Empathy Test zahájili evropské turné v Praze a tady jsou naše pocity a dojmy...
Empathy Test, Decline
12. 1. Futurum, Praha
Když se na něco těšíte až příliš, často se stane, že se to celé může jaksi posrat. U koncertů tahle zákonitost platí dvojnásob, protože faktorů, které se můžou podělat, je tu dost. Zrovna v případě Empathy Test by mě to mrzelo dvojnásob. Jsou totiž kapely, které berete jako součást scény a sledujete jejich tvorbu spolu s další plejádou jmen a pak je taky pár projektů, které ze stáda vybočují. Kapel, po kterých máte tendenci sahat častěji a nějak vás svou tvorbou zasáhnou osobně. A právě takhle to mám s Isaacem a spol.
Že Futurum nebude praskat ve švech bylo jasné už podle předprodejních čísel. Zrovna u kapely, která má předpoklady zaujmout svou tvorbou v podstatě každého, kdo má rád melodickou popinu, je to trochu s podivem. Navíc v době, kdy lidi na muziku opravdu chodí. Ale české diváctvo (a vlastně fans na jakékoliv scéně) má svoje specifika a občas se to tak zkrátka sejde. Kapela dorazila do klubu dřív, než bylo smluveno, takže se zdálo, že další problémy nebudou. Jenže na pódiu se dlouhou dobu nic nedělo, a když už se dít začalo, vypadalo to všelijak. Bubeníkovi něco praskalo do ucha, u kláves za moment stálo asi osm sudičáků, kreří řešili další problém a Isaac se tvářil rozpačitě, stejně jako my u prvních tónů zvukovky. Nakonec se však povedlo všechno vyřešit.
Večer otevřeli domácí Decline a obstáli se ctí, což je určitě příjemné zjištění. Jejich česká tvorba mne úplně minula a zaznamenal jsem až zmrtvýchvstání kapely ve formě loňského ípíčka „Reborn“, kterou se parta Luďka Fialy přiblížila současné temné scéně mnohem blíž. Častým problémem českých žánrovek je potíž se schopností odehrát nadějný materiál na živo. Pětice chlapíků a hostující Klárka Nemravová jsou na tom instrumentálně natolik dobře, že to ve Futuru místy vypadalo, jako na jazzovém večírku. Samozřejmě trochu přeháním, nicméně kapela hrála opravdu s přehledem a koncert si užívala. Osobně se mi nejvíc zamlouvají nejnovější skladby, které jsou v plánu na chystanou desku „Circle of Dust“. Vrcholem setu pro mne byla skladba „So Violent“, která je opravdu krásná a říkám si, že mi tenhle „LakesideXsound“ k Decline sedí natolik, že bych se obešel bez všech těch kytar. Ale chápu, že historicky ke kapele zkrátka patří, což potvrdila i starší věc „Když spíš“.
Nástup Empathy Test naštěstí zahnal veškeré obavy energickou klipovkou „Monsters“. Isaac, kterého během zvukovky Maruška podezřívala, že to není ten, kterého jsme si objednali, našel jistotu i ve výškách, Nadine soundem kláves tvoří ono pomyslné teplo domova, které je pro fans Empathy Test alfou a omegou a živým motorem jsou rozhodně bicí Davida, který studiovým verzím tracků vdechuje život. „Empty Handed“ a „Making Worlds“ hned vzápětí musely do děje vtáhnout každého a jakkoliv by klub zaplněn sotva do poloviny, zástup před pódiem kapelu ve štychu nenechal. Nikomu nevadilo ani to, že se pár skladeb muselo začínat nadvakrát. Inu první koncert turné. Naopak byla nálada příjemně uvolněná.
Jakkoliv songy kapely nikam nespěchají, Futurum se bez přestání vlní a s blaženými úsměvy přijímá hitovku za hitovkou. Kouzelná „Bare My Soul“ s neuvěřitelnými perkusemi, zvonivá „Kirrilee“ s publikem zpívaným „pápápá“, můj osobní vrchol večera „Vampire Town“ – úžasnost předaná s citem a dokonale vygradovaná. Střízlík Isaac se obejde bez rockstar gest a komunikuje s publikem s decentním vtipem a šarmem, který mu člověk chtě nechtě musí zbaštit. V „Holy Rivers“ na sebe zase strhává pozornost David a střílí lidem pod nohy ze svých bicích. Ti je tak jen stěží můžou nechat na zemi a tančí a tančí. Isaacově mámě věnovaný „Incubation Song“ taky jede stejně jako „Fear of Disappearing“. Ono je ale úplně fuk, jestli se na chvíli zpomalí jako při „Firelight“, protože poslouchat Isaaca prostě chcete. Ať si zpívá co chce. Nemůže se končit ničím jiným než ikonickým refrénem „when you're feeling alone and you're colder than stone ,call me you know... it's always been you“- tedy hitovkou „Losing Touch“.
Trojice se musela vrátit hned dvakrát a neměla s tím žádný problém. Zařadila svou prý „nejstrašnější“ skladbu „A River Loves a Stone“, či pomalejší song „Bare My Soul“. Druhý přídavek byl přeci živější a „Here is the Place“ je další srdcovka, kterou navíc vystřídal další vrchol večera „Love Moves“. Po lehčím uspávání je to doslova extatické procitnutí a protančení se ke koncertní premiéře singlu chystané sólové desky Isaaca Howletta. Singl „House of Cards“ je nejtanečnějším trackem celého večera a je znát, že mu ještě cosi chybí k úplnému zažití. Jakoby Isaac trochu bojoval se zapasováním svého specifického hlasu do tanečnější muziky. Špatné to ale rozhodně nebylo a určitě je, nač se těšit. Hned první letošní koncert nastavil laťku hodně vysoko a zklamání se tentokrát naštěstí nedostavilo ani náhodou. A vůbec. On to zkrátka nebyl obyčejný koncert. Pokud jste byli, nejspíš budete tušit, co mám na mysli...
Přidat komentář