Jelikož je koncert Sisters of Mercy pro českou gotickou scénu opravdovou událostí, shodli jsme se s kolegy, že odbýt ho jednoduchým reportem by byl hřích. Proto si můžete přečíst ne dva, nebo tři, ale hned čtyři pohledy na koncert "Milosrdných sester", který proběhl 1. dubna 2009 v pražském divadle Archa.
Sisters of Mercy, nejgothicrockovější ze všech gothic rockových kapel na světě, formace, která definovala celý hudební žánr, přijela po delší době opět do Prahy. Není proto divu, že přítomnost „gotického kmotra“ Andrewa Eldritche a jeho kumpánů proměnila pražské divadlo Archa v Mekku, do jejíhož nitra musel vykonat pouť téměř každý fanoušek temného rocku, který měl možnost a finance. Hvězda gothic rockové klenby však rozhodně nelákala pouze černooděnce nejrůznějšího věku, ale i „běžné“ návštěvníky velkých koncertů, nezatížené řešením dresscode – inu Sisters zkrátka stále táhnou.
To dokázala i velmi slušná účast, která Archu zaplnila u šaten, barů i v samotném sále, který na „pamětníky“ mohl dýchnout nostalgickou vzpomínkou na holešovický klub Belmondo. To jen podpořilo dobrou náladu a podráždilo očekávání, a proto, když se něco po půl deváté zahalilo pódium kouřem a světelnými kužely, určitě se srdce nejednoho příznivce gothic rocku rozbušilo – Sisters jsou tady! Princové „Milosrdných sester“, kytaristi Chris Catalyst a Ben Christo zaujali svá místa po stranách, aby uvolnili čestné místo Mistru Eldritchovi uprostřed. Temná silueta s mikrofonem se zhmotnila za oponou kouře a najednou si člověk uvědomil – moment, kde je vlastně hudba? Onen utlumený hluk, který spousta fanoušků považovala za intro, se totiž ukázal být finálním, VELMI tichým koncertním zvukem The Sisters of Mercy. Hlasitost, jen velmi málo přesahující úroveň obývákového poslechu, dala vyniknout rozhořčeným hlasům marně křičícím „VOLUME!“ směrem ke zvukařovi. Aprílový sound Sisters byl snad první příležitostí, kdy jste se mohli na koncertě bavit s vedlestojícím kolegou bez sebemenšího zvýšení hlasu. „Díky“ tomu nebyl problém zaslechnout vtipný, ovšem poměrně výstižný rozhovor dvou o kousek dál stojících chlapíků: „Ty vole, tak jestli takovejhle zvuk budou mít ty Sisters, tak to bude pěkně na hovno.“ „Ale to už JSOU Sisters!“ „ Fakt? A sakra…“
Rocková muzika by zkrátka měla znít nahlas, což se beze zbytku potvrdilo i v Arše, neboť skromné „volume“ koncertu spoustu lidí vysloveně otrávilo. Důsledkem toho byl vznik různě početných „trestných“ skupinek křižujících divadlo, které se pokoušely nejprve promluvit se zvukařem a upozornit Eldritche, aby nakonec došly až k hledání odpovědných osob z Archy a pořadatelské agentury. Ani naše zoufalé testování různých míst v sále nepomohlo (snad jen první řady byly prý celkem v pořádku, neboť bylo slyšet z odposlechů), Sisters zkrátka hráli potichu. To znamenalo, že jinak celkem ucházejícímu zvuku nebylo rozumět, až na nepřiměřeně vypíchnuté beaty a kytarová sóla kvílící ve vysokých polohách. Zaslechnout něco ostatních zvukotvorných prvků (klávesy apod.) by byl úkol hodný uší netopýra. Nejhůře se však zvuk podepsal na zpěvu, kdy byl Eldritchův charakteristický vokál beznadějně utopen v hlubinách, a namísto sametových basů, které měly objímat a hypnotizovat posluchače, se dostavoval pocit jakéhosi nezřetelného bublání močálu. Proto téměř nezáleželo na tom, kterou skladbu Sisters zrovna hrají, neboť se ji většinou podařilo identifikovat až někde v refrénu, a to pouze za předpokladu, že nikdo v okruhu tří metrů nemluvil. Při pohledu od zvukaře nebyl problém (vlivem světel a hlasitosti) uvěřit, že nesledujeme koncert, ale spíše přestavbu mezi dvěma kapelami na festivalu, během které si světlaři zkouší výbavičku.
Zvuk zkrátka celou show nemilosrdně (nebo „ne-Milosrdně“?) a spolehlivě zavraždil, což je veliká škoda, neboť výběr písní zahrnoval všechny podstatné songy, a kapele to pěkně šlapalo, i když Eldritch evidentně nebyl zrovna na vrcholu své pěvecké kondice. Při jednom z přídavků se na chvilku zazdálo, že zvuk je přeci jen trochu víc nahlas, ale to už bylo pozdě - lidé byli zklamaní, kotel se téměř nehnul a těch nadšených bylo pravděpodobně pomálu (pokud vůbec nějací byli).
Zhruba deset minut před desátou je po všem. Hodina a dvacet minut tiché hudby za 1100, - Kč - když si představím, že se někdo za Sisters mohl trmácet třeba až z Ostravy… Jen nemnoho lidí tak odcházelo z Archy spokojeno, což dokládal i hlouček lidí před divadlem, pilně sepisující stížnost, hrozen návštěvníků, který si po koncertě šel vášnivě popovídat se zvukařem a informace, že byl někdo z pořadatelského teamu fyzicky inzultován.
Temná záře Sisters of Mercy, kultovní gothic rockové formace, která zásadně promluvila do dějin moderní hudby, tak totálně vyhořela na zdánlivé banalitě – nedostatku zvuku. A právě to je důvod, proč máme horkého adepta na „Zklamání roku 2009“ v tabulce již od prvního dubna. Náladě nepřidaly ani přísné regule, které musela ochranka dodržovat, a tak bylo nezřídka vidno, jak securiťáci zabavují foťáky – to je ostatně i důvod, proč jsme na tomto koncertě nemohli pořídit náš standardní ilustrační videozáznam.
A na závěr jedna aktuální a žhavá perlička, kterou zjistil Pavel Zelinka přímo od pořadatele akce – za celý problém se zvukem prý nemohl ani pořadatel, ani Archa, dokonce ani zvukař, či nedostatečné technické vybavení, ale sama kapela. Ta prý během zvukové zkoušky jasně určila limit hlasitosti koncertu (pod polovinou možného výkonu přítomného koncertního zesilovače a beden), a zakázala zvukaři dostat se nad ní. Nad některými rozhodnutími velkých kapel zkrátka zůstává rozum stát…
Pohled Paesant:
Stará dobrá zkušenost praví, že na akce je lepší přijíždět bez jakéhokoliv očekávání, ve většině případů si pak vychutnat kladné stránky jejího průběhu a odjíždět spíše spokojený. Právě proto, že jste dostali víc než byste si třeba přáli. Na koncert Sisters jsem přijížděl v dobré náladě plavoucí na dvou dvanáctkách a kuřecím masu s bambusem a houbami, stále ale v očekávání na rovině nuly. I zklamala mě tato stará moudrost a události se brzy měly hroutit těžce pod hladinu spokojenosti a nálada vytrácet do ztracena. Vše vypadalo ze začátku dobře, čekám ve frontě na fotografický chlívek, poslušně dodržuji trochu absurdní regule o focení povoleném na třetí a čtvrtou skladbu a nohou si do rytmu podupávám na první strojové beaty očekávaných superstars. Kolem létají blesky příručních foťáků a mobily vesele natáčejí. Stále setrvávám a čekám kdy se hudba, co jsem považoval stejně jako většina v sále za něco jako pouhé intro, vygraduje a promění ve známý hutný temný rock. Přichází zklamání a celá ta mizérie se zvukaři.
Nekoná se ani „hutný“, ani „rock“, snad jen přívlastek „temný“ docela dobře vystihuje těch pár siluet na podiu, které jsem v rekordním čase měl za úkol nafotit. Stádo fotografů se vpustí do prostoru přímo před kapelu, ale co to? Ani tam se nekoná žádná vlna plná energie a emocí, z podia vychází jen potichu mumlající vokál a spíše než rockovou show pozorujeme kroucení světel. Během té podivné kazeťákové reprodukce s třemi postavami schovanými za světly stačím obejít sál ze všech stran a s hrůzou zjišťuji, že přes hlasité protesty a šramot mezi lidmi ani nepoznávám, jakými hitovkami se kapela snaží nasytit zklamané fanoušky. A tahle skutečnost mě po chvíli úplně přestává bavit. I to nulové očekávání tatam. Stejně jako kolegové se tedy nevyhnu závěru, že tenhle večírek se zkrátka nevydařil. A kladné stránky akce? Dobrá jedenáctka od Bernarda a příjemná neoficiální afterparty v Černé Vdově.
Pohled Nephilim:
U kapel, které nějakým způsobem ovlivnily tvář rockové hudby, je vždy zajímavé sledovat složení návštěvníků. Na středečním koncertě The Sisters of Mercy se podstatná část přítomných rekrutovala z řad třiceti- a víceletých pamětníků, kteří znají skupinu z dob, kdy ještě vydávala desky. Slušně zaplněný sál pražské Archy sliboval příjemný koncert v příjemném prostředí. Všechno vypadalo dobře až do doby, než se na pódiu rozsvítila světla, na plný výkon spustily mlhovače a… na půl plynu zahájila kapela. Problém ovšem nebyl v nasazení, ale v hlasitosti produkce. I když jsem se během koncertu několikrát přemístil, výsledkem byl stále stejně mizerný zvuk někde mezi vysíláním vesnického rozhlasu a unplugged vystoupením country šramlu. Z hudby byl výrazněji slyšet jen bicí automat a basová linka, zvuk kytar byl znatelnější jen ve vyšších tónech, ostatní zvuky aby člověk pohledal. Tichý a nepříliš jistý výkon frontmana Eldritche zachraňovali v refrénech písní oba kytaristé.
Dost o kvalitě zvuku, pojďme k samotnému repertoáru. Po úvodní "Crash & Burn" spustila kapela důstojný průřez historií kapely, čítající jeden klasický kus za druhým ("Ribbons", "Train/Detonation Boulevard" medley, "Alice", "Flood I."). Nezvykle chladné publikum ale pokukovalo spíš po kolemstojících, než aby se věnovalo dění na pódiu. Z něj zazněla také naživo zřídkakdy předváděná "Marian", koncertní jistota posledních let "Suzanne" i letošní novinka "Arms". Zvukové martyrium se projevilo naplno při totálně překopané "First and Last and Always", kterou měl běžný posluchač šanci poznat až v refrénu. V druhé polovině vystoupení došlo také na vrcholy alba "Floodland" ("Dominion/Mother Russia", "Lucretia", "This Corrosion"), titulní skladbu alba "Vision Thing" a závěr obstarala hitovka "Temple of Love". Po osmdesáti minutách bylo po všem.
Vzpomínka na čtvrtou českou zastávku "Milosrdných sester" bude mít asi pro drtivou většinu přítomných hořkou příchuť zpackaného koncertu.
Náladu včerejšího koncertu The Sisters Of Mercy nejlépe charakterizoval rozhovor dvou kamarádů-pamětníků po cestě domů metrem. Zatímco jeden si koncert pochvalovat, protože mu po pěti letech koncertního půstu neurval uši a hezky si proposlouchal všechny hity kapely, druhý lamentoval, že na koncert se chodí právě proto, že je vše víc nahlas, než obyčejná CD reprodukce v obýváku.
Roztrpčení, spokojenost, rozčarování, frustrace – The Sisters Of Mercy znovu ukázali malou lekci kontroverze (možná i proto se o nich neustále média i fanoušci zajímají). Tentokrát nedošlo na velkohubé řeči pana principála mezi písničkami, ani lapsus jeho ultra hlubokého vokálu (i když na začátek se také dost dlouho hledal), ale celý humbuk spískal zvukař kapely, který nedokázal využít jednoho z nejlepších ČR aparátů v uzavřeném prostoru a naservíroval posluchačům sound, který se v různých částech Divadla Archa pohyboval od škály příšerný až k ucházejícímu. Především levá část publika i střed dostali Sisters do sluchovodů v hlasitosti, o které se nedá mluvit jako o koncertní. Také se po koncertu sepisovala fanouškovská stížnost a Jirka Sedlák z PR agentury si odnesl na závěr vzpomínku v podobě ostré rány pěstí od frustrovaného posluchače. Opravdu nekecám!
Moje maličkost se naštěstí uchýlila do pravé poloviny auditoria, kde vše překvapivě hrálo tak akorát. Jsem asi jeden z mála spokojených, který si koncert užil. Přesto nemám potřebu zpochybňovat zklamání mnohých, kteří vypláznuli velké peníze aby uviděli legendu. Ta se snažila, ale tentokrát jí pomyslně podkopnul židličku vlastní zvuk. Škoda.
Bleskový fotoreport můžete opět vidět v naší Fotogalerii.
Komentáře
Přidat komentář