Co všechno se odehrálo během letošního ročníku festivalu Castle Party, ať už na pódiích či mimo ně? O tom už pojednává následující report z Polska.
Léto, prázdniny, červenec. Už řadu let je pro mne synonymem tohoto měsíce také festival Castle Party v polském Bolkówě, který se honosí přízviskem "největší dark independent festival ve střední a východní Evropě". A jelikož je to na festival opravdu coby kamenem dohodil a Polsko je navíc země levná, na hradě, v městečku a především v kempu, který slouží jako stanové městečko, se to každoročně přímo hemží Čechy i Slováky. Pojďte se ohlédnout za průběhem letošních čtyř festivalových dní nyní spolu s námi.
Čtvrtek 11. července
Redakční Šemík vyráží směr polské hranice ve čtvrtek dopoledne. Předpověď počasí vypadá všelijak, takže jsme spíš smířeni s variantou, že bude zima a pršet. Jaké je ovšem naše překvapení, když po příjezdu na místo svítí sluníčko a je příjemných čtyřiadvacet. První zděšení přichází vzápětí - ani jeden z bolkówských supermarketů nemá lískooříškovou Soplicu v nabídce. Volíme proto alternativní plán (Zubrowka) a prozíravě rovnou pořizujeme pásky na ruku. Pro motoristy pro úplnost dodávám, že náměstí v Bolkówě aktuálně prochází kompletní rekonstrukcí povrchů a cesta ke hradu je nyní jednosměrná směrem dolů. Toliko povinností.
V kempu zdravím pár nedočkavců, kteří dorazili o den (někteří i o dva dny!) dříve. Potom postavím plátěný Karlštejn na tradičním místě a vyčkávám příjezd hlavní skupiny. Ta cestou mezitím prožívá komplikace ve formě (snad každoroční?) výluky na trase vlaku do Trutnova a následného zpoždění. To by ale nebyl našinec, kdyby si s komplikacemi neporadil tekutými zbraněmi! Kemp se pomalu zaplňuje a o půl čtvrté konečně přistává i autobus českých odvážlivců v různém stadiu únavy. Neoficiální soutěž vyhrává Vilém - je unavený suverénně nejvíc. Voda v bazénu letos je. Je křišťálově čistá, ale zároveň proklatě studená, takže se nikdo nekoupe. Dilema řešíme tím, že do bazénu postupně naskáčeme a absolvujeme první míčovou etudu. Ale dost radovánek, jsme tu za kulturou, takže hajdy na malou stage do Kulturního centra.
Během našich vodních sportů jsme přišli o dvojici zahajujících domácích vystupujících, což ze zkušenosti není příliš velká ztráta. A tak první letošní shlédnutou kapelou je polský soubor veteránů 1984. Čtveřice týpků doplněná o klávesistku patří vedle Siekiery k legendám polského coldwave/postpunku a tak je v kulturáku slušně plno (a bohužel také slušně vedro). Holohlavý frontman deklamuje do rozvláčnějších kusů a všechno to plyne tak nějak příjemně - pro mne ovšem bez nějakého zásadního nápadu, s čímž ovšem nesouhlasí početná skupina místních příznivců, která bouřlivě reaguje na každou skladbu. Ale co si budeme povídat, kdybyste přivedli Poláky na Olympic, taky by asi nešli do kolen.
Jedna zapiekanka a točené Książęce a zpět do sauny. Dav ještě významně zhoustl, protože na pódiu to rozbalili francouzští Soror Dolorosa. Hudebně zůstáváme na vlnách postpunku, zde ovšem s notnou dávkou postrocku. Frontman Andy tentokrát trochu ubral na makeupu, ale další atributy jsou pořád na místě. Dámy v předních řadách mají tedy epesní výhled na zpěvákovu holou hruď pod koženým křivákem. V setlistu se neděje nic převratného, dostáváme průřez tří doposud vydaných alb. Ani tady neřičím nadšením, převážně klidnější a melancholické kapely na první den festivalu mi nepřijdou jako šťastný dramaturgický tah - ostatně, porovnejte s loňským reportem ze čtvrtka (najdete ho TADY).
A ani finální položka čtvrtečního programu není bůhvíjaký kvapík. Near Earth Orbit, kteří jsou společným dítkem Artauda Setha a Ashleye Dayoura, jsou zároveň první ze čtveřice kapel, se kterou oba pánové na letošní Castle Party přijeli (Artaud se představí ještě s Merciful Nuns a Ashley s Whispers in the Shadow a The Devil & The Universe). Nutno dodat, že ze všech čtyř kapel jsou NEO suverénně mou nejméně oblíbenou. Je dobře, když se u kapely pořád něco děje a fanoušci nemusejí na nový materiál čekat léta, Artaud Seth postižený nadprodukcí je ovšem ten opačný pól. Pět alb a dvě EP za čtyři roky existence mi prostě přijdou zbytečné a i když oba principály považuji za výjimečné skladatelské talenty, kvalita se v tomto případě utápí v záplavě průměrnějších kusů. Naživo jde navíc velká část hudby (i vokálů) z podkresu, což samotnému vyznění koncertu nepomáhá. Rozhodně musím pochválit působivou projekci, ale zbytek je pro mne nuda.
Afterparty v Kulturním centru si tentokrát bere na starost parta kolem festivalu Return to the Batcave. Velmi příjemný mix new wave, 80s a postpunku se pro mne postupně rozpíjí v záplavě drinků, kdy čas plyne dvakrát rychleji. Karlštejn volá, je potřeba doplnit síly.
Pátek 12. července
Krušná rána opilcova se dají řešit v Bolkówě dvěma způsoby. Buď se uchýlíte do bezpečí svého stanu a zkusíte se vyspat, nebo (jako my) naskáčete do chladivého bazénu a dáte si opáčko. Vodní sportování a chutné slovenské červené (mňam dopiči, Tomino!) znovu roztáčejí stroj času a najednou je pozdní odpoledne. Zkulturňujeme tedy své zevnějšky a hromadně migrujeme na hrad.
A prožívám své první letošní déja vu, protože Ashley Dayour už je znovu na scéně, tentokrát v inkarnaci jménem Whispers in the Shadow. Hlavní slovo dostává loňská deska "The Urgency of Now", ze které zazní dokonce pět (!) skladeb. A protože se jedná o materiál typově odlišnější než předchozí tvorba, odráží se to samozřejmě i v celkové náladě setu. Ubylo mystiky a okultismu a WITS působí civilněji, rockověji, postpunkověji. Na travnaté ploše pod pódiem je docela klid, je poznat, že novější kusy nemá většina přítomných zažité. Když tedy zazní "The Lost Souls", nádvoří ožije a dává o sobě vědět. Nejinak tomu je i u coveru "I'm Afraid of Americans", jehož dřímající energie eskalující v refrénu je vysoce nakažlivá. Tleskám a znovu si potvrzuji dávnou pravdu, že Whispers in the Shadow mě naživo prostě nezklamou.
Atak labelu Solar Lodge pokračuje. Další položkou jsou totiž staří známí Aeon Sable, kteří mají před sebou přetěžkou úlohu, totiž svou psychedelií a esoteričností zaujmout dav v době, kdy ještě svítí slunce. Daří se to tak napůl, ale rozhodně se není čemu divit - na absenci tmy dojeli pod hradní věží i větší kofři. Kapela ovšem svůj boj nevzdává a obecenstvo ji v tom nenechává. V polovině setu se nicméně jdu věnovat jiným činnostem, tak vezměte zavděk alespoň jedním videem.
Aeon Sable - Praying Mantis (live at Castle Party 2019)
Následující amíci Dawn of Ashes tlačí svou indusmetalovou káru už téměř dvě dekády. Přesto jsem se s nimi potkal naživo poprvé a ihned mi vyvstanul na mysli nedávný nášup Psyclon Nine na WGT. Obě party spojuje nekompromisní pódiový projev, podobné vzezření a ostatně i blackmetalová minulost. Ke škodě P9 mi DOA přijdou v aktuální formě naživo zábavnější a nápaditější. Zpěvák Kristof Bathory by si sice mohl odpustit krátké šortky model Palo Habera, ale jinak nebylo setu co vytknout. Ostatně pod pódiem se krátce po začátku vytvořil obstojný moshpit, který postupně pohlcoval víc a víc lidí v okolí. Lehce podnapilý a celé vystoupení stoicky klidný kolega Beowulf se mnou shlédnul celé vystoupení, během kterého neustále nacházel na předváděné produkci další a další negativa a očerňoval už tak umouněnou kapelu, aby pak závěrečnou skladbu divoce propařil v otloukané s desítkami moshpitářů v největší vřavě. Za mne skvělé vystoupení a pomyslná stříbrná příčka festivalu.
Je na čase uklidnit tančící nohy, což jde nejlépe na hradbách. Pozorujeme poočku vystoupení Merciful Nuns, které by mělo být jedno z těch posledních v kariéře souboru a musíme konstatovat fakt, že letošní ročník přitáhl znatelně méně návštěvníků. Vůbec netvrdím, že to bylo na škodu, právě domácká, rodinná, skoro až vesnická atmosféra dělá z Castle Party to, co nás na akci baví. Otázkou je, jak moc to ovlivní pořadatele do příštích let a zda tomu uzpůsobí i výběr interpretů - osobně mě letošní line-up bavil nejméně za mnoho let, co na festival jezdím, což bylo způsobeno především přemírou mimožánrových kapel. Ale znáte to: sto lidí, sto chutí.
Headlinery pátečního večera, severské bubáky Deathstars, jsem nikdy nijak zvlášť nemusel. Letošní, v pořadí třetí setkání s nimi dopadlo pro švédskou pětici zatím nejlépe, i když velkou část vystoupení jsem se zuřivě otáčel po zvukaři, který zřejmě neměl nejlepší den. Kapela se už léta vyhřívá pod křídly metalového vydavatelství Nuclear Blast, což má pro ně dva dopady: Prvně se díky agilnímu labelu dostali k uším daleko početnějšího metalového národa a za druhé jsou díky tomu také synonymem toho, jak si průměrný metalista představuje gotiku. Metalověji laděné publikum je tedy ve varu a gotici většinou znuděně postávají nebo odcházejí.
Poctivě vydržím dvě třetiny setu. Nic zásadního ale nepřichází - ostatně, kapela už pět let nepřišla s ničím novým. Potom chňapnu do ruky jeden Piast na cestu a sejdu ke Kulturnímu centru, kde se dnes také převážně metalilo. Ještě než začne klasická afterparty, mají tu podobně jako vloni dostaveníčko fanoušci stále nekončící vlny synthwave. První z projektů, polský one-man projekt Nightrun87 bere body za nasazení, anime projekci a živý zpěv. Potom se ale chytnu špatné party...a najednou jsem v Hacjendě.
Tam právě finišuje set DJ Mirage. Paaaardubičan spokojeně vyzunkne půlku kelímkového piva, vyšle nažhavenému davu Depeche Mode a za pult pouští okiltovaného dědu (čti DJ Eurydice). Ani ten nechce zůstat pozadu, takže startuje s Elizabeth a Hacjenda odlétá v zajetí hromadného chorálu. A spolu s ní i já a mé vědomí...
...pokračování příště...
Foto: Pavel Kolín, Michaela Mojžíšová
Fotky Tomáše Mičáka najdete v naší galerii již brzy.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.