Recenze Merciful Nuns - Exosphere VI

mercifulnuns_exosphereDemi Mortuus si posvítil na nové album německých okultních gothicrockerů Merciful Nuns. Jaké tedy je?









Andreas Franzmann je svým způsobem neskutečný zjev. Je schopný vydávat nosiče svých kapel snad každý půlrok a to již několik desetiletí. Že vám to jméno nic neříká? Co tedy Artaud Seth? Už jsme doma? Jen s Garden of Delight stihl od roku 1990 vyprodukovat nějakých padesát (!) nosičů (jakýchkoliv) a i po ukončení činnosti kapely vesele vydává na svém labelu Solar Lodge remastery a konečné číslo tak dále narůstá. K tomu si střihl jedno album s Chaos God a od roku 2010 se věnuje Merciful Nuns. Je to k neuvěření, ale za ty tři roky má i tento potomek Artauda šest alb, pět ípíček, jednu kompilaci a DVD. Je možné v tomhle tempu držet vysoko nasazenou kvalitativní laťku, kterou nasadily první desky „jeptišek“ „Lib. I“ a „Hypogeum II“?

¨

 

n-merciful-nuns-71-3

 

Časem jsem o tom začal docela pochybovat. Je jasné, že v tomhle fofru je nutné trochu experimentovat. Vydávat stejné desky by bylo sebevražedné. A pravdou je, že mne kupříkladu nahrávky „Xibalba III“ a „Goetia IV“ už tolik nepřesvědčily. Ne snad, že by byly špatné. Jen chybělo víc výraznějších momentů, které by člověku utkvěly v paměti. Velkou výhodou Merciful Nuns je jejich samotný koncept. V okultních a duchovních tématech se dá hledat inspirace neustále a puntíčkář, jakým Artaud bezesporu je, z toho umí těžit. Stačí se podívat na obaly jeho výtvorů.

Hudebně mne zase víc potěšil až do této chvíle poslední titul, nazvaný „Goetia V“. Dosud nejkoncepčnější album v diskografii německého tria užívá po vzoru filmových soundtracků opakování několika motivů (v různých zvukových podobách) ve vícero skladbách na celé ploše nahrávky. Dá se tak tvůrce lehce podezřívat z vaření z vody. Jenže na druhou stranu se mi celek zamlouval a tak těžko kritizovat. Máme tu však novinku. Co tedy čekat od „Exosphere VI“?

 


Merciful Nuns - Exosphere VI trailer

 

Start není zdaleka tak rozvážný a meditační, jako tomu bylo v posledním případě. Naopak je poměrně mocný a majestátní. Titulní song dokáže strhnout pozornost i díky naléhavému vokálu Artauda. Spíš než z klasického gothic rocku se tu těží z podobných ingrediencí, které se dají najít na posledních výtvorech Fields of the Nephilim (kupříkladu táhlá hitovka „Mourning Sun“). Náladu uklidňují akustické paprsky v „Blackbody“, leč tempo a atmosféra si udržují jisté napětí a klobouk dolů, že z nepříliš hudebně pestré stavby songu dokáže okultní šéf vykutat maximum a vygradovat vše do silného finiše. I v tom je jistá genialita hudebníka. Našláplý rozjezd graduje ještě hitová „Supernovae“. I ta vše šponuje do slušných otáček a útočí nekompromisně a naplno všemi typickými zbraněmi, kterými Merciful Nuns od počátku disponují.

 

3781513

 

Po živelném trojbloku přichází přeci jen vyklidnění. „Astral Plane“ dává mnohem víc prostoru k rozjímání a magický klávesový podkres má až relaxační náboj. Nakonec se i tady dostane ke zlomu, ale ono pomalé tempo je zachováno i v kytarovém závěru. Následná „Ultraviolet“ navíc nabírá i na stopáži a po odpichových kusech ze začátku je náhle čas i na klavír, recitaci a ambientní plochy. Celou mašinerii neúnavně pohání kupředu pulzující basa paní Jawy, ale celek si nadále udržuje poklidnou náladu této části alba. Velký prostor má dominantní hlas Artauda a vše jako smutná tečka završuje krátké klavírní intermezzo „The Core“.

 


Merciful Nuns - Exosphere + Blackbody

 

V závěru novinky se podíváme do Indie. Artaud a spol vás vezmou v songu „Vimana Machine“ na expedici v bájném létajícím stroji a exotika není jen v lyrice, ale byla využita také v hudební složce. Milovníci etnické hudby si tedy přijdou na své. A tvrdím, že i onen pocit vznášení se, se podařil zhudebnit. Poslední slovo má však „The Passing Bell“, jenž se rozpíná na ploše bez mála čtvrt hodiny a není to ani trochu veselý konec. Je zpočátku ambientní, následně transcendentální a v závěru fatalistický. A když na konci umíráček dozní, dá se říct, že je vážnou a důstojnou tečkou.

 

MNSupernovaeFRONT

 

Jako bonus je k této placce přilípnuto EP „Supernovae“. Jsou na něm k nalezení ještě další čtyři kousky. Je tu samozřejmě titulní věc, která je už na samotné velké desce. Tady je v mírně odlišné a prodloužené verzi označené „Cassiopeia Mass 40 Mix“. Zbylé tři zastávky vlastně odhalují téměř všechny tváře Merciful Nuns. Šlapající a temná „Antimatter“ se silnými keyboardy a vydrnkáváním, nikam nespěchající a rozjímavá „The Colony“, jež působí spíš jako nějaký hudební podkres i málem postpunkově rozjívená skotačivka „Demigods“. To všechno jsou Merciful Nuns.

Přiznám se, že jsem si tak trochu brousil péro, abych dal Artaudovi za uši. Ono to neutuchající vydávání čehokoliv trochu zavání. Jenže mi k mojí radosti sebral vítr z plachet létajícího stroje. Ne snad, že by překonal vše, co dosud udělal. To ani náhodou. Na druhou stranu však musím říct, že mne „Exosphere VI“ baví. A o kolika daleko méně produktivních kapelách to můžete říkat i po letech, že? Tak tedy šup šup...Shakuna Vimana už roluje na ranveji. Koho láká si v ní trochu zarejdit, tomu stačí sáhnout po nových
Merciful Nuns.

Hodnocení: 80%

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Pamatuji si na počátek GOD: koncept na 7 let, každý rok jedna deska se 7 písněmi. To se zadařilo splnit. Pak ChaosGod, skvělá věc. A pak nastavovaná kaše GOD podruhé. Pak Lutherion, hrůza. Pak Merciful Nuns. A začíná nuda ... Artaud je takový gothický Dieter Bohlen. Všeho moc škodí. <br />Recenze fajn napsaná, ale protože Artauda poslouchám už od demo nahrávek, tak musím oponovat, je to už jen nuda, projde uchem a za minutu už nevím nic.<br />Asi proto i remastery GOD, což je zločin proti přírodě, který jsem pochopil jen u Michala Davida.
Věřím tomu, že se po tom všem může Artaudova zběsilá aktivita zajíst. Na druhou stranu, mě tahle deska baví. Jak jsem psal, já měl podobný problém s proletem u Xibalby III a Goetie IV...teď se naštěstí nedostavil...uvidíme příště, jistě to nebude dlouho trvat:)).

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.