.

K tomu přidává projevy masové hysterie duchovních léčitelů a chlapcova okolí ovlivněného rituálem exorcismu.  Někteří jmenovitě zúčastnění kneží navíc o několik let později v rozhovorech přiznali, že většinu ze jmenovaných jevů osobně nespatřili ani se na žádném vymítání nepodíleli. Přesto díky poutavým fámám obestírajícím příběh tohoto neznámého chlapce poskytly vymítačské kinematografii pravděpodobně nejvíce inspirace ve strašení filmového diváka.

Jiný případ připomněl po třiceti letech ve znovu otevřeném soudu s Britem Michael Taylorem deník Wakefield Express. Paradoxně i tento případ údajného léčení posedlosti spadá do dob, kdy se v kinech objevil Friedkinův tématický horor. V červnu roku 1974 byl v britském městečku Ossett nalezen jednašedesátiletý muž, jak nahý a celý od krve leží na ulici a vykřikuje slova „toto je ďáblova krev“. Jak se později ukázalo, psychicky labilní muž podstoupil celonoční rituál exorcismu, který vedl se skupinou duchovních anglikánský kněz, otec Peter Vincent z kostela Svatého Tomáše.

Ačkoliv se podle výpovědi kněžích podařilo z údajně posedlého muže přes noc vyhnat na celých čtyřicet démonů, démon vraha v něm zůstal i po návratu domů: „Okolo desáté dopolední toho dne zaútočil tento muž na svou manželku, vlastníma rukama ji vydloubal oči, vytrhl jazyk a téměř serval celou tvář. Zemřela okamžitě.“

Tato příšerná výpověď doposud nedala vzniknout žádnému přímo inspirovanému snímku a neznáme ani přesné detaily ze samotného procesu vymítání. Přesto společně s populárními snímky sdílí nejtypičtější prvek posedlosti, kterým je často citovaný zástup démonů skrytých v těle oběti. Události, které vymítání následovaly bychom ale ve filmovém zpracování řadili, díky brutalitě převažující mysteriózní okolnosti, spíše k žánru „slasherů“ či thrillerů  inspirovaných činy masových vrahů (například Texas Chainsaw Massacre, Mlčení Jehňátek, Purpurové řeky apod. ). 

Převyprávěné detaily tohoto činu ukazující na, populárním filmem často zmiňovanou vinu duchovních, popsal ve své studii „Raising the devil: Satanism, new religions, and the media“ také Dr. Bill Ellis z Pensylvánské univerzity: „Skupina vyvolala a posléze vyháněla minimálně čtyřicet démonů, mezi nimi démona incestu, bestiality, blasfemie a obscénnosti. Nakonec vyčerpaní dovolili Taylorovi vrátit se domů, ačkoliv cítili, že alespoň tři démoni setrvali – šílenství, vražda a násilí.“. Podobně vedená obžaloba stála za zrodem níže popsaného snímku Exorcism of Emily Rose.

Zatím posledním doloženým případem exorcismu končícího smrtí je případ nazvaný „Wainuiomata mākutu lifting“, který se odehrál před čtyřmi lety v maorské komunitě na Novém Zélandě. Ve věku dvaadvaceti let zde zemřela utopením při rituálu zvaném „makutu“ Janet Moses (Moses paradoxně v překladu znamená Mojžíš, „z vody vytažený“).  Průběh domorodého vymítání popisuje článek na australském zpravodajském serveru news.com.au:

„Kletbu vyhánějící ceremonie začala modlitbami, ale postupně přibírala na intenzitě, když členové rodiny začali vykřikovat hesla jako ´zmiz´ či ´nech ji na pokoji´ ve snaze zbavit ji zlých duchů…Lili ji vodu na tvář, do krku a do očí, přičemž byla během rituálu přivázána, s účastí více než třiceti lidí v domě jejích prarodičů…Někteří se nad ní nakláněli, přisávali ji ústa na oči a snažili se je vysát, aby z ni dostali onu kletbu“.

S odkazem na maorskou mytologii, která nabízí širokou škálu děsivých příběhů, i na dlouhou tradici novozélandského hororového filmu (raná díla Petera Jacksona), je jistě otázkou času než vznikne první „maorský hororový film“, inspirovaný podobně hrůzyplnou událostí.

Pokračování příště...

mohlo by vás také zajímat

Červnové strašání

Exorcismus a jeho mytizace v populární kultuře – část druhá