Máte rádi vlkodlaky? Čtete rádi české autory? Potom je knížka o které si dnes povíme určena právě vám...
Pavel Bartáček - Hrůzy v Michiganu
Vydal: Golden Dog, (319 stran)
Každé nové jméno na tuzemské hororové mapě potěší a Pavel Bartáček ("překvapivě" usídlený v jižních Čechách) je dalším psavcem, který se pokouší vyděsit nebohé české čtenáře svou prvotinou. Zrod knihy je příběhem sám o sobě. Drasťák o vlkodlačích bestiích má základ v povídce, kterou kdysi napsal Pavel k patnáctinám svému synátorovi. Chtěl jej tak nalákat ke čtení a prý se povedlo. Později vznikla z povídky novela a z novely román. Ten podpořili fans lykantropů na HitHitu a ve finiši se jej ujalo nakladatelství Golden Dog. Tomu říkám happy end.
Ale aby to Pavel neměl se svou krvavou nadílkou tak jednoduché, od toho jsou na světě kritici a recenzenti. Na úvod můžu říct, že jsem se na přiznaně tématický vlkodlačí román těšil. Dnešní doba nutí autory k invenci, ke snaze dělat věci trochu jinak a netradičně a potom může klasický monster horor potěšit jistým nostalgickým nádechem. V tomhle ohledu jsem vlastně dostal to, co jsem chtěl.
Autor nás vezme do Michiganu v letech 1882-1883. To je svým způsobem originální a jde o mnou oblíbené kulisy, které příběhu sluší. Ed, Evelyn a malý Will si žijí spokojeně až do té chvíle, než se na jejich dvoře ukáže vlkodlak. Zajímalo by mne, jestli se ve stejném duchu nesla i povídka pro synka, protože pracovitý tatík nešetří litry krve a údy i hlavy létají vzduchem se železnou pravidelností. Na dalších stránkách přibývá mrtvých a v hlavní lince vyráží po stopách bestie nesourodá dvojice - Flint a Jonah.
Když už jsme u postav. Ty jsou dle mého největší slabinou celého díla. Buď rychle umřou a vám je to vlastně docela fuk a nebo jde o vesměs nezajímavé figury, které vedou nezajímavé řeči. Slabina je to nezanedbatelná, neboť příběh postupně spěje k rodinnému dramatu, které jde bohužel díky zmíněnému nešvaru mimo vás. Tady má Pavel na čem pracovat, ale vzhledem k tomu, že jde o první dílo, těžko může být všechno dokonalé.
Tím, že postavy poskytují čtenáři pramálo zábavy, musí ji zastat akce. Té je tu dosti. Neustále někdo někoho honí, trhá, střílí do něj. Násilí je někdy přehnané a nezřídka někomu přistane v klíně hlava někoho jiného. Autor sám zmínil jako inspiraci film Americký vlkodlak v Londýně a přesně v tomto duchu se ty krvavé scény odehrávají. Problém je, že podobný vtip a nadhled nenese dílo celé a ta vážná nota příběhu ve spojení s někdy až komickým masakrem už tolik nefunguje a nějakou naději aby tu člověk pohledal.
Občas mi nepřijde příliš logické ani chování postav. Když někoho nepřemůže ani po zuby ozbrojená armáda, půjdete po něm sami těžce zranění a s pomyslným klacíkem v ruce? Lidi jsou různí - to je pravda. Ale já bych se na to vybodl. Fajn jsou naopak kratší kapitoly, které se čtou příjemně. Nu a vyloženě povedeným tahem je využití ilustrací Martina Vinše, které příběh bezvadně doplňují a skvěle dokreslují atmosféru.
Abych to shrnul. Za mne si Pavel ukousl na začátek až příliš velké sousto a vlkodlačí novela by mi nejspíš stačila. Na druhou stranu, je to pro něj určitě zkušenost, z níž se může odpíchnout a poučit pro příště. Máte-li rádi vlkodlačí příběhy a české autory, určitě si Hrůzy v Michiganu přečtěte. Dostanete vizuálně moc hezký kousek do sbírky v knihovně. Pecka, která by se zapsala zlatým písmem do dějin tuzemské krvavé literatury to není, ale na prvotinu to určitě není ani průšvih a třeba vás nakonec kniha bude bavit jako autorovu ratolest. Já si raději počkám, co si pro nás Pavel Bartáček přichystá příště...
Přidat komentář