Třetí pokračování letošní výpravy na Bolkówský hrad a shrnutí (nejen) hudebního dění z pera našich redaktorů. Jak zaúřadovali třeba Tyske Ludder, Mortiis, Faun nebo Project Pitchfork? O tom už jsou následující řádky.
SOBOTA 14. ČERVENCE
Nephilim: Pokud přebýváte na festivalu v kempu, je docela pochopitelné, že se moc nevyspíte. Když vám ale po třech hodinách spánku spustí polský pár ukázkovou hádku těsně u vaší hlavy a navíc vás slunko hned od rána pozve na grilovačku, skutečně nemůžete být moc svěží. Absolvuju tedy bolkówský víceboj (tedy supermarket Dino, kafe, snídaně, pivo, šlofík, pivo, šlofík, sprcha, vodka, pivo a dál podle výdrže každého soudruha) a najednou už je odpoledne. Ještě než se vypravíme na hrad, jsou ale někteří členové české výpravy aktivnější a dojdou na malou stage pro předkrm.
Beowulf: V sobotu jsem si dopřál nějaké to zpestření klasického gotického festivalového menu. Vydal jsem se do kulturáku na Nytt Land hrající mix severského folku a ritual ambientu. Ruská šamanská dvojice byla řádně vystajlovaná kostýmy s kožešinou a warpainty. Zatímco v podkresu jely pěkně monotónní bicí v rituálních rytmech, tak živá dvojice používala ruzné bubínky, chrastítka či dechové nástroje. Navštěvník se tak mohl spokojeně pohupovat v přijemném tempu nerušen projekcí, která byla jen minimalistická a celkově se používalo málo světla, což atmosféře jen pomohlo. Set tak přijemně uplynul a na konci se hudebníci dočkali slušných ovací.
Nytt Land (live at Castle Party 2018)
Nephilim: Hradní nádvoří mezitím obsazují vysoké boty, pódium si totiž chystá německá electroúderka Tyske Ludder. Kapela sice hobluje synťáky už od začátku devadesátých let, ale naživo s nimi mám tu čest poprvé. Mozkem formace je klávesák Olaf A. Reimers, řádně německý feel potom 'Ludrám' dodává frontman Claus Albers, jehož vychlastaný hlas a vůbec celkové vyznění mi bůhvíproč evokuje Campina z Die Toten Hosen. Kromě nich se na pódiu pohybuje bubeník, který rezignoval na tradiční sezení na sesli a do bicích řeže ve stoje. Většinu času ale stráví v popředí (i pod pódiem), kde neustále pobízí publikum k reakci. Čtvrtá osoba motající se po pódiu má zakrytý obličej jakousi EBM variantou nikábu a po celou dobu setu jsem nepřišel na její primární funkci v souboru.
Hudebně se pohybujeme v electro vodách s notnou dávkou body music a národnost kapely musí poznat i laik. Claus huláká německé texty za pomoci čtecího zařízení (které mi začíná na koncertech docela dost vadit), do toho okolo něj pobíhá maskovaný ztracenec v roztodivných oblečcích tu připomínající ninja želvu, tu zase s papírovou maskou Putina a mávající ruskou vlajkou. Jelikož nejsem znalcem jejich tvorby, zapamatoval jsem si jen úderné skladby "Meskalin" a "Panzer". Na šestou večerní velmi slušná návštěva a za mne obstojný koncert.
Tyske Ludder
Bagančata vyklízejí scénu a příští hodinku si hlavní pódium rezervuje uhlazená čtveřice v oblecích. I s The Coffinshakers se setkávám naživo prvně, jen oproti předchozí dupačce mě jejich set od začátku nějak míjí. 'Rakvotřasové' se shlédli v horrorové tvorbě černobílé éry filmu, která jim slouží jako hlavní inspirace pro texty. Obrýlený zpěvák Rob používá podobnou temnou deklamaci jako Johnny Cash, výborně svůj strunný nástroj ovládá shrbený kytarista Fang. Už od filmového intra "Dracula Has Risen From The Grave" se pohybujeme ve vodách gothabilly kříženého s country rockem. Skladby často uvádějí úryvky starých horrorů a i názvy tracků jako "Evil" nebo "Return of the Vampire" dávají jasně najevo, že tady pevnou rukou vládne hřbitovní poetika. Kelímkový Piast je ale pro tentokrát přitažlivějším - pardon, pánové.
A zachutná mi ještě víc, protože další na řadě jsou norští darkmetalisté Gothminister. Warpaintem opatlaná čtveřice servíruje naprosto unikátní koncentrát všech nešvarů, které u kapel nenávidím, anebo mi připadají trapné. Počínaje silnými metalovými pózami, přes roztleskávání publika až po placatý zvuk dvojšlapky. Našťouchnuté nádvoří má sice jiný názor a spokojeně vrní pokaždé, když Bjørn Alexander Brem vyleze na štafličky ukryté za kapelním bannerem. Já ale prchám tak rychle, jak mi jen kočičí hlavy na hradní cestě dovolí. Tohle není hudba pro mne.
Úprk ven z hradu má ale i jiný důvod. Menší stage už mezitím dospěla ke svému dnešnímu vrcholu, kterým je set norského podivína Mortiise. Ten aktuálně obráží evropská pódia s koncertním programem zaměřeným na svou nejstarší (sólovou) dark ambient/dungeon synth tvorbu, kterou sám zove Era I. O jeho set byl obrovský zájem a tak je v Kulturním centru hlava na hlavě a nechutné vedro. Celé vystoupení začíná velkolepě, po teatrálním rozhrnutí opony napochoduje Håvard Ellefsen ve své staré skřetí masce na pódium a schová se za hradbou synťáků, odkud spustí svou performanci. A to hodně nahlas. Monumentální zvukové hradby výtečně doplňuje oldschoolová projekce, malbu hradní siluety střídá logo hada požírajícího svůj ocas, osvětlovač pálí reflektory přímo do lidí a kolega Beowulf vedle mne hýká nadšením. Ne každému je ale tato Mortiisova poloha po chuti, řada lidí pravděpodobně očekávala něco z jeho pozdější tvorby. Takže davem se každou chvíli někdo prodírá ven a opačným směrem zase míří ti, kteří až doposud dopíjeli na hradě korbel metalového klišé s Gothminister. Nedýchatelno, nevábný odér upocených těl a neustálá migrace lidí v těsné blízkosti mne nakonec donutí zhruba ve dvou třetinách setu kapitulovat a odejít na vzduch, za což sklízím pohrdání a posměšky od Beowulfa po zbytek festivalu (jen počkej, až Ti bude tolik co mně!). Nicméně norský skřet přivezl působivý koncert, všichni hudební staromilci museli být plně satisfakováni.
Mortiis
Nazpět pod hrad, zapiekanku XXL a točenou Holbu do chřtánu a hajdy na hradní nádvoří. Tady končí svůj set paganfolkoví Němčouři Faun. Medieval/pagan folk je aktuálně hodně v kursu a družina kolem Olivery SaTyra navíc patři mezi nejužší špičku, a tak je posluchačstvo téměř v transu. Kromě (achjo, už zas) mne. Mnohokrát jsem se pokoušel najít v hudbě prvky, které by mne nalákaly víc k poslechu tohoto žánru, ale i přes intenzivní snahu pro mne existuje jediná pagan kapela, blízká mému srdci. A to jsou (Hail Quorthon!) Bathory. Třeba k tomu jednou dospěju.
Program na hlavní stage nabral stejně jako včera zhruba půlhodinové zpoždění. a přichází čas headlinera sobotního večera, kterám je dobře známý trojzubec Spilles-Scheuber-Jansen (plus dvě bicí baterie), tedy Project Pitchfork. Otvírákem je titulní skladba z aktuální desky "Akkretion", při které nám basy přebuzený zvuk málem vyoperuje vnitřnosti. Utěšujeme se, že tenhle problém zvukař brzy poladí, ale stejný problém s během setu vyskytne ještě několikrát.
Dirk Scheuber už zřejmě definitivně rezignoval na blonďatou hřívu, Peter Spilles naopak zůstává věrný své image s klikatou modrou čarou, plazící se po jeho obličeji a hrudi už léta. Třetí v pořadí je "Timekiller", publikum ožívá a vypadá to, že dostaneme tradiční best-of show. Kapela ovšem tenokrát volí spíš skladby, které nejsou prvoplánovými hity. Z posledního alba zazní ještě "And The Sun Was Blue", dva sloty překvapivě dostane i předchozí, dle mého názoru slabá deska ("Titânes", "Volcano"). Také proto je kotel výjimečně tichý i mezi skladbami. I Peter propadl nechutné módě čtecích zařízení (to si sakra už muzikanti nepamatujou svoje texty?) a tak mezi skladbami listuje v tabletu vedle mikrofonu. Závan zájmu publika přichází uprostřed setu při "Alpha Omega" a pak u "Conjure". Nazval bych to spíš vystoupením pro fajnšmekry, nádvoří se rychle vyprazdňuje a když základní set vygraduje s vypalovačkou "Existence" ve verzi 4.1, zbývá pod pódiem sotva polovina zájemců.
Neuvěřitelná věc přichází před přídavky. Z publika se totiž neozývá ani vytleskávání ani pískot, je spíš ticho. Místní moderátor proto přichází na pomoc a když z přítomných vykřesá alespoň chabou reakci, pětice se vrátí nasolit do lidí trio skladeb "Souls", "Onyx" a závěrečnou "Rescue". Vzhledem k setlistu a ani k tradičnímu nasazení frontmana nemůžu říct, že by šlo vyloženě o slabé vystoupení, ale takhle mizernou odezvu publika jsem na koncertu Vidlí ještě nezažil. Pokud to srovnám s páteční nukleární bouří (prosím, neplést sem Nuclear Storm!) při taneční merendě s Apoptygma Berzerk, pak musím uznat, že Spillesovci tentokrát utržili debakl.
Project Pitchfork - IO (live at Castle Party 2018)
-------------------------------------------
Barbora: Po šesté večerní jsme jsme již všichni znatelně unaveni celodenním poleháváním a popíjením. Absence bazénu se podepisuje na každém z nás, přesto se vyhecujeme k výstupu na hrad, kde právě vykopávají německé "horses whores", jak sami sebe označili Tyske Ludder. Úderné elektro, jenž nezapře silný vliv Leæther Strip, je přesně tím, co člověk znavený sluncem a polskou vodkou potřebuje. EBM since 1991 je tak staré jako já, a tedy v nejlepších letech! Po dotazech na naši hladinu alkoholu a jiných drog a mocném vrhu bubeníkových paliček daleko do publika zaznívá song "Meskalin", při kterém se vpravo pod pódiem vyrojí poskakující Pokémoni. Těm asi baterky nedochází nikdy.
Během následujících The Coffinshakers, překřtěných na Rakvotřesy (haló, a kde je ten Hrobokop?) si Miška pomyslně ochází vyčistit zuby (zdravíme Ashe a Eze) a já, i když tu zůstávám v podstatě jen proto, že spodní scéna je pro dnešek veskrze metalová, se ironicky bavím. Problémem je spíš tempo, které se drží v country rytmu, což evokuje mnohem více večer s bingem v domově důchodců než horrorpunkový rock n'roll, jemuž by napovídalo jméno kapely.
Norští Gothminister se už nějaký ten pátek pohybují ve vodách žánru, který formálně neexistuje (čti: gothic metal), to ale celému koncertu vůbec neubírá. Hopsáme si do rytmu a k ještě větší ostudě výrazně pomáhá ukořistěná plácačka na mouchy od EMP, kteří sponzorují celý letošní festival. Zazní moje navždy oblíbená "Monsters", "Darkside", "Beauty After Midnight", spousta dalších léty prověřených hitů. Klidně mě ukřižujte, ale k tomu, aby mě to bavilo, nepotřebuju, aby to bylo über kvalitní a vznešené, a oproti Mortiisovi, na na kterého jsem se těšila, i přes varování, že se bude jednat o ambientní set, byli Gothminister přesně taková festivalová zábava, jakou jsem si chtěla užít i přes spálená ramena z toho, jak se do mne opírá odpolední červencové slunce, zatímco křepčím pod pódiem.
Gothminister - Beauty After Midnight (live at Castle Party 2018)
Mortiis naopak přivítá narvaným kulturákem, kde je nedýchatelno a horko. V potemnělém sále panuje těžká atmosféra. Netroufám si spolehlivě pojmenovat všechny nástroje, které slyším, ale hádám někde od fugy k lesním rohům, to vše obohacené o atmosférický vokál, který mne přenáší někam daleko až k mytologickým příběhům. Ačkoli nemůžu zapřít, že není snadné se po předchozím srandování přeladit na vážnou nótu, musím i tak vyzdvihnout hloubku zážitku, který bych si dozajista mimo festival nepořídila, jelikož Mortiis pro mě znamená především synth s trochou industrialu, jak ho známe z "The Smell of Rain", vydané v roce 2001. Tentokrát jsou však na pořadu přepracované songy z alba "Ånden Som Gjorde Opprø" původně z roku 1994, což je úplně jiná káva.
Když se posléze vracím na hlavní scénu, abych si poslechla trochu paganských Faun, uvažuju nad klasickým klišé kluka se španělkou a jestli jsou takoví automaticky kouzelní nebo jestli to přichází až s německy proneseným dotazem, zda tu mají víc sexuální energie chlapci anebo děvčata. Středověké písně o plodnosti, čarodějnicích a (ještě asi stokrát) sexu jsou ústředním motivem po celou dobu, co se na hradě zdržím. Zvuk mají břečťanem omotaní elfové víc než v pořádku a mnohohlavá formace si je dostatečně jistá v kramflecích na to, aby celý dav vodila a nechala zpívat 'hejiijoujeee' přesně tak, jak je frontman diriguje. Osobně si na tyto legrace příliš nepotrpím, ale davy jásají, jednorožec vypouští bubliny, mlha se zrcadlí v kuželech bílého a modrého světla a mně už se skoro podařilo zapomenout na nejhnusnější frytki, které jsem kdy ve svém životě jedla. Na moment se přistihnu, že se pohupuji do rytmu, což jasně značí, že song "Odin", nahraný společně s Einarem Selvikem z Wardruny, baštím i s navijákem. Nutno podotknout, že když nezačlo pršet po tomhle pohanském řádění, tak už bude zřejmě zbytek Castle Party v suchu.
Faun
Headlinery dnešního večera, Project Pitchfork, jsem se rozhodla pro nedostatek objektivity nehodnotit, jsem ovšem ochotná se podepsat pod Nephiho názor.
Co ovšem hodnotím, a to nadmíru pozitivně, byla sobotní afterparty v Hacjendě, kam jsme se následně přesunuli ve snaze vyhnout se koncertu Death In Rome. A dobře jsme udělali. Do pěti do rána vydržím tancovat na strhující hudební výběr počínající all star electro hity, ale postupně mířící až k dystopian techno/dark electro afterparties, kterých u nás zrovna mnoho nebývá. Kdyby to nakonec neutnuli rozvášnění Poláci u jukeboxu (zakažte jim to někdo, prosím vás), byla bych možná tancovala doteď. :)
Pokračování brzy, fotky pořízené objektivem Tomáše Mičáka najdete v naší fotogalerii.
Komentáře
Přidat komentář