Mimo radostného bujení naší současné hororové scény vyplouvají zpět na krvavou hladinu také archivní klenoty domácí temné literární tvorby. Ten, o kterém si povíme v téhle recenzi je obzvláště blyštivý. I když ten lesk musíte hledat v nánosu fekálií a čert ví čeho ještě...
Ladislav Klíma - Slavná Nemesis
Vydal: Carcosa, (236 stran)
Jsou autoři, kteří se dostanou do povědomí díky svému dílu (takových je logicky většina) a známe je maximálně z fotky na přebalu knížky, ale potom jsou i tací (a ti jsou vzácnější), jejichž dílo se stane nesmrtelným právě díky jejich samotné existenci. Jednou z takových osobností je dozajista Ladislav Klíma (1878-1928) - prozaik, dramatik, básník a filosof, který žil životem, o němž většina takzvaných rebelů a provokatérů jenom píše či pěje. Pohrdání logikou i obecně přijímanými pravidly, nezřízené holdování všemožným neřestem, které postupně zhuntovaly tělo, jež bylo schránkou jeho osobního Božství… Určitě si o chlapíkovi, který údajně zatápěl vlastními výtvory, něco načtěte.
Když nakladatelství Carcosa nedávno načalo svou elitní edici Temnosti blouznivým dílem Thomase Ligottiho, bylo pro mne jen stěží představitelné, že by se u nás dal najít autor, který by do naznačené šablony zapadl. A hle. „Slavná Nemesis“ s vyšinutou obálkou Léona Spilliaerta jako by čekala na svoje opětovné uvedení na scénu a čtenář se zase může užasle usmívat a nechápavě kroutit hlavou.
Stěžejním bodem knihy je samozřejmě titulní „Slavná Nemesis“, která se rozkládá na necelé stovce stránek. Sider, hlavní hrdina nepříliš šťastné love story, si nejdřív zamiluje alpské městečko Cortona, aby po přestěhování do milovaného kraje poznal dvojici žen, jež mu nedají spát po celý zbytek života. Do romance, psané svérázným a době vzniku odpovídajícím jazykem, který umí být poetický, černě humorný i pořádně obskurní, se postupně vkrádá hrůza a šílenství, které Sidera, i přes jeho marnou snahu prchnout vlastnímu osudu, stahuje do propasti. Ostatně Orea a Errata nejsou jediné, z nichž nějakému panáčkovi nakonec přeskočilo, že ano… Absolutním triumfem díla je rozhodně „divná“ atmosféra, která čtenáře obejme od první chvíle, schopnost překvapit nečekaně ujetými nápady autora, ale taky beznaděj citové závislosti, jejiž otrokem se nebohý Sider stal.
Následuje dvanáctero kratších textů, které nabízejí další výživnou literární krmi. Třeba takové dílko „Jak bude po smrti“ bylo zhudebněno samotnými The Plastic People of the Universe a proklopýtáte jím s kalným pohledem, vidouce skrze opilcovy oči ve chvílích ultimátní opice. Osobně mám hrozně rád povídku „Já a strýc“. To, jak bezskrupulózně dokázal Klíma popsat nenávist mezi příbuznými je odzbrojující a celkově je tenhle příběh navýsost přímočarý a zábavný. „Podivná příhoda“ zase vypráví o tom, že člověku může snadno padnout do oka i magor, který s dotyčným nemá právě nejlepší úmysly a obecně to má v hlavě tak trochu pomotané.
„Historie“ opět může čtenáře překvapit svou poetičností, ale morbidní konec lásky Livie a Ottomara vše vrací do zaběhlých kolejí nikdy nekončící beznaděje. Jako čerstvé hovno trůnící na milostném dopise vzápětí působí nihilistická smršť „Skutečná událost sběhnuvší se v Postmortalii“. Hororové blouznění v duchu nejšílenějšího tripu vám zkroutí žaludek i emoce. „Helena Marná“ naštěstí odlehčí atmosféru tuctovějším příběhem o nevěstě, která se po smrti svého nastávajícího brzy pustí do dalšího hledání vhodného partnera. Můžete hádat, jak dopadne…
Milostné poblouznění hraje důležitou roli i v příbězích „V létě 1902“ a „V zasněném údolí“. Někdo se může zaláskovat do vražedkyně, jiný zase pošilhává po hraběnkách, které mají na kahánku. Ani jedno psychické rovnováze zrovna neprospívá. V blázinci vás uvítá i Arta, která se sic jeví jako zajímavá a nadčasová žena, ale končí jako většina Klímových hrdinů a hrdinek. Tuze mě baví taky čistokrevná hororová štrapáce lesem „Cestuje do města D.“, která je vskutku děsivá i závěrečná nekrofilní taškařice „Sta a sta žen“, která je na závěr skvělým odlehčením. Uznávám, že je to trochu protimluv. Jistě. Pokud vám nepřijde nekrofílie zábavná, můžete cítit jiné emoce.
Ani tohle ještě není vše. „Vlastní životopis“ Ladislava Klímy vám v závěru knihy mnohé objasní a po přečtení zpovědi rodáka z Domažlic vám možná teprve zapadne jeho dílo do kontextu, který ještě uzavírá zajímavý doslov Patrika Linharta. Jak už jsem předeslal - „Slavná Nemesis“ do Temností sedí bezvadně svou atmosférou, která vás často nejdřív uhrane a teprve později se proberete a zjistíte, že místo nádhery světa vás objímá svěrací kazajka. Přijde mi fascinující, že se autor svou tvorbou nijak zvlášť nesnažil čtenáře šokovat. Jemu stačilo být svůj...
Přidat komentář