Recenze: Owl Goingback - Běsnění kojota

Nenapodobitelná poetika indiánského hororu nás nekriticky uchvátila a k táborovému ohni zveme i vás. Budete se třást strachy, ale nejspíš uroníte i slzu!  

Owl Goingback - Běsnění kojota
Vydal: Golden Dog, (253 stran)  

Když jsem v prvních zmínkách zaregistroval, že „Běsnění kojota“ (taky tam vidíte „ko*ota“?) nenabízí čistě hororový zážitek a hojně využívá také fantasy prvky, trochu jsem nakrčil fousky. Přesto, že příběh indiánského autora Owla Goingbacka, potomka Čoktů a Čerokíů, hojně těží z odkazu jeho předků,což mám rád, začal jsem být trochu skeptický. Nakonec se však ukázalo, že jsem Owla i vydavatele a překladatele v jedné osobě Martina Štefka podcenil. Zahoďte žánrové předsudky – tohle je pěkně děsivý příběh. Nebo děsivě pěkný?

České vydání dělá krásným už na první pohled obal Jiřího Dvorského. I stránky vylepšené kopím s lebkou jsou fešné. Obecně jsou knihy zahraničních autorů u nakladatelství Golden Dog moc pěkně udělané a časem z nich bude parádní sbírka. Někdo může mít potíže s drobnějším písmem a rozhodně na čtení potřebujete pořádné světlo, ale to je jen drobnost. 

 

 

Pojďme si říct něco o tom obávaném fantasy. Z dostupných indícií vám nejspíš došlo, že tady princezny ani draky nenajdete. Fantastickou složku obstarávají indiánské skazky o kožoměncích. To máte tak. Mimo náš Nový svět existuje logicky i svět Starý. U ohniště se tu schází Velká rada. V ní vedle sebe sedí zástupci všech druhů živých bytostí, kteří jsou schopni si navzájem rozumět (tedy komunikovat - s porozuměním to bude někdy složitější) a rokovat o pořádcích na světě. My se k ohništi dostáváme ve chvíli, kdy Kojot začíná zpracovávat Medvěda, aby se celé společenství zbavilo Člověka. Ono se jim bohužel taky není co divit, stačí se rozhlédnout kolem sebe. Buď jak buď, zákeřný zubatec vzápětí bere spravedlnost do svých rukou. Jediná cesta, jak lidi poslat definitivně k šípku, je zlikvidovat jejich posledního žijícího člena rady, kterým je Luther Wattie.

Luther má nejlepší léta dávno za sebou, dožívá v pečovatelském domě a zdá se, že tenhle úkol nebude pro agresora nijak složitý. Ale Kojot musí myslet i na dceru Wattieho, která by členství v radě zdědila. Další komplikací je fakt, že ne každé zvíře stojí o zastavení nadvlády lidí. Takový Krkavec je Lutherovi zavázán přátelstvím a nehodlá jej nechat ve štychu. Nastává boj s časem. Kojot, Krkavec i další kožoměnci vyrážejí na cestu za naplněním svých plánů. Mimochodem. Nevíte, kdo je to ten kožoměnec? Tenhle člen Velké rady si dokáže svléct vlastní kůži a příkladně z Krkavce se stát Člověkem. Stejně tak je to možné i obráceně, když se kůže obleče peřím dovnitř. Pakliže s převlékáním kůže tvor přestane v polovině, můžete potkat taky polonahého hromotluka s velkou krkavčí hlavou!

 

 

Moc pěkná je i linka s Wattieho dcerou Sarah, která se svým mužem pracuje ve vlastní pohřební službě. O poctivou hororovou atmosféru je tak postaráno a protože jsou oba světy úzce propojeny, je Sarah brzy naznačeno, že se v jejím životě začíná dít něco, na co se mohla stěží kdy připravit. S otcem není od mala ve styku a o to složitější bude zasvětit ji do hrozícího nebezpečí. Pro našince může být úsměvná pasáž, v níž se chystá tradiční komentovaná večerní prohlídka hřbitova a Jack, partner Wattieho dcery, v duchu rozjímá nad typy návštěvníků této atrakce: „A pak tu byli gotici. Často bizarně oblečení, mohli být opilí nebo sjetí, případně obojí, a hledali možnost, jak zapařit na hřbitově“. To by pan Goingback koukal, jak jsou gotici u nás pěkně vychovaní!

No a potom jsou tu postavy. Ty jsou rafinovaně vykresleny ve zvířecích předobrazech se vším dobrým i špatným. Ale hlavně. Jsou děsně zábavné. Možná nečekaně veselou postavičkou je Myšák, který do příběhu vnáší až pohádkově dětskou naivitu. Jedno je jisté. Překvapivě mi ani trochu nevadí a když vykřikne svoje „Juhůůů“ a vyrazí do oblak na zádech svého opeřeného kamaráda, fandím a zjihle se usmívám.  

Tahle kniha se nesnaží člověka šokovat, překvapit nějakými šílenými twisty, nepokouší se být za každou cenu odlišná a přesto se jí tohle všechno daří přirozeně a nenuceně. Už jsem někde zahlédl názor, že ani nejde o horor. S tím nesouhlasím. Hororová složka tu funguje na výbornou a kožoměnci umějí děsit podobně jako bratránci vlkodlaci. Atmosféra je někdy hutnější, někdy odlehčenější – to podle toho, ke které indiánské povídačce se zrovinka hrdinové nachomýtnou. Ale co je nejkouzelnější. Během čtení málem ucítíte teplo a vůni sálajícího ohně, u kterého vám Owl příběh vypráví dospěle, s noblesou a se svým bezelstným viděním světa. Tenhle pán mě okouzlil a doufám, že jsem s ním u táboráku neseděl naposled. Howgh!

 

 

 

 

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.