Report z WGT 2013 - sobota 18. května

wgtsobota_sJak vypadal druhý den největšího gotického mecheche světa? V jaké kondici se předvedla jména jako Velvet Acid Christ, Skeletal Family, Patrick Wolf, Suicide Commando nebo IAMX? Račte nahlédnout do několikanásobného reportu!







 

Sobotní program na 22 ročníku WGT začal nečekaně dříve. „Zavinilo“ ho vystoupení excentrického popaře Patricka Wolfa, které bylo naplánováno na druhou hodinu odpolední. Když jsme se před třetí hodinou blížili k secesní kopuli Volkpalast, kam bylo vystoupení naplánováno, měli jsme za to, že zhlédneme konec setu, a budeme pokračovat směrem do Agry za nákupy. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme po vstupu do sálu zjistili, že koncert ještě nezačal! Téměř hodinové zdržení? To se na WGT jen tak nevidí a vzhledem k tomu, jak podrážděně reagovali členové organizačního teamu, vina padla zřejmě na hlavu umělce. Inu, aspoň jsme měli čas pokochat se nádherným kruhovým prostorem s antickými ozdobnými prvky a rudými sametovými závěsy. Ideální sál pro burlesku nebo sraz východoněmeckých upírských patriarchů. K čemu asi palác sloužil, když tu není žádné stálé pódium? V kombinaci s lidmi to tu ale funguje skvěle…

patrickwolf
Patrick Wolf


Patrick se na pódiu nakonec vynořil v černém kožešinovém obleku, doprovázen pouze sličnou houslistkou. Takto komorně pokračoval v akustickém ztišení, které přenesla v loňském roce autorova unplugged bestofka „Sundark and Riverlight“. A byla to poloha, která se do denní hodiny, typu sálu i rozpoložení publika hodila více než znamenitě. Navíc dala možnost vyniknout Patrickově muzikantské bravuře, která rozervanost písniček pouze podtrhla. Pokud jsem pochyboval, zda tento popař do festivalového programu patří, po vystoupení jsem se musel pořadatelům v duchu omluvit.

Nový prostor Altes Landratsamt byl v sobotu věnován neofolku. Jeho protagonisty v tom tradičním slova smyslu jsou Italové Tears Of Othila, kteří se představili v Lipsku v pětičlenné sestavě. Sehranná sestava musela potěšit každého pravověrného fandu, který si potrpí na folkový základ, sezpívané vícehlasy i pochodové rytmy. Kvintet nabídnul slušně zaplněnému prostrou výsek z obou alb a potvrdil, že jemnější poloha neofolku si našla v Itálii opravdu velké množství talentovaných muzikantů.

tearsofothila
Tears Of Othila


A to se dá vztáhnout i na další vystupující. Čtveřice Hautville pochází také z Apeninského poloostrova, ale na rozdíl od pravověrných Tears Of Othila zajímavě kombinuje neofolkové vlivy s progresivním rockem. Netradiční sound kapely byl postaven na dlouhých instrumentálních pasážích, které zpěv sličné Simony B. ozdoboval vždy v těch správných momentech. I tihle Italové mají venku čerstvé druhé album (věnované Giordano Brunovi) a i zde se budu pídit o více informacích.

hautville
Hautville


V pět je na čase otevřít tovární pódium Werk II, což obstarávají našincům dobře známí deathrockeři
The Mescaline Babies. Ti se do setu pěkně napřáhli už od první skladby a nenechali se znervóznit tím, že se prostor teprve začal zaplňovat číratci. Dobrému zvuku dominovaly pěkné kytary a kvalitní hlasová výbava rozlítaného frontmana Sydneyho. Ten totiž v klidnějších, atmosferičtějších skladbách ukázal, že kromě křiku vládne i příjemným sametovým hlasem, v některých polohách sympaticky připomínajícím výrazem Eddieho Veddera (a grimasami zase maryA z The Last Days of Jesus). To všechno s basou odkazující směrem k Cinema Strange a divokými hity jako „Skeleton Kids“, „Self-Pretending Whore“ nebo „Bitch, Please!“. Ke konci sice trochu chřestila šňůra od mikrofonu, ale díky energii Mescaline Babies to nevadilo. Velmi příjemný začátek.



The Mescaline Babies – Bitch, please! živě na WGT


Dalším chodem na sobotním menu Werku II byli krajané The Mescaline Babies, italští
The Spiritual Bat. Na pódiu se objevila trochu méně obvyklá sestava – bubeník vzadu, tajemný statický kytarista v černých brýlích vlevo, a vpravo zpěvačka s dready k pasu u laptopu a kotlů. Vynikající zpěv v kombinaci s pohanskými rytmy, při kterých frontwoman Rosetta trestala své bubínky, vyvolával z temnot dávnověku připomínku formací jako Faith and The Muse nebo Inkubus Sukkubus, ovšem aniž by šlo o pustou kopii – spíše jen o podobný hudební směr. 

Osekaná koncertní sestava sice znamenala, že dost nástrojů hrálo z podkresu, ale díky zábavnosti rychlejších skladeb a silnému vokálu to vlastně ani nevadilo. Rosetta totiž dokázala použít svůj hlas i jako krásnou nosnou plochu, a tak je dobře, že ji, jak se mezi dvěma písničkami přiznala, spoluhráči přesvědčili, aby opustila rytmiku a z bubenice se přeškolila na zpěvačku. Přesto byla evidentně ráda, že jí kolegové nechali alespoň ty kotle. Škoda, že ve Werku na The Spiritual Bat zůstalo o něco méně lidí než na Mescaline Babies, nezasloužili si to. S poslední (osmnáct let starou) „Crucifiction“ přišel konec vystoupení a taky odpověď na otázku, proč se kytarista Dario celou dobu koncertu téměř nepohnul. To když k němu Rosetta přišla, sundala mu kytaru a způsobem, jakým se vodí jen slepci, jej dovedla dolů z pódia. O to větší respekt – zvlášť, když to tak kapela praktikuje už od začátku devadesátých let.

Během sobotního večera se už asi dalo potvrdit podezření některých kolegů výpravy – totiž že na dvaadvacátém ročníku WGT je o něco méně lidí než obvykle. Přeci jen… druhý den festivalu v devět večer se už asi nějaké hordy nových návštěvníků čekat nedaly. A dalším poznatkem bylo, že (minimálně na kytarových koncertech) věkový průměr s přehledem přesahoval hranici 30+. Že by tu tedy bylo letos méně lidí kvůli absenci „mladé krve“? Že by i v Německu přestávala být gotika „trendy“ a zvolna přešla do pozice „pro znalce“? Na druhou stranu, pokud jich do Lipska bude stále jezdit tolik jako letos, festival se o svou budoucnost bát nemusí.

lidiparkbuhne


Ale zpět k hudbě. Poněkud hořkosladkým bodem programu byl rozlučkový koncert britských
Passion Play, kteří na scéně fungovali přes patnáct let. A už to, že se na koncert začaly sbíhat „celebrity“ typu Frank Volman z Frank The Baptist nebo Ronny Moorings z Clan of Xymox, naznačovalo, o jak velkou událost pro scénu se jedná. A je pravda, že příjemný šlapavý gothic rock s klávesami vháněl do hlavy myšlenku, že je Passion Play vlastně celkem škoda – a to i když byl set chvílemi malinko dlouhý a začala se ozývat záda i nohy. Stačilo si ale sednout na zem, podupávat do rytmu a kochat se kolemchodícími lidmi – i to stačí ke štěstí ála Wave Gotik Treffen.

Část výpravy se tou dobou přesunula do Agry za návratem ztraceného elektronického syna Bryana Ericksona, který po vzkříšení Velvet Acid Christ ve studiové podobě dal tvar kapele i v živém provedení a po sérii koncertů po Spojených státech následovalo premiérové vystoupení v Evropě – právě na WGT. Každý, kdo se o hudbu tohoto projektu zajímá hlouběji, ví, že Bryan je renesančně nevyzpytatelnou osobou. A do puntíku této pověsti dostál i v Lipsku.  

Nejprve část vyhrazeného času pro svůj set vyplýtval na řešení technických problému, a když už se muzika rozjela, strávil neskutečné penzum času komunikací s publikem. Natáčel si publikum, suše glosoval svou proplešatělou kštici (která z něj dohromady s obstarožním baloňákem dělala prvotřídního santose), shazoval i velebil německé publikum, a také se během hodinového setu dvakrát vypotácel na několik minut z pódia. Když k výčtu přičteme trhané, Nivek Ogreovské pohyby, vypitých několik litrů vody a malování obličej ála Joker, tak se nám z celého chaotického divadla může vytratit muzika. 


vac
Velvet Acid Christ


Naštěstí hudba VAC obstála. Zásluhu mají také dva operatéři Todd Loomis a Chris Kutz, kteří o dva dny později (s Bryanem za klávesami) vystoupili na WGT se svým projektem The Twilight Garden. Velvet Aid Christ byli v Evropě očekáváni a i když setu v plynulosti několikrát spadl řetěz, síla muziky ho pokaždé nahodila znovu nazpět. Na konci setu frontman slíbil, že se do Evropy vrátí v příštím roce. Jsem jen zajímavý, který promotér si vezme tento kulový blesk pod svá křídla.

Pokud byla Agra hala na Velvet Acid Christ slušně zaplněná, na následující Suicide Commando vysloveně praskala ve švech. A to přesto, že se Johan rozhodl na WGT prezentovat téměř výhradně 15 a více let staré skladby. Set, kterému dominovala tentokrát méně doslovná zadní projekce, vrněl především ve středních tempech a oldschool minimal náladách. Pro našince, který si přišel vychutnat největší pecky projektu z přelomu tisíciletí tedy mírné rozčarování, pro pamětníky See You In Hell, Save Me a dalších klasik naopak analogově elektronický EBM ráj.


sicide
Suicide Commando


Zlatým hřebem programu ve Werku bylo vystoupení ostrovní kapely, která pomáhala na začátku osmdesátých let formovat tvář celého gotického rocku. Kultovní
Skeletal Family se dali nedávno znovu dohromady s původní zpěvačkou Annou Marie Hurst, takže všechny předpoklady pro nevšední zážitek by tu byly. V půl jedenácté se sál ponořil do tmy a kouře, kterým se za zvuku vrtulníku, přelétávajícího ze strany na stranu, prodíraly reflektory jako by pročesávaly oblohu. Po pěti minutách vzdušných manévrů se kapela konečně objevila na pódiu ve složení dvě kytary, basa, bicí, zpěv a spustila rytmus. Velmi dobrý zvuk a Anne pařící hned od úvodu vytvořil velmi slibný začátek. A dlužno dodat, že to si Skeletal Family udrželi celou dobu.

Ano, Anne za těch třicet let samozřejmě o něco přibrala a pochopitelně zestárla, ale hlasovou kondici, skvělý hlas a ani energii neztratila – a totéž platí i o kapele, které to šlapalo jak blázen. Vyhraní kytaristé, skvělý bubeník, prostě lázeň pro ucho i přes to, že zpěv občas maličko skřípnul. V lehčím vydání se tak opakovala situace s The Damned před několika lety v témže prostoru – okamžik, kdy klasici žánru s naprostým přehledem školí mladé generace. A mají na to. A co je neméně podstatné, na Skeletal Family bylo vidět, že je hraní neskutečně baví. Anne pořád nedočkavě poskakovala a ani kapela nebyla statická nebo strnulá. 

 


Skeletal Family - Hands On The Clock živě na WGT 2013

Kromě starých povinných věcí typu „Move“, „Last Train“, „Hands on the Clock“ a dalších, které s původním hlasem fungují prostě nadčasově, došlo i na novější věci z tvorby spolku (ač vydané pod hlavičkou Anne Marie Hurst) – „Set Me Free“, „Lost In Munich“, „When I Call“ apod. Zejména ale v těch starších věcech vyniknul fakt, že tvorba Skeletal Family je pořád živá, silná a jejich koncert není nostalgií, retrem, ani fňukáním po historii (ani když „She Cries Alone“). A že se kapela tak rozjela, najednou šup – Annina podprsenka opustila s trochou pomoci své původní stanoviště a rozlétla se mezi lidi. A co je dobré, i přes věk zpěvačky to nepůsobilo trapně nebo křečovitě, ale zábavně. Tomu odpovídal i pogokotel, který se v průběhu koncertu slušně roztopil.

Za pompézního návratu tak Skeletal Family znovu napochodovali na pódium odehrát „povinnou“ hymnu „Promised Land“, která pod stagí spustila pěknou melu i přes to, že jeden z kytaristů omylem hrál skladbu v jiné tónině, takže se Anne se smíchem chytla až do druhé půlky první sloky, kdy se konečně všichni harmonicky sešli. Naštěstí to ale vystoupení kapely „nezabilo“ a všichni to vzali s humorem. Zkrátka vynikající koncert a jasný důkaz toho, že Skeletal Family jsou v této sestavě snad stejně aktuální v roce 2013, jako mohli být v roce 1983. Klobouk dolů!

Demi:

Já jsem ihned po parádním setu Skeletal Family ještě naklusal na tramvaj a prchal zpět k Agře, kde měli po hodinové pauze v plánu svůj speciální set IAMX. Kdo viděl Chrise a spol na jejich nedávné zastávce v pražském klubu Roxy, ten mohl spíš srovnávat, nežli se nechat něčím překvapit. Ona specialita spočívala jen v kulisách, které k aktuální šňůře patří. Pravdou je, že je bylo nutné nejdřív prichystat. Chris se opět ukrývá za průsvitnou stěnou, Janine hecuje lid a startuje rozvážná novinka „Animal Impulses“. Já už dík nedávné zkušenosti alespoň vím co očekávat, a tak si druhou a daleko oblíbenější novotu „Sorrow“ užívám  naplno. Nebyl jsem zdaleka sám a celý dav se vlní ještě víc a víc, když zazní „Kiss + Swalow“, vše stupňuje pochodová dokonalost „Kingdom of Welcome Addiction“, při níž se teatrální Chris může dokonale vyřádit a korunu všemu nasazuje „Spit it Out“. Všechno to bylo natolik inspirativní, že mi byla přidělena i jedna místní tanečnice, která pojala jako dobrý nápad leštit mi zadnicí rozkrok. Nebyl to dobrý nápad.

Následuje uklidnění. Set je stejný jako v Praze a tak stačí mrknout do mého staršího reportu. Ze strašlivé únavy mne probrala zase spolehlivá „Music People“ a klasika „Alternative“. Možná za to trochu může fakt, že jsem byl na pražském koncertě napaden bacilem a sotva jsem stál na nohách, leč tohle německé vystoupení bylo akčnější a energičtější. Ne zcela překvapivě. Opeřený klobouček letěl záhy dolů z hlavy a principál celého cirkusu se pouštěl do divokých záškubů a dokonce málem třepání hlavou. Toho se u nás člověk jen tak nedočkal. Přídavek načíná „I Come with Knives“ a úvod v němčině je tu na tom pravém místě. Stejně jako „President“ s projekcí v níž se mihnul i Ádolf.

Zajížďky jsem nakonec nelitoval. Cestou do pelechu jsem potkal ještě pražské přátele, naučil se cestu z tramvaje na hotel, propásnul párty (na kterou už evidentně nikdo neměl sílu) a mohl usnout s mile roztančenou náladou. Střízliv!!!

guys


 

Pohled Tereza 

Sobotní program festivalu WGT byl pro mě jasný. Co nám nabídl? Pro mě byla jedním z největších taháků letošního ročníku americká kapela
Velvet Acid Christ. A byla jsem si jistá, že stejný názor sdílí mnoho ostatních. Koncert se konal v hale Agra, prostoru tudíž bylo dostatek. První tóny od těchto amerických chlapíků jsme mohli slyšet něco po čtvrt na osm. Co bylo však nevýhodou dříve začínajících koncertů v Agra hall, že díky velkým oknům, který byly u samého stropu, nebyla v hale ta správná „koncertní“ tma. Denní světlo Vám trochu naruší celkový dojem hudebního zážitku a to zejména, pokud se jednalo o světelné efekty na pódiu.

Možná by někdo podotkl, že čekal od vystoupení
VAC více, ale myslím, že to tak nějak korespondovalo s jejich tvorbou. Bryan Erickson a jeho parta nám zcela nenásilným způsobem předvedli, jak vypadá dobrá elektronika. Od temnější linky, jako byl song Fade Away z dávného alba „Church of Acid“ až po tanečnější a řekla bych elektronicky vyspělou Fun with Drugs, která předběhla svou dobu a všechny „Velvetysty“ velmi potěšila. Depresivní elektronickou chvilkou jsme prošli u písně Evoked a Phucked up phreak, ale to jsme čekali. Co možná stojí za zmínku je, že nám občas Bryan odešel do zákulisí a nebylo jasné, zda se ještě vrátí – a pokud byl na pódiu, velmi často kontroloval svůj mobil. Zřejmě očekával důležitý hovor :). Až druhý den se mně dostalo vysvětlení, že sledoval čas vystoupení, jelikož vše bylo rychlé. Hudebně se jednalo o povedený koncert a ani jiný závěr jsem udělat nechtěla. Možná jen zvukově – technicky mohl být vypilovanější…

terezvac


Dalším pánem na holení byli
Suicide Commando. Což se po vystoupení VAC ocitáme trochu jinde. Kdo chtěl ještě v sobě zažít niterné pocity z předešlého koncertu, musel rychle přeřadit na jinou rychlost. Suma sumárum, tahle kapela je velmi žádaná a jelikož není nejenom na WGT žádným nováčkem, tak ví, kudy na to. Jejich fanoušci tedy jdou najisto a tito Belgičánci jim to vrací. Během krátké doby byla zaplněná hala jejich. Síla vystoupení je založena na aggrotechovém rytmu, tudíž je to jednoznačně akce a reakce…Šlape to. Když Vám do hlavy začnou pumpovat See you in Hell, připadá mně, že celá hala odskáče :). Je to zvláštní, jelikož mám pocit, že Suicide Commando si v hudební lince jede stále obdobné-opakující se rytmy, melodie není extra náročná, ale sama jsem byla překvapená, kam to živý koncert případně může posunout. Zpěvák ovládá celý prostor a image tvrďáka koresponduje s hudbou.

suicide

Videoprojekce, která jede celou dobu na plné obrátky, vám nabízí různé obrazce, rušivý signál – zrnící televize a nebo případně nějaký šokující výjev. Tím, že jsem nebyla úplně v předních řadách, usuzovala jsem podle vlnících se těl, že když začal song
Necrophilia začala přetékat davově energie. Hoši od belgické čokolády mimo jiné zahráli k tanci a poslechu skladby Murder a  Where Do We Go From Here. Bohužel, více už jsem jich nememorovala. Konec celého setu byl zhruba po dvou hodinách. Na některých, kteří vycházeli z haly bylo vidět úplné uspokojení, jiní to brali jako elektronické zpestření WGT.

Agra ten večer měla ještě další eso v rukávu v podobě kapely, která u nás nedávno poprvé v životě živě vystupovala. Ano, byli to naši milí
Leather Strip. Co jen dodat k jejich vystoupení? Claus si to užíval, jak to umí jen on a Kurt skromně ovládal svůj stroj. Možná jen prostor – hala na ně byla příliš veliká, nic to neubíralo na zážitku z koncertu. Jen nám přišlo, že prostě poněkud menší prostor by jejich vstup jen podtrhnul. Není pochyb o tom, ze tito bardi elektronické hudby jsou profíci a odevzdali maximum, co mohli. Samozřejmostí byla Strap me Down a Adrenalin Rush, což jsou klasiky jejich tvorby. Obecenstvo rozhodně k této nabídce chladné nebylo a jednoznačně i Leather Strip měli radost z dobře vykonané práce. Finále bylo se vším všudy a Claus dal všem přítomným prostor, abychom si společně zakřičeli Japanese Bodies!

terezleather

Pokračování příště...

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář