Letí to jako blázen. Už jsou to téměř čtyři roky, co buráceli Suicide Commando v MeetFactory po boku s Painbastard a Gaping Chasm.
Suicide Commando, Siva Six, BloodPact
Praha, Rock Café, 5. 5. 2018
Tentokrát se elektrosmršť nejhrubšího zrna přesunula do tradičních prostor Rock Café a že se nebude jednat o pouhou reprízu minulé show, zaručila už existence aktuální desky „Forest of the Impaled“.
Bylo nasnadě, že místní support vzejde z kompilace „Dark Tunes from Czech and Slovak Caves“ - byl to ostatně jeden z důvodů, proč tento projekt vzniknul. Volba padla na brněnskou dvojici BloodPact a kdo čekal taneční elektroniku, ten byl nejspíš zklamán. Mne však jejich pomalé a temné atmosférické tracky baví a na živo to se slušným zvukem fungovalo taky. Výraznou složkou je také zmutovaný vokál Pauly Cantare, který je spíš dalším nástrojem, doplňujícím celkový sound kapely, která své statické vystoupení doplnila projekcí. Za mne BloodPact tuzemskou elektronickou scénu zastoupili důstojně a straší mě spíš fakt, jak málo případných (kvalitních) alternativ je u nás v tomhle ranku k nalezení.
Siva Six si u nás odbouchala premiéru, k čemuž přispěl i fakt, že z Lipska, potažmo ze Stuttgartu, kam se muzikanti přestěhovali, je to k nám přeci jenom blíž než z původních Athén. V našich končinách je dvojice poměrně oblíbená a i když se svým excentrickým zjevem oslovuje pouze určitou část electromilného publika, bylo i během show znát, že na nezájem si stěžovat nemůžou. Já se už klasicky v Rock Café obával zvuku a na rovinu říkám, že během prvních dvou válů jsem se chytal za hlavu. „To the Light“ a „Daylord“ zmršil přebuzený vokál. Hlavně druhá jmenovaná, v níž se Z snaží používat rozmanitější polohy, tak vyzněla spíš jako (špatné) karaoke, během nějž vám někdo pustí na podkres potišeji hudební základ a vy do něj začnete halekat.
Když už jsem se chtěl vytočit, třetím songem „Faileth Stars“ se naštěstí vše vylepšilo jako mávnutím kouzelné zvukařské šavle a na mou oblíbenou hitovku „Apocalypsis“ už bylo všechno v nejlepším pořádku. Oba mrtvolně zmalovaní muzikanti si svůj elektronický konec světa evidentně užívají, a protože reagovalo i publikum, celková chemie nakonec zafungovala. Ono nakonec vyšlo najevo, že je obecně lepší, když se Z u mikrofonu nepouští do větších akcí. Třeba taková „High on Low“ jela jako blázen, dokud se nepokoušel o čisté zpěvy. Agresivnější chrčák sedí k celkovému zvuku mnohem líp. Buď jak buď, celkově mne Siva Six neodpálili, ale ani nezklamali.
Ať je to jak chce, teprve Suicide Commando se vytasilo se světovou extratřídou a dokázalo, proč se hřeje na výsluní mezi těmi nejhvězdnějšími. Samozřejmě, jedním z nenahraditelných faktorů je živý bubeník. Takové dynamiky zkrátka žádná samohrajka nedosáhne, ať už má účes jakýkoliv. Podle očekávání sebevražedná jízda startuje podle jízdního řádu aktuální desky a já vlastně čekám až na poslední třetinu „The Gates of Oblivion“. Po rozvážném startovacím tempu se totiž tahle věc v závěru rozdusá jako stádo šílených slonů (tuším, že už se opakuju, ale jiné přirovnání skutečně nenacházím – možná stádo mamutů) a doslova ničí taneční parket.
Protože je v Rock Café nízký strop, zůstala Johanova špičatá čapka nejspíš někde v kufru. To však nikomu ve zmítajícím se kotli nevadilo a nadále se servírovaly novinky. Došlo na svižnou „My New Christ“, jedovatě zpomalující „Too Far Gone“, taneční hitovku „The Pain That You Like“ i na další pomalejší kousek „Schizotopia“. Rozhodně stojí za povšimnutí fakt, že i když fans většinou čekají na prověřené fláky, v tomhle případě zabodoval i blok novinek slušně a ukázal, že i dnes má Johan a spol co nabídnout. Do konce show z nové desky zaznělo ještě několik tracků, ale snad jen u „We Are Transitory“ jsem si říkal, že bych se bez ní vcelku obešel a nahradil ji něčím živějším.
Jestliže Siva Six na nové desce Apokalypsu opěvují, Suicide Commando ji prostě tvoří svou hudbou. Vezměte si takovou „God is in the Rain“. Ta nikam nespěchá a přitom zabíjí. Johan se zubí v naučené póze, která je marketingovým poznávacím znamením kapely a Torben v pozadí posílá do bucharu ty nejklasičtější synťákové motivy. Tepající klasika „Cause of Death: Suicide“ s legendárním intrem chybět taky nemůže, stejně jako šlágry „Bind Torture Kill“, „Die Motherfucker Die“ či přídavková „See You in Hell“. Já se však přiznám, že při vší úctě k těmto nesmrtelným válům mám jiného favorita. Mým vrcholem večera byla jednoznačně šleha „Unterwelt“, kterou bych si klidně dal několikrát po sobě a extratřída Suicide Commando tak byla ve zdrcující sonické smršti potvrzena na sto procent.
Další fotografie najdete v naší galerii.
Komentáře
Přidat komentář