Fanoušci Hysteric Helen se konečně dočkali vůbec první dlouhohrající desky svých miláčků. O své nadšení z novinky slovenského tria se se čtenáři Sanctuary podělil Jakob van Hoddis.
Dlouho očekávaný debut slovenských sociopatů Hysteric Helen je na světě. Po všemožných EPčkách a singlech ("Latex Romance" – 2004, "Original Snuff Soundtrack" – 2005, "Unidentified Fetish Object" – 2005, "Deadline" – 2012), tak přichází konečně plnohodnotná dlouhohrající deska. Trojice Dirty77, Carlos de Luxe a Ms.Valentine patří podle mého názoru mezi to nejlepší, co současná SK i CZ scéna nabízí. Čekání na dlouho ohlašovanou debutovou desku byla proto doslova pekelná muka. Vyplatilo se ale vlastně to nekonečné čekání? Než odpovím na tuto otázku, mrkneme se, s čím že to máme vlastně tu čest.
Hned úvodní song „Hanging Up The Phone“ dává tušit, že máme co do činění s kvalitním materiálem. Otvírák se nese v duchu klasických HH, jak jsme na ně zvyklí ze zmíněných EP a singlů. Následuje lahůdka „Dont Smile My Darling“, která nás svým snovým podkresem a brilantním afektovaným vokálem Dirtyho přenese do naivního erotického filmu 30. let. Z příjemného snění nás vzápětí vytrhne taneční pecka, první singl nové desky „Deadline“.
Tak jsme se lascivně zasnili, zatrsali si, a co dál? Dál dostaneme pěstí do tváře, plivanec a vzápětí kopnutí do rozkroku. To vše neúhledně zabalené v písni „To The Cage“. Záležitost pouze pro otrlé a zkušené posluchače. Disharmonickej bordel na druhou. Těžko stravitelná záležitost i pro ty, kdo mají jako budík ve svém chytrém mobilním telefonu nastavený Atari Teenage Riot. Při poslechu této písně se změníte v podsvinčata vlečená na jatka, jejichž vřeštění rve uši i srdce.
Naštěstí je vše dáno do rovnováhy hned záhy jednou z nejsilnějších skladeb desky „Unknown“. Jedná se, z mého pohledu, o průlom v celkovém stylu a konceptu tvorby Hysteric Helen. Krásně kontrastuje právě s „To The Cage“ a jinými „dřívějšími“ songy. Právě „Unknown“ otevírá nové možnosti, dosud skrývané za rouškou zábavné hrubosti, jež byla v minulosti pro kapelu charakteristická. V „Unknown“ se dostává ke slovu Ms. Valentine a nezbývá než zírat s ústy dokořán nad kompozicí skladby a kabaretním vokálem. Hudební orgasmus. Hned po posledním tónu si jí dost možná dáte znovu. A pak ještě jednou.
Dostali jsme se přesně do poloviny desky. Z reproduktorů se na nás opět začíná valit něco, co nás nenechá v klidu: pohupujeme se do rytmu a podupkáváme pantoflema pod stolem. Přišla totiž „Isabelle“, další taneční záležitost a umně skloubená disharmonie s taneční melodií zároveň. Nechápu. Skladba dává doslova elektrošoky a z tanečního úsilí se stává parodie na tanec Svatého Víta, kterým trpí lidé s Huntingtonovou chorobou. Isabelle touto chorobou zaručeně trpí také a ráda vás nakazí, abyste se v závěru skladby už jen chaoticky svíjeli na zemi ve vlastním potu. Soukromý tip na singl číslo dvě.
Následující záležitost vás nenechá ani na vteřinu vydechnout. Asi netřeba představovat starší taneční pecku „Snuff Song“, která se objevila na EP „Original Snuff Soundtrack“. Tentokrát se za kormidlo opět vrací slečna Valentine a vytříská z nás to nejlepší. Na tuto skladbu tančí i mrtvoly. Duševní zdraví ohrožující je pak song „Whats Wrong“. Opět o něco hůře stravitelná, přesto zábavná, silně narcistická a psychopatická skladba ve stylu Batcave.
Pokud jsme doposud nepřišli o zbytky rozumu, máme vyhráno. Přichází totiž druhý vrchol desky, song „Elastic Fashion“. Na první poslech jasná záležitost: pogo vypalovačka! Epileptický záchvat! Jsem si celkem jist, že tuto skladbu v živém podání jen tak někdo nerozdejchá. Já tedy určitě ne, natož posilněn nějakým tím pivkem. Elastic Fashion zní, jakoby se zfetovaná La Petite Sonja svlíkla z kůže a Moimiru Papalescovi narostly vlasy. Ne náhodou tu narážím na charakteristický vokální projev frontmanky bývalých Nihilistů, protože to, co tu předvádí Ms. Valentine, je minimálně srovnatelné právě se Sonjou, ne-li lepší. Na standardně nadstandardní vokální projev Dirtyho jsme byli již zvyklí. Zdá se mi však, že Ms. Valentine na sobě opravdu zamakala a také dostává více prostoru.
Hysteric Helen – Elastic Fashion
Důkazem toho je i skladba „Who“, která celou desku uzavírá. Stylem navazuje na „Unknown“, hází nás zpátky do klidu. Bylo na čase, po předcházejících ranách je naše tělo i duše v dost zruinovaném stavu. Poslední skladba je pak obkladem na naše potlučené údy a utlumující injekcí sedativ pro naší duši… Kruh se uzavírá a můžu se vší vážností konstatovat, že se jedná o jednu z nejlepších desek uplynulého roku. Ano, čekání se tedy více než vyplatilo.
V závěru bych ještě rád uvedl, že album jako koncept drží neuvěřitelně při sobě. To byla jediná věc, které jsem se trochu obával. Nový sound, který Hysteric Helen přinesli, je cesta správným směrem. Za zmínku stojí i překrásný booklet (s nápaditým aktem), jehož autorem je Carlos de Luxe, a také fakt, že k desce dostanete i DVD se 3 videoklipy (I’m Deep, Glen or Glenda, Deadline).
Abych zde nechrlil jen samé superlativy, je tu jedna věc, kterou bych vytkl – a to nezařazení výtečné starší záležitosti „Kiss Me Piss Me“. Skladba dosud nevyšla na žádném EPčku, ani singlu, takže mi tam tak trochu chybí. Ale je to jen kosmetická vada, která nijak nekazí celkový dojem.
Hodnocení Jakob van Hoddis 95 %
Hodnocení redakce 80 %
Komentáře
Přidat komentář