Každá legrace má svůj konec a nejinak tomu bohužel bylo i v případě letošní Castle Party. Jak vypadal, se dozvíte z této reportáže...
Po studené noci a lehce zakaboněném ránu se polské slunce přeci jen nechalo přemluvit a kolem poledního poctilo kemp svou návštěvou. To výpravu opět roztrhlo na několik frakcí, které se buď vydaly do centra dění, nebo daly přednost chladivým vodám místního bazénu. A vzhledem k teplotám a částečně i soupisce to tentokrát na počet příznivců suverénně vyhrál bazén, na úkor běloruských Cold in May, domácích At The Lake a jejich avantgardních blackmetalových rodáků Devilish Impressions.
Kus výpravy, který se chystal vyrazit k pódiu na polský projekt Śmiałek v očekávání laibachovské vyprávěcí polohy na alternativním podkladu, čekala sprcha do obličeje v podobě živě hraného coveru „Sonne“ od Rammstein, takže to vzápětí otočila a dala přednost nasávání příjemné atmosféry a dobrodružnému výletu za krásami zdejší polní kuchyně.
Všichni se tak sešli na hradě až na další kapelu, taktéž polskou, ale našincům o mnoho známější. Deathcamp Project nastoupili něco před sedmou opět ve čtyřčlenné sestavě, tváří vstříc stále žhnoucímu zlatému kotouči. A opět jsme měli tu čest s vystoupením kořeněným všemi atributy spolku, o kterých jsme se živě přesvědčili před pár měsíci i v našem hlavním městě – dobrý zpěv s příjemnou barvou hlasu, trochu ošklivější digitální sound kytar, vynikající doprovodný kytarista a slabší zvuk beatů.
Deathcamp Project - Another (by rcecko2)
Celkově z toho vyšla lehce nadprůměrná show a poměrně dobrému pocitu přidal i fakt, že Deathcamp Project hráli na domácí půdě a fanoušků se tedy na nádvoří sešlo dost a dost. Ti se samozřejmě nejvíce chytali na hitovky, ze kterých nechyběla žádná – dočkali jsme se tedy nejen novějších pecek typu „No Cure“, ale i osvědčených „Another“ nebo „Fuckin‘ Deathrock“. Překvapením nejen pro skalní fanoušky ale bylo i zařazení dvou předělávek do konce setu – „New Dawn Fades“ od Joy Division a hlavně „Spiritual Cramp“ od Christian Death.
V rockovém hájemství jsme ale měli zůstat i další hodinu, tentokrát v doprovodu Artauda Setha a jeho současné hudební inkarnace Merciful Nuns. Ano, i ty jsme přivezli před časem do Prahy a mohli jsme tedy v Polsku srovnávat jejich kondici. A vzhledem k (pro atmosféru) nepříliš příznivým podmínkám denního světla jsme byli o to zvědavější, jak mytický set trojice v šik dlouhých černých kožených kabátech vyzní. A pravda, kvůli tomu také obrazovky s vizuály celkem ztrácely smysl (použití projekce by v tomto případě asi bylo daleko šťastnější).
Merciful Nuns – The Portal (video od Favourite Slave)
Oproti Deathcamp Project měli Merciful Nuns o mnoho lepší zvuk (ačkoliv také nemají živého bubeníka), ale také podstatně méně lidí – pohled po nádvoří byl tedy o poznání smutnější. Přesto to Artaudovi, zavřenému v bezpečné zóně svých černých brýlí, zdánlivě nevadilo a opět se vlomil do své role apokalyptického kazatele, vykračujícího si i na bokem přistavené praktikábly.
Nad dlouhými, pomalými atmosférickými opusy sice asi srdce skalních fanoušků Fields zaplesalo, ale kombinace zimy a světla, nekompromisně bořícího tajuplnou atmosféru, slila postupně show v tak trochu jednotvárný zážitek, který nezachránila ani hebrejská magická intaktace. Vydali jsme se proto podpořit DJe Samgarra do nedalekého Sorenta a zatančit si na nějaké ty písničky.
Ze studijních důvodů jsme se ale po protáhnutí údů vydali zpátky do „jámy hudebně-lvové“, abychom stihli ještě kousek populárních německých futurepopových upírů Blutengel. A dlužno říct, že jsme dostali ještě víc, než pro co jsme si přišli. Uprostřed pódia se tyčil pan direktor Chris Pohl, doprovázen dvěma vlažně se vlnícími zpěvačkami (Ulrike Goldmann a Constance Rudert)… a za nimi celý ensemble spoře oděných (místy až jen v kalhotkách) sexy tanečnic-performerek, které si hrály nejen s ohněm, ale i se sebou samotnými. Nechyběla ani lesbicko-upírská tématika s prokousáváním hrdel, kořeněna různými fetiš a BDSM atributy, odhalená ňadra, jiskrné sebebroušení a zástupy andělů, mávajících vlajkami s logem Blutengel. Možná trochu laciné a v roce 2012 už i okoukané prvky, řekli byste si, ale přesto stálo pod pódiem minimálně stejně lidí, jako den předtím na Hocico. Čili o názoru návštěvníků na pozici hlavních hvězd festivalu se vůbec nelze dohadovat.
Přesto cynikovo svědomí nemohlo toto rozšafné tanečně-performační pojetí pojmenovat jinak, než že to byla „nejvtipnější show Castle Party“ a „že zřejmě neexistuje lepší definice, než že to bylo ‚německé‘“. Pro pobavení přidáváme ještě pár čistě subjektivních komentářů, které během vystoupení zazněly: „Takoví popovější a hloupější In Strict Confidence“, „Black Bravo“, „temnější Ein Kessel Buntes“ a „show se snad ještě nižší intelektuální úrovní než klipy Avril Lavigne,“ Ale to je jen takový úsměvný úkrok od objektivní reportáže, neboť faktem zůstává, že nacpané nádvoří mělo o svém headlineru úplně jasno. Zpět tedy k věci. Celkem dobrý zvuk doprovázela buď projekce klipů kapely, nebo počítačové animace, které nás vracely zpět do devadesátých let.
Jak po tomhle vystoupení můžou zapůsobit Combichrist? To jsme se také ptali. A mysleli jsme na to celou dobu přestavby, co hyperaktivní technik na pódiu přebíhal od nástroje k nástroji a od jedněch bicích k druhým. Už z rozmístění bylo jasné, že sestava kapely s kytarou s sebou přinesla i další rošádu na stage. Hlavní souprava bubnů byla umístěna dozadu, vlevo jedny kotle, vpravo druhé. Pak už jen světelný signál technika, tma a…
...zvířátkovské intro? Ano, Combichrist si nevybrali žádný „zlý“ úvod, ale starou "The Unicorn Song" píseň o zvířátkách a nejkrásnějším jednorožci. A vzápětí jsme se měli dozvědět proč – na pódium totiž kapela vyběhla ve zvířecích kostýmech. Nikoho se na nic neptala a rovnou do lidí pustila hitový zvukový masakr „What the fuck is wrong with you?“. A nejen zvukový. Už jsme si zvykli, že koncerty Combichrist končí demolicí pódia a nástrojů… ale že by tím kapela rovnou začala, to tu ještě nebylo.
Combichrist - "What The F**k Is Wrong With You?" (by LSMF76)
Během první skladby ale letěly kotle dvakrát dolů (jednou dokonce i z pódia), klávesy byly strženy k zemi a největší hvězdou tak pro nás všechny zůstal bedňák, který po tom vrakovišti metodicky pobíhal a zapojoval trosky k sobě, protože druhá skladba „Blut Royale“ se už nekompromisně rozjížděla a času tedy moc nezbývalo. Kapela sundala kostýmy, naházela je do lidí a zapřela se do dalšího tracku.
A co hudba? Obavy ze zapojení kytary se naštěstí ukázaly celkem liché, protože celou dobu téměř nebyla slyšet a hlavní přidanou hodnotou kytarového „čapího“ habána z Psyclon Nine tak byla především divoká pódiová show. A podobně do toho šel i Zmarrův klávesový sekundant, který běhal s činelem na stojanu po celém pódiu a zuřivě ho mydlil hlava nehlava. Škoda, že pozice Joe Letze vzadu na pódiu o dost snížila jeho viditelnost, protože koukat se na tak vyhraného bubeníka a všechny jeho skopičiny je pokaždé zážitek.
I tak ale člověk měl pořád na co koukat (ač, pravda, místy už to bylo všechno tak „cool“, až to člověku přišlo trochu moc), na pódiu se i bez projekce neustále něco dělo a zdařile tak odvádělo pozornost od toho, že se Andy trochu šetřil a občas měl trochu problémy popadnout dech. Ale to nevadí.
Hit střídal hit „Get Your Body Beat“, „Electrohead“ a tak jsme marně čekali jen na „All Pain is Gone“. Na úplný závěr Andy popadnul jeden z kotlů, zazpíval „Happy Birthday Poland“ a vyexpedoval jej do davu s připomínkou „You can keep that – just don’t hurt anybody!“
A cvak, bylo po všem. Nejen po Combichrist, ale i po celé Castle Party. Opět to uteklo tak rychle, že než se člověk dostatečně nabažil, že je zase mezi „svými“ (jakože naše československá výprava letos čítala opravdu spoustu členů a nemálo nových tváří, které do Castle Party reje skvěle zapadly), už zase musel myslet na starosti všedního dne.
Existuje tedy jen jediná útěcha – že Castle Party bude i příští rok. My tedy máme o programu od 12. do 14. července 2013 jasno. A co vy?
Fotky najdete v naší fotogalerii
Komentáře
U Blutengelu oprava, Constance Rudert už v kapele nevystupuje. Na posiu byla místo ní Anja Milow.
podiu
Vida, co se člověk takhle po půl roce nedozví :D. Okay, já myslel, že vidím Constance a vycházel jsem z lineupu, kterej měli na webu... ale mohl jsem se samozřejmě mejlit, s Constance se zase neznáme až tak dobře... :D
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.