Poslední dubnová středa byla ve znamení vydání nové desky XIII. století a jejich pražského koncertu. A jak to ve Futuru vypadalo?
Ať už je pohled lidí na tvorbu XIII. století jakýkoliv, jeden fakt je nepopiratelný: Jedná se o jednoznačně nejznámější českou gothic rockovou skupinu, oslovující širokou základnu posluchačů. Její koncerty jsou proto charakteristické různorodou směsicí diváků - od ortodoxních příznivců scény, přes beermetalově oděné jedince až po návštěvníky, u nichž si nejste jisti, zda na koncert nezabloudili náhodou. Stejně to vypadalo i ve středu ve Futurum Music Baru, který (už téměř tradičně) hostil pražský koncert kapely. Naposledy se tu skupina představila loni v září v doprovodu německých Fetisch:Mensch a ostravských Hrabě X, tentokrát se rozhodla vzít otěže večera pouze do svých rukou.
Kdo okolo osmé večerní sešel po schodech do útrob klubu, musel si podle střídmě naplněného prostoru pomyslet, že Třináctka „už netáhne“. Ale následující půlhodina prostor spolehlivě zahustila více než třemi sty nadšenců. Ti se v prvé řadě vrhli na stánek Nosferatu a během dvaceti minut beznadějně vyprodali veškerou zásobu nových cédéček i podstatnou část triček s motivem čerstvého alba „Dogma“.
Jihlavské kvarteto nastoupilo na pódium po deváté hodině. Od prvních tónů úvodní skladby „Fatherland“ bylo zřejmé, že současný sound skupiny je o poznání hutnější a syrovější, než jsme měli možnost v posledních deseti letech naživo slyšet. Zvuku vévodila drnčící basa Mirka Palečka a opravdu výrazné bicí Pavla Štěpána. Naopak klávesy Jany Havlové bylo slyšet jen v klidnějších pasážích. Frontman Petr Štěpán působil ve vokálech jistě a celý koncert odzpíval bez náznaku jakékoliv intonační nejistoty. Skupina představila během večera několik skladeb z nové desky („Katakomby“, „Kabarette Voltaire“, „Prokletí domu slunečnic“, „Měsíc lovce“). I když jsem skladby slyšel poprvé, byly přirozenou součástí setu a publikum je dokázalo okamžitě přijmout za své. Zasloužený ohlas sklidily koncertní jistoty Třináctky („Nosferatu is dead“, „Vendetta“, „Mystery Anna“, „Karneval“), u některých skladeb si publikum jako vždy samo odzpívalo refrén („Justina“, „Elizabeth“). Ve dvojitém přídavku došlo taktéž na klasické věci (mj. cover „Bela Lugosi‘s dead“, „Růže a kříž“).
Takřka dvouhodinový koncert byl nejen milým ušním průplachem (hrálo se opravdu hlasitě), ale hlavně poměrně jasným důkazem toho, že se kapela nachází v nebývalé pohodě a šlape jí to jako snad nikdy předtím. Osobně hodnotím tento koncert jako jeden z nejvydařenějších, které jsem od XIII. století měl možnost vidět a slyšet. Přesto si dovolím na závěr řečnickou otázku: Nestálo by za to přece jen občas obměnit setlist a oživit jej oprášením některých starších skladeb?
Vícenásobnou recenzi alba „Dogma“ můžete na našem webu čekat během příštího týdne. Bohužel se nám tentokráte nepodařilo nafotit žádné fotky, ani natočit ukázky. Děkujeme za pochopení.
Komentáře
Přidat komentář