Třetí den letošního Wave Gotik Treffen očima našich redaktorů. Jak jsme jej strávili a jaké jsme si odnesli poznatky a pocity? O tom už je následující report.
Wave Gotik Treffen
Lipsko, 20. 5. 2018
Nephilim: Probouzí nás nedělní slunce. Jelikož jsme spořádaně šli spát téměř se slepicemi (až na nejmenované výjimky - viď Mikuláši?), jsme v plné síle a připraveni na další hudební hostinu. Proto s kolegou Pavlem už před druhou odpolední zamíříme na periferii - konkrétně do jižního předměstí Lipska jménem Wachau. Ospalá vesnička ve svém srdci ukrývá břečťanem porostlou ruinu novogotického chrámu, která je využívána především pro kulturní účely. Právě zde odehraje svůj druhý letošní koncert na WGT neoklasická formace Arcana (ten první hostilo lipské divadlo o den dříve). A protože kapela pár dní před festivalem prozradila, že ze zdravotních důvodů by se mělo jednat o poslední vystoupení na hodně dlouhou dobu (ne-li úplně poslední), dostává návštěva ve Wachau i jiný, exkluzivní nádech.
Slunce nemilosrdně praží a kostel je už hodinu před samotným koncertem plný. V době zahájení už je na místě zhruba dvojnásobek zájemců, než je kostel schopen pojmout. Gotici proto posedávají mezi hroby okolo ruiny a mimoděk tak tvoří vděčnou kulisu pro působivé fotografie. Kromě ústřední dvojice manželů Bjärgövých, perkusisty Mattiase a klávesáka Stefana registrujeme ještě Lady Nott (ex-Der Blaue Reiter) na housle a Sathoryse (Der Blaue Reiter) na klávesy. A právě Sathorys měl smolný víkend - jeho klávesy se ztratily na letišti cestou na WGT a umělec se musel strachovat o osud obou vystoupení. Naštěstí vše dobře dopadlo a nástroj na poslední chvíli dorazil.
Vzhledem k charakteru vystoupení Arcana logicky sáhla do historie a oprášila i skladby více než dvě desítky let staré, kdy patřila ke klenotům labelu Cold Meat Industry. Dočkali jsme se tedy např. "We Rise Above" ze čtvrtého alba "Inner Pale Sun", "Chant of the Awakening" z druhé desky "Cantar de Procella" nebo "Angel of Sorrow" z debutu. Úchvatná akustika prostoru a velmi pozorné publikum vytvořily koncertu neopakovatelnou kulisu. Došlo i na přídavek dojaté kapely, která už byla prakticky na cestě na letiště. Silný a emotivní začátek nedělního programu.
Arcana - Angel of Sorrow (live at WGT 2018)
To už ale spěcháme do prostoru Volkspallastu - tedy budovy, která ukrývá dvě stage, střídající se v produkci. To nabízí skvělou možnost stihnout větší množství hudby a my máme to štěstí, že dnes je zdejší program skutečně velmi lákavý. Větší prostor zvaný Kupelhalle si jako první pokouší podmanit švédská postpunková pětice A Projection. Pět let fungující formace si bleskurychle vydobyla renomé nejen svými dvěma dlouhohrajícími deskami, ale pověstí výborné živé atrakce. A to potvrzuje hned od začátku. Krátké melodické songy, jejichž délka málokdy přesahuje tři a půl minuty a minimální pauzy mezi skladbami změnily jejich hodinový set v intenzivní sonickou masáž, při které se divák ani chvíli nenudil.
Rtuťovitý zpěvák Isak si během chvíle podmanil celé pódium svým zběsilým tancem a jako tanečního partnera si vybral mikrofon a jeho stojan. Ten se během koncertu mnohokrát poroučel na zem a na závěrečnou hitovku "Exit" spíš nefungoval než fungoval. Věkově velmi mladý soubor je často svou energií přirovnáván např. k The Chameleons (o těch bude ještě řeč) a já jen lituji své neúčasti na jejich premiérovém českém koncertě v kadaňském Orfeu. Excelentní výkon, pokud někdy tahle parta bude koncertovat poblíž vás, neváhejte!
A Projection - Transition (live at WGT 2018)
Pavel Zelinka: Po prvosignálním vystoupení A Projection, se pár minut poté na pódiu místní kantýny rozjela show, která představila úplně jinou podobu postpunku. Darkwave zamyšlenou, ovlivněnou velkou hromadou elektroniky, která nestaví svou existenci na hitovosti, jako spíš na unikátní, temné atmosféře pomalu kumulované během delších skladeb. Ano, mluvíme o dvojici SUIR, která mne minulý rok překvapila výborným debutem "Ater". Denis Wanic a Lucia Seiss z Frankfurtu nad Mohanem si vypomohli jednoduchou abstraktní projekcí, celou show ale odtáhl především čiperný Denis, kterého bylo plné pódium, a který se do vystoupení vysloveně položil. Vyvážení temné, na basy hutné elektroniky a postpunkové kytary zůstalo na koncertu stejné, dvojice si ale více hrála s postupným gradováním kompozic, takže postupně nejistí posluchači byli postupem času lapáni do tu a tam výrazných melodických pasáží a odváženi do šedivě minimalistických, rozsáhlých prostor, které mohly připomenout podobnou taktiku Američanů Lycia. Tahle kapela není pro každého. Kdo se ale jejich hudbě poddá, ten bude odměněn.
SUIR - White Spheres (live at WGT 2018)
Nephilim: To už jsme ale nazpět v Kupelhalle, kde si své nástroje chystá leedská postpunkovka Autobahn. Je tu s námi DJ De'Ath, který se na set svých sousedů nepokrytě těší, ale zároveň upozorňuje, že bude hodně záležet na zvuku a že už viděl jejich skvělý koncert, ale také podprůměrnou show. Dostává se nám bohužel té druhé, méně zábavné varianty. Pětice muzikantů vedená kučeravým zpěvákem Craigem Johnsonem mi v přímém srovnání s A Projection, kteří rozparádili stejný prostor o hodinu dříve, přijde jako třikrát vylouhovaný čajík. Jejich švédští kolegové jsou sice o poznání melodičtější, ale u Autobahn se obávám, že při hře na vyšší umění pánové pozapomněli na postpunkovou přímočarost. Craig se sice snaží o podobný pohybový projev, ale u něj to spíš vypadá jako epileptický záchvat na speedu jako vystřižených z dob At The Drive-In. Pochopitelně se hraje z obou desek s mírnou převahou loňské dvojky "The Moral Crossing" a zůstávám celý set spíš ze zvědavosti, jestli se něco nezmění. Za mne zklamání.
Autobahn - Execution/Rise (live at WGT 2018)
Pavel Zelinka: Pobyt ve Volkspallast zakončujeme v podobném duchu, jako jsme začínali, to znamená v přímočaře postpunkovém proudu muziky. Kvartet Bootblacks mne zaujal už svými deskami, které naznačovaly, že nás bude čekat proud hybné, melodické muziky, kde vedle akustických instrumentů bude i velká porce elektroniky. A očekávání bylo naplněno. Ba co víc. Čtveřice se do nás zakousla s muzikou, která jakoby kombinovala vlivy analogové osmdesátkové elektroniky (čisté 8bitově znějící vyhrávky, padové přechody bubeníka), punkové přímočarosti a hitovosti Chvrches a podobných současných spolků. Žádné čekání na ladění nástrojů, žádné proslovy. Bootblacks nám servírovali dva druhy písniček, rychlé a ještě rychlejší. Navíc ke konci přitlačili na industriální notu, takže ke všem vlivům se dali bez mrknutí oka přiřadit i Nine Inch Nails. Euforický zážitek. Jeden z osobních vrcholů festivalu.
Bootblacks - Erosion (live at WGT 2018)
Cassiel: V Hands jsme nadšení pokračovali i v neděli v naší oblíbené Täubchenthal, klubu, kde je vše potřebné relativně kousek: bary, záchody, popelníky, lehátka, bratwursty a skvělý zvuk. Německý rhythm noise projekt Steffena Lehmanna zvaný Greyhound rozduněl v půl páté už solidně zaplněný sál. Následoval další projekt z Německa podobného ražení, Leif Künzel a jeho uznávaný projekt Mono No Aware. A začla kulometná palba, setu dominoval strojový beat, který různě moduloval, zpomaloval, zrychloval za doprovodu přídavných smyček, broken a techno beatů, ruchů a noisových zvukových bran. Zašel jsem se podívat i na balkón, abych mu viděl až do kuchyně a bylo neskutečné jak to dával, hrál si s publikem a u toho křepčil jak permoník, lezl na pult, aby nakonec s jeho poklonou a potleskem od publika, jako správný umělec, pódium nadšený opustil.
Následovalo ideální zvolnění v podobě belgického doyena Erica Van Wonterghema (m.j. Sonar,Insekt, Absolute Body Control) Monolith. Ten ubral na zběsilosti a z analogových mašinek bublal cold minimal rytmus a jeho sound Made In Belgium se mi, samozřejmě, moc líbil. Přidával jednoduché, zvukově syté a škoda, že někdy krátké motivy, které dodávaly jeho setu někdy až tribal rozměr, moc pěkné a příjemné. Následoval přejezd do Stadtbadu na další dvě velké postavy světové EBM. Belgičtí Vomito Negro již na začátku na projekci fotkou pitevních nástrojů naznačili, že budou otevírat témata, o kterých se ve společnosti raději nemluví: Projekce tedy poté pokračovala okultními maskami, aby potěšila osteology a končila v laboratořích pokusů na lidech a vyjížďkou mutantů člověka s opicí na kole. Frontman Gin Devo (a ještě Peter Devin z YelworC, toho jsem viděl samo jindy a jinde) je bezesporu nejdémoničtější osobnost, kterou jsem kdy na koncertě viděl. Ověšený křížem, mezi pauzami občas popil pivko, pohyboval se mezi analogovými synťáky a mikrofonem zcela suverénně a řval tracky "Enemy Of The State", "Inside Your Brain" či "Black Plague". Ze starých věcí jsem skákal z "The Needle" a "No Hope No Fear". Super nazvučené pady dodávaly správný BPM tep do rozjuchaných těl fanoušků EBM. A celý festival jsme zakončili bonbónkem - dánským electropunkovým projektem Klutæ. Claus Larsen bavil sebe i publikum a klub málem zbořil. Neuvěřitelný nářez v nemilosrdným a na fesťáku zdaleka nejvyšším BPM. A když už měli fanoušci dost, zahlásil „die you fuckers“. V přídavku dodal hity od Leaether Strip - "Japanese Bodies", "Strap Me Down", "Civil Disobedience" a nakonec, po osmdesáti minutách "Kiss My Deutschland". Safe Your Soul!
Pavel Zelinka: Pro mne to byl den plný kytar. Po vynikajícím setu Bootblacks byl čas se přesunout do Westbad haly na další švédský exportní artikl - Then Comes Silence. Mimochodem třetí švédský projekt dne. Na velké pódium prostoru Westbad vyběhli Švédové před publikum, které se, ruku na srdce, z poloviny těšilo na následující domácí miláčky Zeraphine. Podobně jako kolegové A Projection si ale, především díky hity natřískané loňské desce "Blood", velmi rychle začali omotávat publikum kolem prstu. Na rozdíl od už zmíněných A Projection bylo znát, že máme co do činění s většími profesionály, kteří dokázali variabilně nabídnout i komplikovanější kompozice s baladickým vyzněním, dokonce i takové, které spíše směřují do blues nebo klasického rocku, a přesto si je před gotickým publikem obhájilo. Závěr ale patřil hitovkám jako "Strangers", "My Bones" nebo "Death Rides", které jsou opravdovými goticko/postpunkovými hymnami. Není divu, že si auditorium vytleskalo dvouskladbový přídavek.
Nephilim: I já jsem neodolal a zamířil do Stadtbad na Vomito Negro a Klutæ. Pořád mám v paměti neskutečný 'beer, boots & EBM' zážitek ze stejného sálu před třemi lety, který i s odstupem času považuji za nejlepší setkání s body music v životě (report si můžete přečíst tady). Vomito Negro mi doposud naživo unikali a rozhodně jsem návštěvy nelitoval - za odměnu jsem dostal černočerně temné electro (rozhodně nejtemnější set celého WGT). Gin Devo si natočil synťáky tak, aby mu diváci viděli pod ruce. Možná chtěl dokázat, že skutečně hraje a nemarkýruje - efekt to mělo jen poloviční, protože do kláves sáhl během setu asi čtyřikrát. Padistu jsem registroval jen ve chvíli, kdy použil zeleně nasvícené paličky, což působilo na potemnělém pódiu efektně. Z projekce potěšily záběry ze Sedlecké kostnice, zajímavé byly i záběry z oslav Dia de los Muertos. Více už bylo řečeno výše Cassielem.
Vomito Negro (live at WGT 2018)
Pavel Zelinka: Už když jsme se přiblížili k městskému divadlu, bylo jasné, že návrat Francouzů Rosa Crvx na Wave Gotik Treffen po více než 10 letech se setkal s mimořádným zájmem. Fronta od vchodu se táhla ve dvou hadech na obě strany a bylo jasné, že kapacita sálu divadla by mohla být dvojnásobná a stejně by se na všechny zájemce nedostalo. Olivier Tarabo, Claude Feeny a spol. si znovu pro nás přichystali novinku. Vedle desetidílné zvonkohry zasadili své mechanické bubeníky (B.A.M) do rukou stylových kostlivců, nechyběla ani vychytaná symbolická projekce, baskytarista, dudačka a varhany. Hudba Rosa Crvx by hravě obstála i bez těchto bombastických propriet. Olivier je uhrančivý zpěvák a kytarista, zasazení zvonkohry do písniček je funkční a slouží celku. Je obdivuhodné, že darkwave kapela, formálně spadající do neoklasické škatulky, nepřipomíná legendární Dead Can Dance. Francouzi jsou od základu jiní. Nehrají si s etnickými elementy, spíše se pocitově blíží progresivně rockovým partám. A když dvě tanečnice v druhé třetině koncertu rozehrály svůj rituálně prašný tanec, minutové ovace ve stoje nebraly konce. Koncert Rosa Crvx je jedinečný zážitek, který by si gotik s alespoň elementárními sklony k melancholii neměl nechat ujít.
Rosa+Crvx - Eli Elo Danse De La Terre (live at WGT 2018)
Nephilim: Ale nazpět do Stadtbadu. Co dodat ke Klutæ? Byl to jednoznačně nejhlasitější koncert festivalu. Claus tentokrát ovládl pódium zcela sám, polovinu koncertu odzpíval (odeřval) ve zběsilém tempu, oblečen do obligátní vesty - do té doby jsem si říkal, že jeho set je dobrý, ale není skvělý. Ve chvíli, kdy vestu sundal, odhalil podprsenkovitý postroj (určitě má tento kus 'oděvu' nějaký název, ale já jej neznám) a spustil "Electro Punks Unite" a "Tequila Slammer", jakoby někdo přilil olej do ohně, který se rozplápolal celým klubem. Smrtonosná dvojka "Japanese Bodies" a "Strap Me Down" pak zapůsobila silou neutronovky a já stejně jako před třemi lety prchal z klubu, abych přežil. Čekalo nás půlnoční překvapení v Agře.
Pavel Zelinka: Mám radost, že organizátoři pravidelně gotiky seznamují s kapelami, které měly v historii kruciální význam pro scénu. A to přesto, že dnes už jsou tzv. "jinde". Skoti Jesus and Mary Chain, kteří punk spřáhli se sonickými experimenty a melancholií zároveň, se stali praotci shoegaze. Svým vzezřením v raných letech jistě inspirovali nejednoho gotika a jejich návrat na scénu před více než desíti roky byl loni korunován vcelku povedenou deskou "Damage and Joy". Bál jsem se, že na jejich koncert moc fanoušků nedorazí, ale naštěstí jsem se příjemně zmýlil. Navíc bratři Reidové a spol. byli v dobrém rozmaru, jejich koncert byl výborně zvukově ošetřen, takže si nikdo nemohl stěžovat na nízkou míru energie proudící z publika. Dlouhý, více než dvacetidílný setlist byl ze čtvrtiny postaven na novinkách, přesto se zásadních skladeb z 80. let v seznamu našla dlouhá řádka. A když kapela krátce po čtvrt na tři opouštěla za poslesku stále více než z poloviny zaplněné Agry pódium, teprve nám došlo, že jsme právě završili půlden pobíháním mezi jednotlivými koncerty. Byl čas nabrat síly na poslední den festivalu. I když....
Nephilim: I když jsem měl za sebou třetí plnotučný den festivalu, nohy překvapivě neprotestovaly a tak jsem zamířil na afterparty do rozkošného klubíku Noels Ballroom, kde kroutila disky čtveřice DJů vedená zkušeným Thomasem Thyssenem. Ale nenechte se mýlit, nešlo o žádné temné tanečky. Popáté se tu totiž konala Remember the 80s Party, obskurní veselice za doprovodu hudby z dob, kdy MTV vládlo hudebnímu světu. Věřte nevěřte - není zábavnější pocit než vlnit se s deathrockery na Samanthu Fox či Davida Haselhoffa. K nezaplacení!
A pak už hybaj na hostel, naspat nějakou tu hodinu, protože poslední den letošního WGT je zase zatraceně nabitý. Už brzy poreferujeme!
Report z prvního a druhého dne WGT najdete tady a tady.
Komentáře
Přidat komentář