Nick Cave a jeho parťák Warren Ellis jako ústřední postavy nového dokumentu.
This Much I Know to Be True
(2022, 105 min)
Režie: Andrew Dominik
Kamera: Robbie Ryan
Hudba: Nick Cave, Warren Ellis
Hrají: Nick Cave, Warren Ellis, Andrew Dominik, Marianne Faithfull, Earl Cave
Nick Cave to v životě posledních pár let nemá lehké. Před sedmi lety přišel tragicky o syna Arthura, který po experimentu s drogami spadl z útesu. Těžká situace, do které se výsledkem těchto životních náhod dostal, vyústila jak v kreativní proces, kdy stvořil několik vysoce intimních a osobních, ale také originálních a kritiky přijímaných studiových alb, tak k přehodnocení života jako takového. Přestal úplně komunikovat s novináři, naopak si vytvořil velmi úzký vztah se svými fanoušky, s nimiž komunikuje pouze prostřednictvím blogu nazvaného Red Hand Files.
Vyrovnat se ale se ztrátou patnáctiletého syna a nezešílet z toho, to není práce jen pro jednoho člověka. Nick Cave měl po boku svou ženu Susie, se kterou má ještě jednoho syna Earla, Arthurovo dvojče. Těžkou úlohu nejlepšího přítele a skály, o kterou se může opřít, na sebe vzal Caveův dlouholetý spoluhráč (nejenom z kapely The Bad Seeds) Warren Ellis.
Tito dva se poprvé muzikantsky sešli v roce 1994, kdy Ellis (tehdy ještě frontman australského tria The Dirty Three) zaskočil nahrát několik houslových partů do vznikajícího alba "Let Love In". Spolupráce dvou muzikantů ale časem nabírala na četnosti a z Warrena Ellise se stal plnohodnotný parťák, který (pokud ne dříve) po odchodu multiinstrumentalisty Micka Harveye z domovských The Bad Seeds převzal otěže hlavního autora písní. Tak není ani divu, že (minimálně) poslední dvě alba společně s Cavem připravil výhradně jen on.
This Much I Know To Be True trailer
"Ghosteen" (album z roku 2019, pod kterým jsou podepsáni Nick Cave & The Bad Seeds) a "Carnage" (deska z loňského roku, kterou převážně vlivem covidových opatření natočili v jednom pařížském studiu jen Cave a Ellis) si jsou v lecčems podobná. Obě alba stavějí na syntezátorových zvucích, které spíše dotvářejí atmosféru a stavějí pevnou půdu pod nohama Caveovu zpěvu, recitaci nebo deklamaci ostrých, plačtivých nebo zasněných textů. Pokud na "Ghosteen" chyběla pořádná rytmika a tah na branku, najdeme je v "Carnage", kde zase na jednu nebo dvě výjimky absentují éterické pohledy do vlastního nitra.
Poodhalit jakým způsobem probíhala spolupráce obou umělců, jak se přichystali na první turné po několika letech a jak vlastně tyto písně znějí živě v podání hlavních protagonistů, doprovodných muzikantů, smyčcového kvarteta a sboristek, je cílem nově vzniknutého dokumentu pod režijní taktovkou Andrewa Dominika. Ten má na svědomí již snímek "One More Time With Feeling" z roku 2016, které dalo nahlédnout do zničené muzikantovy duše po tragické ztrátě a díky kterému diváci okusili porci bolesti na vlastní kůži.
Nový dokument, promítaný v kinech po celém světě opět jen po několik málo dní, stojí v naprostém kontrastu s pět let starým snímkem. Tam, kde svého času bylo vše zahaleno do černobílé nicoty a k potřebné katarzi došlo až v posledních minutách, aby jakékoliv pozitivní vyvrcholení bylo nakonec smeteno finálním záběrem na osudný útes, tam je v This Much I Know To Be True místy až nepřirozeně pestré a barevné.
Snímek se z pětadevadesáti procent točí okolo živě hraného materiálu z posledních dvou alb autorské dvojice. Jde se chronologicky, takže první polovinu filmu dostávají prostor písně z desky "Ghosteen". Teskné, smutné, civilní a velmi osobní je i vystoupení hlavní dvojice, které sekundují doprovodní muzikanti jen natolik, jak je jim to dovoleno, čímž každá jednotlivá píseň dostává patřičnou gradaci. Po pomysleném vrcholu (jak celé desky, tak první poloviny filmu), skladbě "Hollywood", přichází chvilkové zpomalení a rozříštěnost nepříliš vhodně zvolenými skladbami.
Nick Cave & Warren Ellis - Ghosteen Speaks
Hudební složka díla je samozřejmě doprovázena záběry z osobního života, rozhovory o tvůrčím procesu a divák chvílemi nahlédne i do muzikantské duše. Nick Cave se vyznává ze své nové obliby z keramiky nebo popisuje proces, kterým si vybírá otázky, na které odpoví na svém blogu. Zajímavým zpestřením je i přítomnost Marianne Faithfull, která je až nečekaně civilní a lidská.
Zatímco první polovina filmu se utápí v temnotě a v hledání cesty z ní, druhá půlka na to jde úplně obráceně. Loňské album "Carnage" vzniklo jako umělecký útěk z odcizenosti během lockdownu a zrušených koncertů. Nespoutaná dvojice, která za sebou neměla tíhu obřího tělesa The Bad Seeds a písně tvořila vlastně jen jako experimenty bez původního plánu je vydat, se v materiálu nebojí přitlačit na pilu nebo se tu a tam vracet ke starším pocitům a náladám. Hned otvírák desky "Hand of God" v živé verzi ve filmu zní v kontrastu s umírněnou první půlkou jako by film najednou začal být o někom úplně jiném. Cave se usmívá, tancuje do podmanivého beatu a energicky deklamuje, Warren Ellis čaruje s houslemi a dokola vyřvává refrén, vše se utápí v přemíře barev a rychlých střihů. Živé verze písní z "Carnage" celkově působí barevněji, uvolněněji a vzdušněji, takhle plný života už dlouho Nick Cave nezněl. Ve "White Elephant", hořké kritice soudobé společnosti, se poprvé po dlouhé době naštve a texty jedovatě plive, v "Balcony Man" zase zahraje na romantickou a smířlivou notu, čímž dá za celým dokumentem pomyslnou tečku. Vytvořený koncertní sál v podobě útrob kostela umocňuje už tak silný pocit z něčeho nadpozemského a duchovního.
Z filmařského hlediska je třeba vyzdvihnout citlivou práci s kamerou, lehké střihy a hlavně práci se světlem. Kde bylo potřeba, nebyly vidět více než siluety postav, kde si to hudba žádala, rozezněly se tóny klavíru a rozzářila se poutavá světla. Pokud by tedy někoho nebavila hudební stránka věci, určitě bude zaujat alespoň obrázky, které dané písně posouvají o několik úrovní výš. Co se ale týče náplně filmu, jedná se skutečně veskrze "jen" o hudební film. Kdo není fanoušek, toho pravděpodobně snímek nezaujme, kdo dává přednost informační hodnotě, měl by si pustit jiný dokument. Kdo ale Nicka Cavea sleduje a obdivuje, ten bude bezesporu nadšený a odnese si z kina povznášející pocity.
Jaký je vlastně Nick Cave teď? Na konci roku 2021 se cítil být více občanem, manželem a otcem, než hudebníkem, a jeho uvolněné a místy nadmíru vtipné rozpravy dávaly poznat, že se po dlouhé době cítí šťastný, spokojený a natěšený na to, co mu život ještě přinese. V kontextu se zprávami posledních dní se ale jedná o vyznění hořkosladké, a co už druhou tragédií zmítaná hudebníkova duše unese a jak životní rány ustojí, to se ještě uvidí.
80 %
Tracklist:
Spinning Song
Bright Horses
Ghosteen
Galleon Ship
Hollywood
Ghosteen Speaks
Waiting For You
Hand of God
White Elephant
Albaquerque
Lavender Fields
Balcony Man
Přidat komentář