Náš expert přes německé úderky si posvítil na aktuální album Megaherz.
MEGAHERZ: Zombieland (2014)
Pojem Megaherz asi netřeba dlouze uvádět, nicméně možná ne každý zaznamenal, že kapela po pětileté pauze a odchodu Alexe Wesselskyho do Eisbrecher zmrtvýchvstala a vydala album „Heuchler“. Evidentně to však ještě nebylo ono, a tak následovala další pauza, tentokrát pouze čtyřletá. Na předposledním albu „Götterdämmerung“ jako bych ještě slyšel Wesselskyho, avšak Wesselskyho v ne moc dobré formě – kapela se stále nemohla vymanit z jeho stínu, což je docela pochopitelné, když si uvědomíme, jakej je Alex kus chlapa (hehe).
Na albu „Zombieland“ se jim snad konečně podařilo z onoho stínu vystoupit (tzn. není tam zřejmá snaha ho kopírovat, ne že by tam nebyl Alexův duch vůbec přítomen), což mě přimělo se na novou fošnu Megaherz podívat trochu podrobněji.
Úderný otvírák „Zombieland“ nám na rovinu hlásá, o čem že toto album bude (a možná nejen aktuální album, ale i image Megaherz obecně do budoucna). Je to takové syrové, Alex Wohnhaas není tak „vyzpívaný“ jako Wesselsky, zejména v refrénech někdy možná až příliš tlačí na pilu – na druhou stranu snaží se prosadit jiný styl zpěvu, než jaký měli lidi dlouho s Megaherz spojený, takže proč ne.
Dvojkou je „tanečnější“ věc „Himmelstürmer“. Vynikající pochoďák, který je podkreslen – nenapadá mě nic výstižnějšího – kolotočářskými klávesami, což nemyslím nijak zle. Hudba je to každopádně ohromně „nakažlivá“ od začátku až do konce, jednoduše chytí a nepustí. Úvodní „velkou trojku“ dovršuje „Für Immer“: jedná se o velmi procítěnou věc, která balancuje na hraně balady a kterou nás Megaherz zejména skrze zpěváka Alexe Wohnhaase ujišťují o tom, že si budují svůj vlastní styl. Mimochodem – je doplněná skvělým videem, doporučuji.
Megaherz – Für Immer
„Roter Mond“ zní podobně jako songy předcházející, přesto se jede podle kvalitního mustru – hutné kytary, nějaké ty samply/smyčky, střídání jemnější polohy hlasu evokující Wesselskyho a drsnější, kterou nechává vyniknout zejména při vyřvávání refrénu nebo alespoň jeho části. Další zajímavou věcí je pak až „Lieblingsfeind“; instrumentálně mi evokuje novější Lord of the Lost, což je jistě evokace pozitivní, je vidět (resp. slyšet), že kapela se snaží o progresi. Opět spád od startu až do konce, což je jistě dobrý recept – nenechat posluchače „vydechnout“ intermezzem nebo nepotřebnými vyhrávkami, ale udržet si jeho pozornost po celý song.
„Schwarzer Engel“ – může být v němčině vůbec tendenčnější název skladby/interpreta? Asi těžko. Wohnhaas zde ale opět dost střídá hlasové polohy a i díky zajímavému podkresu a kombinaci zrychlování/zpomalování je tato skladba jednoduše dobrá. Další „balada“ na řadu přichází až s „Gegen den Wind“ a i když jsem se sice na zpomalení po všech těch řežbách těšil, tohle je moc podobné „Für Immer“, a tudíž vcelku nezáživné.
Song „Hurá, my ještě žijem!“ je záležitost protkaná pozitivní energií, z toho, že ještě můžem na tomhle světě leccos svým konáním ovlivnit – tedy když už nic, tak alespoň to, zda budem žít, nebo ne. Zajímavostí je vůbec poprvé se na albu objevující instrumentální intermezzo; následující příjemná balada „Frei“ naopak působí jako vydechnutí, že už nastal konec, že nás na onom světě (ne že bych v nějakej věřil) už nic nemůže vytočit a starosti tohoto světa jsou nám ukradený aneb „Ich geh diesen Weg, für mich ganz allein, hörst du mich schreien? Ich bin frei“ – zajímavá to po sobě jdoucí dvoupólovost.
Megaherz – Frei
Po orchestrální vložce „Sanctus Domus“ přichází piano cover deset let staré věci „Augenblick“. Je to opět příjemné zpomalení, i když – nepříjemný piano cover jsem ještě asi nikdy od nikoho neslyšel, čili tuto skladbu není třeba přeceňovat i proto, že Wesselskyho originál, mimochodem rovněž procítěný a pomalý, je prostě lepší.
Poslední regulérní věc (před piano verzí „Gegen den Wind“) je „srdce z kamene“ a je to velmi důstojné zakončení alba, hutné kytary to hned ze začátku rozjedou i s bicími, zajímavé je, že se song nese ve starším duchu Megaherz, je to takový vyprávěcí Wesselskyho styl, což se objevuje (kupodivu?) až na konci alba.
Ač jsem byl před poslechem nejnovějšího počinu Megaherz docela skeptický, jsem rád, že se mé obavy (téměř) nenaplnily. Opakuju se, ale jsem potěšen, že se kapela vymanila ze stínu Alexe Wesselskyho a ukazuje, že chce jít vlastním směrem a k tomu je ten směr příjemně poslouchatelný, v rámci „neue deutsche härte“ sice ne úplně originální, ale to není nutné brát jako negativum.
Album „Zombieland“ nabízí řadu zapamatovatelných, přímočarých hitovek, několik zajímavých nápadů a celkově málo „hluchých“ míst, a proto se k němu budu určitě často vracet. Snad taky kapelu okolo Alexe Wohnhaase pozvou na nějaký ten „goth“ festival, jelikož jak to tak vidím, letní „goth“ fesťáky jsou (nebo byly a budou) plné Eisbrecher, ale na Megaherz se poněkud zapomíná.
Hodnocení: 75 %
Přidat komentář