Sedmadvacátý ročník Wave Gotik Treffen, den druhý. Kdo tentokrát zazářil a kdo zůstal za očekáváním? Pojďme se znovu vrátit do Lipska.
Wave Gotik Treffen
Lipsko, 19. 5. 2018
Nephilim: Sobotní ráno proběhlo v nezvykle klidném duchu. Noční hostelová afterparty utichla překvapivě brzy, a tak v pohodě stíháme snídani (oukej, vy rejpalové - podává se do 12:00) a notnou část odpoledne věnujeme nákupům zásob, sdělování dojmů z předešlého dne, rozhodování o sobotní přejezdové strategii a konzumaci domácích i nových zásob pokrmů a nápojů při nonstop poslechu megahitu "Pošta" od Laciho Angyala z castingu letošní Superstar. Tak to nevadí.
Původní plán stihnout vystoupení Hapax, kteří otevírají sobotní program ve Stadtbad, nakonec nevyjde. První položkou dne se tedy stává švýcarský projekt Crying Vessel. Sólové dítko hudebního producenta Slade Templetona na scéně působí od roku 2010 a na kontě má čtyři alba, vydávané ve dvouletých intervalech. Naživo se duo (doplněné o bubeníka Basila) prezentovalo postpunkem/wave načichlým pinkfloydovskou rozmáchlostí, kytaru obsluhující Templeton v určitých polohách zase připomínal intonací i zabarvením hlasu Davida Bowieho. V rychlejších, postrockově až noisově znějících kusech ("Killing Time", "Kiss the Fire"), se jejich tvorba poslouchala nadmíru dobře, pomalejší pasáže (kterých bylo pohříchu víc) ovšem zaváněly nudou. Minimalisticky pojatá zadní projekce, znázorňující např. přechod Měsíce noční oblohou, úbočí horského masívu nebo noční toulání anonymní slečny ulicemi, kapele reputaci nevylepšila. Pro tentokrát Crying Vessel skončili v poli poražených.
Rychlá přestavba a následující hodinu bude pódium patřit dalšímu one-man výpěstku. Pod italským retro wave projektem Confrontational se ukrývá Sardiňan Massimo Usai, který už prokázal své kvality v duu Dahlia Indaco a později v projektu Recs Of the Flesh. Poslední čtyři roky ale spojuje své jméno pouze s Confrontational a dlužno dodat, že jeho tvůrčí potence je obdivuhodná. Venku už jsou tři dlouhohrající desky a den před lipským vystoupením Massimo vyslal do světa další EP "Stranger In The Mirror". Na pódiu jej doprovodil bubeník hrající na šestihranné pady a i když úvod jejich setu nehezky zprasil zvukař, o pár minut později už bylo vše na svém místě: zefektovaná kytara, výrazné 80s synths i naléhavý vokál. Jednotlivé skladby mají silný hitový potenciál, ať už se jedná o pomalejší kusy, jako už zmiňovaná novinka "Stranger in the Mirror", na které ve studiu hostoval švédský muzikant Tobias Bernstrup nebo "Keep Faith" (kooperace s Hélène de Thoury alias Hante). Tepavý rytmus pak naživo převelice slušel skladbě "Fade Into the Burning Dawn", který svým vokálem (bohužel jen na nahrávce) obohatila Tying Tiffany. Projekce vycházela z jednoduchého artworku jednotlivých alb a dodávala vystoupení příjemný retro nádech. Pokud bych měl vystoupení něco vytknout, pak bych si dokázal synth spodky představit ještě dominantnější a Massimovi bych sebral čtecí zařízení, bez jeho neustálého pobízení publika bych se obešel určitě. Velmi povedený koncert a milé překvapení letoška!
Confrontational
To už se ale přesunujeme do mého oblíbeného sálu Felsenkeller. Bývá tu sice nesnesitelné vedro a na většině míst i příšerný zvuk, ale pořád mám v paměti doby, kdy tu vystupovali např. Specimen a číratí deathrockeři tvořili většinu publika - a na to se nezapomíná (nicht wahr, Ezi?). Zdejší program je ovšem v pořádném skluzu, a tak dostáváme neplánovaně polovinu setu polské synthrockové zpěvule Monicy Jeffries. Dlouhonohá blonďatá micina v upnutých kaťatech s odhaleným bříškem a s napomádovanou patkou mne ale nechává od začátku naprosto chladným - hlasově je sice vybavená skvěle, tím ale klady končí. Doprovodná kapela hrající v maskách zní jako tuctová zábavová kutálka a samotná zpěvačka vytahuje z rukávu jednu trapnou pózu za druhou, navíc se u toho tváří jako Paris Hilton. Lidí je ale v sále opravdu hodně a mně zůstává záhadou, proč má tahle hezky oblečená nuda takovou návštěvnost. Když ale band zakončí svůj set a neozve se prakticky žádný potlesk, dojde mi: Všichni přišli až na následující kapelu. Za mne nejhorší vystoupení letošního WGT.
Tím následníkem není nikdo jiný než electropop/rockový kvartet Diorama. Kapela působící na scéně víc než dvě dekády vyrostla během posledních let v opravdu velké jméno a musím říct, že zaslouženě. Jejich koncertní kvality jsem opěvoval už několikrát, proto se tentokrát pokusím soustředit jen na fakta.
Během nekonečné přestavby pódia, při které se zpoždění vyšplhalo téměř na hodinu, nabušený sál trpělivě vyčkával. Civilní příchod kapely doprovodil ohlušující potlesk a po krátkém klavírním intru se fanoušci mohli roztančit při úvodní "Erase Me". Diorama stále promuje předloňské album "Zero Soldier Army" (dočkáme se brzy následníka?), a tak se v první polovině setu dostalo především na novější a méně hrané kusy ("Beta", "Comfort Zone"). Aktuálně vousatý a hlasově tradičně bezchybný Torben Wendt ve dvojhlasech stínovaný svým 'dvojčetem' Felixem Marcem s naprostou jistotou dirigoval rozdováděné auditorium. Největší odezvy se dočkala poklidná koncertní jistota "Her Liquid Arms", polovinou publika dozpívaná "Ignite", parádně zahraný letitý track "Girls" a pak dvojblok hitovek "Synthesize Me" (ve výrazně pozměněných a dle mého názoru nepříliš povedených aranžích) + "Hope". Vyvrcholení potom obstarala hravá "Child of Entertainment" doprovázená svým vtipným videoklipem. Diorama potvrdila svou pozici výborného živého souboru a není divu, že počet jejich příznivců roste geometrickou řadou. Ostatně, přítomnost téměř kompletní letošní česko-slovenské výpravy pod pódiem to jen potvrdila.
Cassiel: Vystoupení headlinerů festivalu, kanadských EBM legend Front Line Assembly, bylo tím ideálním prime timem v Agra Halle pro sobotní večer. Proběhla při něm vzpomínka na zesnulého člena Jeremy Inkela při skladbě "Vanished" a jeho fotkou na projekci, při které emoce cloumaly i se mnou... R.I.P. Jeremy.
Setlist začal výtečně úvodní "Neologic Spasm" a poté "Resist" z jejich nejlepších alb. Zazněly i hity posledního alba "Echogenetic" - "Killing Grounds" a krásná éterická "Ghosts" a zaduněly i staré pecky: bubnovaná "Gun", nářezová "Plasticity" a nakonec samozřejmě bodyscan "Mindphaser". Osmdesát minut, perfektní zvuk a skvělý výhled, spokojenost.
Front Line Assembly (live at WGT 2018)
Poté přesun do Moritzbastei na NoiseFloors, rezidentní pásmo dortmundského rhythmic noise labelu Hands Productions. Maschinenkrieger KR52 vs. Disraptor se s tím nemazlil a dokonale tak destrukturalizoval všechny své beaty a rytmy, u jednoho vydržel vždy jen chvíli, aby ho vždy roztříštil a přešel do dalšího. Na vše dohlížel precizní šéf labelu Udo Wiessmann a celý nadržený na svůj DJ set ho dle line-upu vystřídal. Ve svém setu naopak ze svého rhythmic noise/industrial techno projektu Winterkälte vytáhl strojovou drtivou linku, kolem které obaloval ruchy a stavěl ambientní noisové stěny. Na to se tancovalo skvěle, díky Udo!
Nephilim: Skluz ve Felsenkelleru nás připravil nejen o možnost vidět sólové vystoupení Zoé Zanias (Linea Aspera, Keluar), ale s obrovským smutkem se bez nás musel obejít také velký oblíbenec našeho redakčního kolegy Demiho, zámořský rarášek Mr. Kitty. Zamíříme proto do nedalekého Täubchenthalu, kde tušíme natřískaný sál, protože sobotním headlinerem není nikdo jiný než znovuobnovená deathrock/electropunková legenda All Gone Dead. Jaké je ovšem naše překvapení, když zjistíme, že sál není zdaleka tak plný, jak bychom čekali. Ústřední dvojice Stich a Darlin' Grave doplněná o zpěváka a kytaristu Miaha z gothrockových Redemption předvádí jakousi poloviční karaoke show (fanoušci, jen do mne!) a celé je to podivně rozbředlé, bez šťávy a plné prázdných siláckých gest. Vokální výkon mi pak spíš připomíná partu kamarádů v hospodě vyřvávající své oblíbené songy. Oddaných fanoušků je ale v hledišti dost a tak dostávají postupně největší hity z jediného elpíčka kapely ("Cedric Krane", "Vivid Still Beating") doplněné několika covery ("Spiritual Cramp" z dílny Christian Death nebo "Crowds" od Bauhaus). Závěr potom obstarává zřejmě největší hit souboru "Newspeak (Room 101)". Jsem rád, že jsem AGD mohl vidět naživo, ale pokud mám být upřímný, vystoupení bylo spíš tristní.
All Gone Dead - Crowds (Bauhaus cover - live at WGT 2018)
Posledním sobotním vystoupením a zároveň popůlnočním překvapením festivalu je set norské hudební veličiny Wardruna. I když se připozdívá a afterparties po celém městě jsou v plném proudu, hala Agra je téměř plná. Šestice vedená charismatickým šéfem Einarem Selvikem spustí svůj pagan/folkový rituál za doprovodu gigantických trubek a celý koncert je nesmírně intenzivní a sugestivní, navíc orámovaný výborným zvukem, což v hale není věc obvyklá. Zadní stěna pódia je prosta projekce, v různých fázích setu pouze osvětlovaná různobarevným nádechem, a v hybnějších kusech nápaditě doplněná hrou stroboskopu a stínů jednotlivých postav. Nepatřím mezi znalce jejich tvorby, takže svůj pohled na koncert omezím pouze na tři slova: Monumentální, hypnotické, dechberoucí.
Wardruna (live at WGT 2018)
I tentokrát necháváme noční město pařit bez naší přítomnosti a volíme chill-out v útrobách našeho ubytování. Přece jen jsme teprve v polovině festivalu a tu druhou máme ještě před sebou. Zajímá vás další průběh? Počkejte pár dní, další díl reportu už připravujeme. Dobrou noc.
Přidat komentář