První část reportu z letošní edice bolkówského festivalu.
Se železnou pravidelností vás každoročně informujeme o tom nejdůležitějším, co se událo na největším polském dark-friendly festivalu Castle Party. A ani tentokrát vás neochudíme. Devětadvacátý ročník, situovaný již tradičně do malebného městečka Bolków nedaleko českých hranic, přinesl opět nůši nezapomenutelných zážitků i výborných hudebních výkonů. Co nás tedy v letošním roce zaujalo a jaký byl náš pohled na vystupující kapely?
ČTVRTEK
Nephilim: Letošní expedice začala stejně jako v loňském roce už den před samotným začátkem akce. Hnáni hrozbou obsazení našich oblíbených kempovacích míst dorážíme do Bolkówa během středečního odpoledne, i když nás nečeká žádný kulturní program. V klidu a pohodě vztyčujeme stany, vybalujeme kempinkové vybavení a zdravíme řadu starých přátel. Samotný areál kempu se nijak nezměnil, přibyly pouze dvě buňky s řadou sprch, což během nadcházejícího rozžhaveného víkendu mnohokrát oceníme. Bazén je stále prázdný, na chátrajících pánských toaletách už zbyl jediný pisoár. Navštěvujeme supermarket Dino na doplnění základních zásob a trávíme večer tak, jak to máme rádi. S řadou přátel z různých zemí, které spojuje láska k hudbě (a alkoholu).
Ráno začíná svižným deštíkem. Díky tomu zůstane teplota uvnitř plátěných obydlí snesitelná asi do desáté hodiny, než se ze stanů začnou trousit první ranní ptáčata. Dorážejí další československé posily (množství našinců v Bolkówě bylo letos zřejmě rekordní) a čas ubíhá rychleji než světelná koule na obloze. Přesunujeme se do prostorů druhé stage, umístěné opět do velkorysého travnatého areálu nedaleko znovuopraveného bolkówského kostela. Pořizujeme pásky na ruku a čtyřdenní trachtace může začít.
První dvě položky programu (domácí soubory Kāve a Cierń) jsme vinou našeho pozdního příchodu prošvihli a tak pro nás festival startuje s mezinárodním uskupením Götterdämmerung. Tříhlavá formace funguje už přes tři dekády, řadu let však strávila v hibernaci a novou krev do žil jí vlil až příchod živelného ekvádorského kytaristy Emilia, kterého čeští fanoušci dobře znají z jeho působení v kapelách Frank The Baptist nebo Naturata Brutalismus. Spolu s ním Götterdämmerung loni vydali velmi dobrou desku "Intensity Zone", jejíž ochutnávku dostáváme také v Bolkówě. Zpěvák Almar disponuje dobrým vokálem, basista Oscar zase drží pohromadě rytmiku a valivý postpunk s deathrockovými a zhusta i noisovými vlivy je trefou do černého hned na úvod. To oceňuje jak velmi slušně nabitý stan druhé stage, tak i přítomná česká equipa ("tý volé, ty musíte dovézt do Prahý!").
Götterdämmerung
Dalším chodem je letitá domácí formace Psychoformalina. Kapelu jsem viděl naživo v Bolkówě před pěti lety, kdy jsem jejich vystoupení příliš nepochválil (viz tehdejší report ZDE). Letos to ovšem bylo o mnoho lepší. Mistr zvukař vykouzlil mohutný zvuk a čtveřice se do svých nástrojů opírala s náležitou vervou, takže i když jsem očekával chladnost coldwave, nakonec jsem měl díky apokalypticky valivé produkci dojem, že sleduju některou z inkarnací Killing Joke. Domácí publikum navíc kapelu bouřlivě doprovázelo, atmosféru podpořila i působivá projekce. Psychoformalina odprezentovala svou letošní desku "Chimera" a já dávám osm z deseti parówek na osobním žebříčku kvality. Bravo!
To už ale pódium potemní a za zvuků nápaditého intra se na pódium postupně trousí jednotliví členové Frank The Baptist. Franka Vollmana a jeho bandu znám dlouho a pokud mám být upřímný, jejich tvorba mi dříve moc neseděla. Principál dal ovšem před pár lety vale alkoholu a od té doby došlo v chemii kapely k nějakému přerodu, jako by všechna kolečka zapadla tam, kde mají být. Na pódiu tak vynikají jak jednotlivé instrumentální výkony, tak i nápaditá hudba evokující westernovou atmosféru. Frank je navíc v excelentní hlasové kondici a kapela uháněla v ústrety narvanému hledišti i díky skvělému zvuku. Potěšující je také fakt, že kapela chystá novou desku, na kterou hodlá spustit v nejbližší době crowdfundingovou kampaň. Jestli se energie, kterou pánové vykouzlili na pódiu, dokáže vměstnat i na drážky nového alba, máme se opravdu nač těšit. Smekám cylindr a vyhlašuji vítěze (přinejmenším) čtvrteční produkce. O to větší bylo mé překvapení, když mi Frank po vystoupení sdělil, že si nějakou dobu před Castle Party ošklivě pochroumal žebra a vážně uvažoval o zrušení jejich vystoupení. Tomu se říká srdcařina!
Frank The Baptist
Pozice headlinera večera patřila starým známým The House of Usher. Tady není o čem polemizovat - kapela letos dorostla do Kristových let a během své dlouholeté pouti neuhnula ve svém hudebním směřování ani o píď. Poctivý gothic rock oldschoolového střihu prezentovaný zručnými muzikanty a vokalista Jörg přednášející své niterní pocity prostřednictvím textů ne nepodobných tvorbě spisovatele, jehož novela dala souboru svůj název. Z bolkówského vystoupení jsem měl tentokrát pocit, že THOU znějí temněji než obvykle, ale možná to bylo zčásti i setlistem, kde kromě klasik "Radio Cornwall", "To The Glorious Dead" či přídavkového coveru "Transmission" nechyběly ani zbrusu nové kusy "Dreaming of You" nebo "Walk With Strangers" z čerstvé desky "Echosphere". Kleudgenovcům dávám také palec nahoru a přeju dalších třiatřicet let.
To už ale mířím do klubu Hacjenda za DJskými povinnostmi a zbytek noci se mi rozpíjí jak tuš na pijáku. Znáte snad lepší místo, kde by měla jako závěrečná skladba zaznít "Elizabeth"? Tak hajdy na kutě, slunce už vstává...
PÁTEK
Nephilim: Tentokrát se žádná ranní přeháňka nekoná a tak se vybatolíme ze stanů dřív. Což ovšem rozhodně neznamená, že budeme o to dřív přípraveni na odpolední prvovýstup na hrad. Protože než absolvujete klasické kolečko 'snídaňooběd v Hacjendě/návštěva Dina a nákupy zásob/WC půlhodinka/přátelské klábosení s polovinou kempu/hygienická čtvrthodinka', je najednou odpoledne a vy funíte do kopce za tónů finální části setu Decadent Fun Club, kteří hrajou už jako třetí v pořadí. Nevadí, i tak nás dnes čeká spousta hezkých písniček...
Vůbec poprvé se do Polska přijeli podívat pánové z formace Girls Under Glass, jejíž kořeny sahají až do poloviny 80.let. Kapela aktuálně vystupuje ve čtveřici, kromě stálých členů Volker Zacharias/Axel Ermes/Falko Grau formace spolupracuje s původním zpěvákem Tomem Lückem. Ten s kapelou sice do Bolkówa také přijel, ale s podlomeným zdravím a kapele oznámil 4 hodiny před vystoupením, že rozhodně není v kondici, ve které by mohl na pódium. Setlist, ve kterém původně měly figurovat čtyři skladby s jeho vokálem, tedy musel být narychlo pozměněn. A jak celá anabáze dopadla?
Nebudu vás napínat, Girls Under Glass to zvládli na výbornou. Pilířem vystoupení byly samozřejmě skladby ze skvělé aktuální desky "Backdraft", která už notnou dobu okupuje čelní místa alternativních hitparád (i mého přehrávače). Vedle parádního otvíráku "We Feel Alright" a Madonnina coveru "Frozen" bych vyzdvihl živou premiéru nového tracku "Tanz im Neonlicht", stařičkou náladovku "Humus" a záverečný atmosférický opus "Du Tier". I když jsem měl obavy, jak 'starý' a 'nový' materiál kapely bude fungovat v rámci jednoho setu, všechno bylo na svém místě a odcházel jsem na pivo navýsost spokojen, podobně jako většina zaplněného nádvoří. Jen příště prosím i s Tomem a "Dream Yourself Away" v setlistu!
Girls Under Glass
Ezechiel: Přiznejme si, že vyrazit na Castle Party s horečkami po zimnicí proklepané noci není nejmoudřejší rozhodnutí. Nicméně odhodlání vrátit se zase na jedno z nejpůsobivějších míst gotického festivalového světa je prostě někdy silnější než rozum. Pravda, zdravotní indisposice a související nedostatek energie sice signoval kvalitu následujících dnů, ale zase lepší než to prosrat úplně, no ne?
Po přejezdu, nákupech a několikafázovém přemlouvání polských bankomatů se v pátek odpoledne konečně dostáváme do Bolkowa na hrad. Tady se zrovna chystala elektronická úderka Grendel, osekaná na funkční dvojici frontman JD Tucker a androgynní rockstar Kuro. Příjemný synthwave začátek rychle vystřídala masivní aggrořežba, uvedená zvoláním: „Slava Ukraini!“ Kotel se rychle rozšířil až dozadu a funkční kombinace synťákových melodií a zvukových válců z toho dělala až překvapivě zábavný set.
Grendel
Nebyl to takový ten klasický zloelectro kolovrátek, jakkoliv agresivitou si pánově s typickou německou aggroklasikou nezadali. Jen tady navíc byla nějaká myšlenka. A že se pánové neberou až tak vážně, sympaticky potvrdil frontman mezi skladbami, kdy si z legrace postesknul: „all your beautiful faces, the beatiful sunset at the beautiful castle… everything is just so beautiful… and we have to be angry here up the stage.“ A to byli. Ať už to byla „Chemicals + Circuitry“ s hopkáním vepředu a tanci vzadu, „Harsh Generation“ věnovaná lidem, co jsou v tom s kapelou už od roku 1997, anebo závěrečná „Hate This (Motherfucker)“, jejíž refrén nadšeně hulákalo celé publikum. Zejména proto, že JD Tucker nejdříve chytře nažhavil dav polskými výrazy typu „kurvamať“, které domácí rádi vraceli na pódium. Zábavný set, jehož úspěch potrdilo už jenom to, že když byli fans při závěrečné „Soilbleed“ vyzváni k obligátním „rukám hore“, kapela je bez reptání okamžitě dostala. Nakoupili je.
Že se The 69 Eyes stali za leta svého působení pojmem, asi není třeba rozporovat. A kdyby si nikdo nebyl jistý, dostal by potvrzení v podobě nacpaného nádvoří bolkowského hradu. Pětice nenechala fanoušky čekat a ani se s tím nemazala. Otvírák „Devils“ hned vystřídala pecka „Feel Berlin“ a člověk si říkal, že když pánové takhle nešetří, aby jim taky zbyly nějaké hitovky na potom. Ale naštěstí jich mají rakvičku plnou až po víko. Stejně tak jako dostatek rockové manýry, která je u nich uvěřitelná a vlastně i sympatická. A tak se s helsinki vampires sypeme přes „Perfect Skin“, „Betty Blue“ a „The Chair“ až ke „Gothic Girl“ se zrychlovaným koncem, kterou Jyrki věnoval „všem, kdo se dnes výjimečně oblékli do černé jen kvůli 69 Eyes“. Je ale pravda, že zpěvu by mohlo být víc a stejně tak i energie. Ostatně, zkušení oftalmologové (aneb "odborníci na voči") se shodují, že to vampýrům vždycky o dost víc sluší v klubech než na festivalech. A není důvod jim nevěřit. Dali jsme si otvírák nové desky „Death of Darkness“ i „Never Say Die“ (ve které prostě slyším v refrénu „Lost Boys“), ale „Wasting the Dawn“ už byla na příliv zimnice zatěžkaná až moc, a tak nezbývá než kapitulovat a s těžkým srdcem opustit nádvoří ještě před koncem setu a hlavně bohužel před setem Laibach.
Nephilim: Jak by mělo vypadat vystoupení ke 40. výročí činnosti, ukázal večerní set Laibach. Nikdy jsem nepatřil k hardcore fans, ale kapelu jsem viděl naživo už několikrát, pokaždé se zcela jiným setem a pokaždé mě Milan Fras a jeho crew dokázali zaujmout. Tentokrát ovšem jejich vystoupení mělo neskutečně hypnotický nádech, na čemž měl lví podíl i pečlivě poskládaný setlist, ve kterém se Laibach podívali na několik základních milníků své kariéry. Také vizuál byl zvolený výborně - i když kapela nepatří k tělesům, které by při koncertu dováděly, přesto bylo těžké odtrhnout oči od pódia.
Už úvodní dvojice skladeb "B Mashina" a "Eurovision" naznačily, že se dnes večer bude jednat o výjimečný zážitek. Milanův vokál byl výborný, zvuk patřil k nejlepším za celou dobu festivalu. Sugestivní oldie "Brat Moj" krásně kontrastovala s následujícím hitovým popěvkem "Whistleblowers", největšího ohlasu se samozřejmě dostalo letitému marši "Tanz mit Laibach". Při "Sympathy for the Devil" s projekcí Putina mrazilo, odlehčení setu zase přišlo s úsměvnými přednahranými výzvami k publiku mezi skladbami ("You are the best audience, we love you"). Zmínit musím také hlasové kvality Mariny Mårtensson při procítěném podání "The Coming Race". Jednalo se rozhodně o nejlepší koncert Laibach, který jsem měl možnost shlédnout a s odstupem jej také hodnotím jako nejlepší koncert letošní Castle Party, i když v následujících dvou dnech měla kapela zatraceně silnou konkurenci. O tom ale zase příště.
Castle Party 2023 - The People
credits: Amadeus Andrzejewski
Přidat komentář