Druhá půlka reportu z druhého největšího goth festivalu světa.
Fotky: Julia Schwender, Christoph Eisenmenger, Doctor Hentai Photography
Neděle, 8:15. Čekali byste, že bude kemp M’era Luny vyspávat po včerejší party? Chyba lávky! Kolegové odvedle startují den znělkou „Gummi Bears“ (pochopitelně v němčině), „The Fellowship“ z Pána prstenů a samozřejmě i božským Kájou s „Biene Maja“ na plné koule. Nebýt tak daleko od domova, přísahali bychom, že se právě přimotal z afterparty Mirage a zmocnil se reproduktoru. Na druhou stranu, ani Mirage by nehrál „Internacionálu“ v němčině, což – celkem přirozeně – nadzvedlo dost lidí z kempu natolik, aby vylezlo ze stanů a šlo kolegům od záchodků vysvětlit, kam si tenhle repertoár mají strčit. Hvězdou napřed.
Barbora: Ach ano, když už za ty záchodky po požití Becks platíte, jen ať vám k tomu taky patřičně hrají, není-liž pravda? Člověk by jim odpustil, že tam pouští hudební výkaly – co jinýho tam taky mají hrát – ale čeho je moc, toho je zkrátka příliš.
Tak když už jsme tedy vzhůru, jdeme se zkulturnit a hurá písničky. Sluneční gril je i v neděli zapnutý naplno, a tak je mi Michaela Seleho upřímně líto. The Beauty of Gemina vyfásli prostor v jednu hodinu odpoledne (a to ani nehráli první), kdy i návštěvníci měli co dělat, aby se přímému slunci vyhnuli. Že to s kapelou nešvihlo, a ještě to zvládli vlastně moc hezky odhrát a odzpívat, je takový malý zázrak. Kytarový aparát sice trochu zlobil, nicméně šum a brum byl naštěstí slyšet jen mezi písničkami a celkovému soundu to neublížilo. Došlo i na klavírní improvizace, šlapalo to svižně, a tak si černooděnci, snažící se v útržcích stínu neuhořet, u piva a handbrotů spokojeně podupávali platformou. Hezký set, všechna čest.
The Beauty of Gemina
Barbora: Když už se člověk moc nevyspí, má na M'era Luně několik možností, jak s tím naložit. My jsme zvolili tu nejtypičtější - předstírat, že je všechno v pohodě a pít gin s tonikem. Nebudu ale lhát, slunce nám dávalo pořádně zabrat a ukázalo se, že jeden gotik prostě nemá dost končetin na držení paraplíčka, drinku, telefonu a ještě smotanejch plakátů lákajících na Prague Gothic Treffen. Paraplíčko tedy zůstalo ve stanu a my se pekli. Pro Hildesheim typický prach z udusané suché trávy pokryl všechno, co chvíli stálo, lidi si jako obvykle stěžovali na namáhané oči a černý holografický oil-slick efekt na mých botách, za který jsem si speciálně připlatila, během prvních pár hodin úplně zmizel.
Vedlejší stage zatím chystá ranní powernoise/techno rozcvičku se Soman. A hned od začátku se do toho vlasově minimalistický, vyzubený producent Kolja Trelle obul naplno – křenil se, hopkal a hypoval dav tak, že mu pult byl chvílemi malý. Těžko říct, jestli jel na adrenalinu, nebo na jiných složeninách, ale rozhodně jel naplno. Ono také když hrajete instrumentální skladby jen se samply a mikrofon máte jen na „thaaaanks“ mezi tracky, musíte se dost otáčet. Naštěstí Kolja na to otáčení nebyl sám, ale chytře si vzal na pomoc dvě dreadaté sexy cyberspicegirls tanečnice v minimalistickém lesklém oblečení. K tomu přidejte retrowave animace, hostující dámu s fireshow plus silný sound a vlastně není divu, že i ve dvě odpoledne za denního světlo to byl pod pódiem celkem tanec.
Jasně, vystoupení Soman byl mnohem víc DJ techno set s tanečnicemi než klasický koncert. Ale byla sranda vidět, jak tenhle dancefloor banger odhalil všechny v civilu maskované “Pokémony”, kteří sice nebyli takhle odpoledne ověšení světýlky, cyberdready a návleky, ale charakteristické taneční pohyby rukou je stejně prozradily. Tak přeci jen ještě nějací žijí!
Barbora: Poke-disco set se Somanem jsme navštívili na pozvání jedné z doprovodných go-go tanečnic a rozhodně jsme nelitovali. Ono je totiž potřeba nebrat se, ani jako trve goth icon, zas tak moc vážně a semo tamo těch pár krabic poskládat. A když je poskládáno, tak si trochu odpočinout ve stínu. Uf.
Ještě, než se tam odebereme, je ale čas na pár starých dobrých písní (nejen) o lásce. Ani Priest se nezalekli vedra a nastoupili opět stylově v křivácích a černých maskohelmách, ve kterých muselo být na padnutí. Navzdory pařáku ale zpívající Merkur dělal čest své přezdívce a při setu tančil jak včelou bodnutý. Naštěstí to ale nebylo jen o otočkách a vlnění pánví, ale i o velmi pěkném zpěvu, tentokrát jen s minimem typické (a po čase trochu otravné) manýry v hlase. Čím civilnější polohu frontman držel, tím nějak sympatičtěji to znělo. Příjemné a zábavné překvapení s trochu trochu dietnějším zvukem, ale přesto to hrnulo.
Priest
Barbora: Priest jsem viděla naposledy v pre-pandemických časech, a oba jejich koncerty mi tehdy přišly podobné. Vnímala jsem velkou snahu zapůsobit, nepříliš sympatický manýry a vizuálně silnou image, která ale tvrdostí úplně neodpovídala prezentované hudbě. Letošní set na M'era mě ale moc příjemně překvapil. Mnohem lépe vynikly zpěvákovy pěvecké kvality, ta tam byla zbytečná póza a projev působil mnohem autentičtěji. Za mě podali Priest skvělej výkon!
O co déle jsme neviděli živě Dioramu, o to víc jsme se těšili. Ústřední „bromance“ dvojici Torben Wendt - Felix Marc opět doplnil i letitý bubenec Markus a drobný kytarista Zura, který snad nikdy není pořádně slyšet. Zpěvákům to ladilo na výbornou a kapela hrála s klidem i nasazením. A fungovalo to. Publikum se ochotně nechalo vtáhnout do setu. A i když to byl “jen” koncert bez zbytečných opiček (pokud tedy nepočítáte vsuvku s maskami mexických zápasníků), stačilo to. Ono to totiž celé bylo tak nějak příjemně muzikantské, poctivé. Možná to dělají ty klavírní vyhrávky a outra. A okay, v kytarových sólech byl i Zura slyšet.
Diorama
Barbora: Dioramu jsme si prostě nemohli nechat ujít. A svižný set složený převážně z rychlejších a údernějších písniček napříč vydanými alby nás přesvědčil, jak moc dobře jsme udělali. Dočkali jsme se oblíbených “Advance” i “Ignite”, zahrála “Gasoline”, “Why” a na závěr ještě “Kein Mord”. Kapele se naštěstí vyhnuly veškeré technické potíže, s kterými bohužel občas bojuje, a tak to perfektně odsýpalo, znělo a v případě těchhle miláčků i vypadalo. Co víc si může srdíčko zapřísáhle die-hard fangirl vlastně přát?
Ze zvědavosti jdeme omrknout hlavní pec… totiž stage. A zjišťujeme jsme, že pořadatelé M’Era Luny nekecají. Když totiž ohlásí vystoupení „VNV Nation – klasik“, myslí to doslova. Tedy Ronan Harris, doprovázený klasickým smyčcovým tělesem. Ovšem jedním dechem je dlužno dodat, že pokud někdo vládne dostatečně mocným hlasem na to, aby utáhnul smyčcové těleso, je to právě tenhle podsaditý Irčan. Zase totiž zpíval skvěle, i když v přímém slunci a nasvícený červeným světlem vypadal chudák jako rak, vytažený z hrnce vařící vody (a moc bych za to nedal, že se tak cítil). Právě čas a místo tomuhle jinak pěknému počinu podkopával nohy. Tenhle set by totiž fantasticky vyzněl třeba na sezení v divadle, se světly. Takový ten fakt hezký večerní event, na který se pěkně obléknete, dáte si k tomu lahvinku dobrého vína a necháte se pohltit hudbou. Odpoledne za přímého slunce to ale prostě tolik nemaká. Chybí-li beaty, je to samozřejmě menší party a navíc tím pádem Ronan nemohl běhat ze strany na stranu a řvát: „Loudeeeer“, aby dav vyhecoval k činnosti.
VNV Nation
Přesto se zpěvák veřejně vyznal k tomu, že “miluje svou práci a nejlepší pocit je být tu s tolika lidmi a těmito výjimečnými muzikanty.” A je pravda, že podium plné muzikantů hrálo nezpochybnitelnou první ligu. Když pak něžná houslová arpeggia, imitující synťákové linky “Resolution”, rozhrnuly mohutné plochy kontrabasů a Ronan se do toho opřel s “Raise your head up high, Raise your head up high, So the heavens hear you cry”, bylo to velkolepé a plné naděje. Být jen o něco příznivější okolnosti, člověka by to nejspíš pohltilo i s botama. Takhle to bylo o něco těžší, ale výkon to byl stále výborný. Doplní tedy chybějící futurepopový zvuk vedle hrající Rotersand?
Nebudeme chodit kolem horké kaše – bohužel ne. Německé elektroniky dost potrápil zvuk pod pódiem. Bylo to potichu, chyběl tomu punch a celé to znělo nějak dýchavičně, staře a prostě nezábavně. Tak nic, třeba příště.
Barbora: Na Wave Gotik Treffen jsem si Rotersand nechala s klidem ujít. V oficiálním playlistu, který jsem poctivě naposlouchávala před odjezdem na M'era, mě ale zaujali. Když ale obsadili stage po Dioramě, znělo to jako by se někam ztratila polovina hlasitosti a plnosti zvuku. Jaká škoda! Na zvuk si ostatně v tomto případě stěžovalo více lidí a zdálo se, že až do závěrečné fáze, kdy se při troše snahy a napínání uší dalo konečně rozeznat neznámější hity, bylo publikum pod podiem poněkud ztracené a na kapelu nenapojené. Raději jsme se odebrali poslouchat zbytek do fronty na těstoviny.
Někteří lidé se prostě nepoučí. Třeba ti, co si pořád ještě myslí, že ještě někdy uvidí dobrý koncert Sisters of Mercy. Snad nostalgie, snad zbožné přání, snad optimismus hraničící s naivitou dovlekl nás až před hlavní pódium. Bude dnešek tím slavným dnem? Uvidíme…
The Sisters of Mercy
Andrew Eldritch, posílen dvojicí kytaristů a operátorem jablečného notebooku, odpálil set novým trackem „Don’t Drive on Ice“. Následující další nevydané „Crash and Burn“ a „Summer“ nasadily „rokec feel“ s atmosférou, která byla rozfoukána podobně rychle jako dým na pódiu. V neprospěch kapely ale opět hrála odpolední hodina a přímé slunce. Navíc pokud byste chtěli něco vidět, musíte jít pěkně dopředu, protože umělci zakázali používání festivalových kamer a obrazovek. Nicméně potud bez srovnání skladeb se studiovou nahrávkou těžko říct, co byl přesně umělecký záměr a co špatný set. Pravdu odhalila až první hymnická „First and Last and Always“, kde místo klasického gotického skuhrání lezlo z pódia spíše z krku tažené skřehotání.
Lidu bylo samozřejmě dosti, a když začal kytarový riff „More“, nechali se namotat usilovným roztleskáváním kytaristů. Nicméně čím dále set postupoval a čím více starých písní zaznělo, tím více se odkopalo, kolik věcí vlastně hrálo z podkresů. Včetně basy. A některých kytar. A zpěvu. A když už Andrewův skřehot přeci jen někdy dostal navrch, bolelo to poslouchat. Navíc z nějakého hnutí mysli se frontman často vydával až na úplný kraj pódia za velké PA bedny zpívat do lidí, což mělo samozřejmě za následek mocné pískání zpětné vazby.
The Sisters of Mercy
K tomu si přidejte vzájemné honění ega obou kytaristů s nohou na odposlechu a hvězdičkovými pózami, na které ale dav příliš neskočil. Co začalo jako rozpačité, proměnilo se v nesympatické a skončilo jako vysloveně otravné. Nejpříjemnějším členem vystoupení tedy nejspíš zůstává současná inkarnace Dr. Avalanche. Vlastně se není moc co divit, že se prostor před hlavní stage v průběhu setu vyprazdňoval. Jasně, že na závěrečnou trojici ikon „Lucretia My Reflection“ / „Temple of Love“ a „This Corrosion“ jsme počkali, ale to už čistě z respektu k těm třicet let starým songům.
Ono co taky jiného s kapelou, která svou „stage presence“ akorát tak leze na nervy, velkou většinu věcí hraje z podkresu, a to málo, co dává živě, je dost mizérie (kytaristům dlužno přiznat, že to aspoň odehráli). Navíc když místo ikonického hlasu gotického rocku slyšíme akorát něco, co zní jako když se trhá karton. Zvlášť ve srovnání s včerejším vynikajícím vystoupením The Mission za podobných podmínek je o vítězích věčných rivalů goth rocku rozhodnuto drtivým vítězstvím Wayne Husseyho a jeho party. Ale jako třeba 10:2.
Barbora: Já to tady sice pořád opakuju, ale na M'era Luna jsou ze všeho nejlepší všichni ti nadšení a šťastní lidi. Koupeme se ve zlaté záři zapadajícího slunce, vzduch je plný poletujícího prachu a právě v tomhle settingu nás potkává jeden z oficiálních fotografů festivalu. Zatímco nám cvaká romantické foto ve světle zlaté hodinky, svěřuje se, jak si každý rok udělá v programu místo, aby mohl přijet alespoň na jeden den sem, potkávat a fotit lidi, protože se místní atmosféry zkrátka nemůže nabažit. My taky ne. A děkujem za fotky, Robine!
Jestli mám něco na koncertech opravdu ráda, jsou to kromě platformy-odlepujícího zvuku taky epický světla. Takový ty, který dynamicky reagují na náboj, kterej zrovna hudba má, jednotlivé barvy se vážou ke konkrétním emocím, celý se to hejbe a blejská a zážitek z celé show je umocněnej o 100 %.
Front Line Assembly
No a pak mám ještě hodně ráda Falca. Prostým součtem výše uvedených podivností nám teda vychází, že nedělní koncert Frontline Assembly mě, trošku nečekaně, dost nadchl. Zvuk - přítomen, světla - byly, cover známé hitovky z poloviny osmdesátých let Rock me Amadeus od Falca - jakbysmet! To už si pak po většinu setu šťastně podupáváte prachem obalenou botou, vesele se usmíváte na fanynky ve věku svý mámy, který si taky podupávají a na hlavě jim poskakujou barevný kanekalonový příčesky, a máte z toho radost. Ze všeho. Že tam jste. Že jsou tam ostatní a že je hezky.
A to je pravda. Já se na Front Line Assembly těšil. Zvlášť když se po nástupu na pódium ukázalo, že s tímhle kanadským electroindustriálním kolosem přijel do Evropy i Skold. A právě tenhle sympatický a nestárnoucí blonďatý drtič strun se kromě hraní i velmi přesvědčivě zhostil těch štěkaně/rapovaných slok v “Rock Me Amadeus” a dal to vlastně skoro tak dobře, jak ten Jimmy Little Urine na desce. Klobouček. Jinak to ale byl set zvukově dost tvrdý a třeba taková “Angriff” valila nekompromisně. Nemalou zásluhu na tom měl i bubeník, který ze všeho nejvíc vypadal jak ze sprchy vytažený blackmetalista. A podle rychlých rukou klidně i mohl být.
Front Line Assembly
Většina pozornosti byla ale samozřejmě soustředěna na Billa Leeba, který si svůj hlasový rybníček opět obhospodařil na jistotu a se stejně pevnou rukou zpracovával kotel přesně dávkovanými šestnáctinami třeba v “Resist”. A pak už jdeme do finále s povinným “Mindphaserem” a “Millenium”. A tak jediná škoda byla, že mají zvukaři na malé stagi přísný zákaz překročit hlukovou hranici 98 decibelů. Být to ještě o fous víc nahlas, aby zvuk dostal pořádný tlak, bylo by to super. I tak se ale FLA dostali mezi top koncerty letošní M’era Luny.
Barbora: I když už na velké stage přežijete krákorajícího Eldritche i humorný kytaristy předhánějící se v tom, kdo předvede okázalejší pózu, pořád nemáte úplně vyhráno. Nad letištěm se setmělo a schyluje se k poslední show. Stejně jako před čtyřmi lety, i tentokrát headlinují domácí Eisbrecher. Stejně jako tenkrát je sleduju od stolu s večeří, stejně jako tenkrát nemůžu uvěřit tomu, jak obrovskou fanouškovskou základnu tu mají, jak moc lidí se na závěr celého festivalu sejde na jednom místě, spousta z nich v merch tričku, s plyšovými polárními medvědy v rukou. Říkám si, že je to vlastně o dost lepší než posledně, i když tento pocit vychází převážně z faktu, že letos k tomu všemu nemám šílenou kocovinu.
Jo, no… Eisbrecher měli totálně plno, což ale asi lze do jisté míry připsat i jejich přístupnému “dark crossover” stylu: něco metalu, něco elektroniky a tradá – “Volle Kraft Voraus”! Doslova. I se scénickou vsuvkou, kdy Alex s triedrem na krku sehrál scénu kapitána ledoborce. Na druhou stranu, tenhle ošlehaný frontman je vlastně celkem sympaťák a s takovým vodilodem byste se na širé moře asi i vypravili. Jediné obavy tak člověk může mít o bubeníka, umístěného asi na tři metry vysoký riser nad pódiem. Ale všechno dobře dopadlo (naštěstí ne bubeník).
Eisbrecher
Závěr programu M’era Luny tedy vlastně celkem trefně shrnul festival jako celek – bylo to veskrze německé, početné, ale přátelské. Ostatně, kdyby se tu lidem nelíbilo, nevydrželi by po skončení hudební produkce sedět v kempu a nekolik hodin v počtu desítek lidí skandovat/mantrovat: “Méééééra lu-na” za rytmického bouchání do kyblíků a bubínků. Netradiční tradice (sic). A když už jsme u těch tradic – M’era Luna nemá v neděli oficiální afterparty, což je zvláštní, protože většině lidí se ještě domů nechce.
Před několika lety se ale dalo pár střelených hlav dohromady a náš spolunocležník a “certifikovaný party inženýr” Simon dal vzniknout neoficiální M’era Luna afterparty. Nelení sem kvůli tomu dotáhnout (letadlem!) ze Švédska dvě metrové bedny (každá těžká tak 20 kilo) a set malých světel. Bedny jsou pak chvíli po poslední kapele naloženy na vozík, každý popadne jednu nohu čtyřmetrového přístřešku ověšeného světýlky, a za zvuku znělky z “Game of Thrones” se jde skrz kemp. A lidi už to evidentně znají. Jako můra na světlo na sebe tenhle bizarní průvod nabaloval další a další tanečníky, nadšeně výskajících něco ve smyslu: “Tyvole jo to je tenhle magor!” Karavana doputovala až před brány areálu a dala lidu všemu možnost vytrsat ze sebe poslední zbytky energie těmi nejdivnějšími tanečními songy. Tak jo.
Stejně je to hezký, že přesně takhle se dala dohromady většina naší letošní výpravy. V takzvaném švédském kempu byl nakonec Švéd jenom jeden, všichni ostatní členové mezinárodní gotické rodiny se postupně nabalili na různých parties a mnoho z nich dokonce na některém z ročníků právě tohohle počinu. V momentě, kdy jsme party přístřešek postavili na zem, zaplnil se do posledního místečka lidmi, kteří nás viděli a slyšeli přicházet. Někteří přinesli vlastní světýlka, jiní drinky a kdo se nevešel pod stříšku, tancoval venku, dokud mohl, jenom aby to celý ještě nemuselo skončit.
Jenom vědomí, že už brzy, brzičko začíná Prague Gothic Treffen nás drží stranou od tradičního ranního post-festivalového splínu. Na M’era Luně totiž bylo hezky – a zase trochu jinak než na gotických festivalech, kam se našinec dostane pravidelně. Tak tedy auf wiedersehen und bis bald!
Přidat komentář