Kultovní Sopor Aeternus nachystal/a "old school deathrockovou" desku. To přece nemohlo dopadnout špatně. Nebo...?
Sopor Aeternus & The Ensemble Of Shadows - Death and Flamingos
Vydal: Apocalyptic Vision
Sopor Aeternus and The Ensemble of Shadows patří už téměř třicet let mezi nejoriginálnější a nejvýraznější jména německé temné scény vůbec. Zcela zaslouženě si získal početnou a hluboce oddanou fanouškovskou základnu a to i navzdory tomu, že Anna-Varney ze zásady odmítá jednu z vůbec nejdůležitějších součástí života každého hudebního projektu – hrát živé koncerty (proč by taky měl/a něco tak intimního jako svou hudbu sdílet s úplně cizími lidmi, že…).
Své kultovní postavení si tato křehká umělecká duše bezpochyby zaslouží. Každičký díl její funerální mozaiky je totiž originální a dotažený – od samotné postavy androgynní bytosti (bohyně, chcete-li) Anny-Varney Cantodey, přes uhrančivý vizuál a mrazivý vokální projev až k svébytné hudební tvorbě, spojující v sobě barokní i komorní hudbu, darkwave, neoklasiku, elektroniku a hromadu dalších žánrů. O to větší poprask způsobilo loňské oznámení, že Sopor Aeternus chystá „svou vůbec první deathrockovou desku“. Zvlášť, pokud obě složky máte fakt ze srdce rádi. Tak hurá na to, není nač čekat, ať tělo příliš nevychladne.
Synťákové intro „Side A“ samo o sobě žádné deathrockové pocity nevyvolává, ale hned první „Kinder des Teufels“ nám po zvonkohrové předehře ukazuje aktuální sound Sopor Aeternus. A…?
A zní to jako klasický Sopor Aeternus se všemi cembaly, varhany, kladívkovými dulcimery a osudovými údery hran, ovšem nakrmený koňskou dávkou zechovaných kytar. A nutno hned zkraje dodat, že kytar bohužel zvukem i melodiemi nijak zvlášť nápaditých. Mluvit v tomto případě o nějakém „deathrockovém feelu“ by bylo přinejmenším nepřesné. Se zvukovou rozcuchaností žánru totiž tenhle sound nemá pranic společného. Mnohem víc jsme v raných devadesátkách jak z projektů Oswalda Henkeho, a možná i právě proto působí rozvibrované vyhrávky v kontextu zbytku hudby tak jalově. Kytara na sebe zbytečně strhává příliš pozornosti a odvádí od něčeho, co pořád ještě aspoň nějak zní jako Sopor Aeternus.
A to je ještě pořád ten lepší případ, kdy to alespoň v něčem rukopis Anny-Varney připomíná („The Boy Must Die“ nebo „Death Walz“). To třeba při slokách skladeb jako „Spellbound“ nebo „Coffin Break“ už bychom s trochou nadsázky Sopor Aeternus vlastně moc nepoznali. Tedy samozřejmě – máme tu stále klasické skuhrání a rozervaný pláč Anny Varney, který to tak nějak drží pohromadě, ale upřímně, i když to aspoň tu a tam zaburácí umíráčkem a zacinká cembalem, přetrvává pocit průměrného dark/progrocku s dost nezajímavým zvukem. A ne, nezachrání to ani uplivnutá věta „‘cause I am homosexual“ na konci „Coffin Break“. Jistou „artovostí“ mohou některé tracky (valčíková „Charnel-House“) trochu připomínat kompozice třeba Cinema Strange, ale s nudnějším zvukem a o dost menším nápřahem.
Těžko říct, proč tahle potenciálně uhrančivá a vzhledem k hudební historii Anny-Varney logická kombinace vyznívá tak do ztracena. Experimentování se žánry přece Sopor Aeternus vycházelo snad pokaždé! Ať už Anna-Varney přizval/a do svého zvuku více elektroniky ("La Chambre d'Echo"), více živé sestavy ("Es Reiten..."), komorní hudby, darkwave nebo třeba klidně sefardské hudby („Mitternacht“), pokaždé to fungovalo. Ostatně – na novince se kromě kytary čarovalo třeba i s prog/krautrockovými synťáky („Gone“, „Mephistophilia“, „The Boy Must Die“) a to do sebe zapadlo bez ztráty kytičky na smutečním věnečku. U kytar je to ale prostě jiné, což v kostce ilustruje i samotná „Theme from Death and Flamingos“, kde je všechno v pořádku až do jejich příchodu. Může to být tím, že kytarové party třeba nejsou autorsky Anny, ale hostujícího kytaristy Jörga Dudyse? Kdo ví...
Pravda, Anna je na novince asi hlasově nejintenzivnější za posledních pár let („Mors Ultima Ratio“), některé pasáže jsou opět kompozičně poměrně zajímavé, zvukový základ je stále jasně autorsky rozpoznatelný – to všechno Sopor Aeternus slouží ke cti. Nicméně ve srovnání se snad jakoukoliv předchozí deskou je pocit a atmosféra z nového zvuku asi jako byste o mlžné podzimní noci, schovaní pod příkrovem hustého vřesu, pozorovali opuštěnou kaplí uprostřed hvozdů, před kterou se v úplňkovém světle a pářící rose jemně materializují vytáhlé průsvitně bledé bytosti z jiných světů bez tváří a mezi levitujícími éterickými těly spatřili v průvodu nemotorně pochodovat špatně napudrovaného mladíka s rozpuštěnými dlouhými vlasy, cylindrem, v opraných zašedlých džínách, new rockách a trikem Manowar pod rozepnutou brokátovou kazajkou. Jako byste do slok Kytice zamotali prvotní pokusy o temné veršovánky prepubertální dívky ohromené ságou „Stmívání“. Nic proti tomu a s velkou dávkou snahy se můžeme donutit vidět tu i nějaké styčné plochy, ale mluvit o zopakování či umocnění funerálního kouzla Sopor Aeternus jde jen těžko.
Může to znít trochu tvrdě, ale ve srovnání snad se vším, co Sopor Aeternus od roku 1989 stvořil, se nová deska nejvíc brodí v mělkých vodách průměru. Je samozřejmě skvělé, že se Anna po tolika letech na scéně snaží přicházet s něčím jiným, ale pocit, který z poslechu „Death & Flamingos“ přetrvává je, jako by si nebožtík vlezl do špatné rakve. Ani ne moc krátké, ani ne moc dlouhé, ale prostě nějaké, která nelichotí jeho postavě. Možná je to tím novým rubášem s osmdesátkovými motivy a rozeklaným nápisem.
Ale nebuďme pichlaví. Je naprosto přirozené, že během třiceti let experimentování nevyhnutelně musí přijít i přešlapy. Vlastně je podivuhodné, jak vysokou kvalitativní laťku dokázal Sopor Aternus konstantně udržet až doteď. To všechno si zaslouží velkou poklonu a díky tomu se už teď je proč těšit na další desku. Věřme, že to zase bude něco, co nás zase zarazí do sedaček jako rány klasického umíráčku Sopor Aeternus.
Hodnocení 60 %
Přidat komentář