Nezaprší a nezaprší. Jak dopadl poslední den bolkowské Castle Party?
Neděle 19.7.
H.: To nejzajímavější, co letošní Castle Party nabízela, se odehrálo v pátek a v sobotu, takže neděle byla z mého pohledu podobně suchá (haha, prý suchá… – nejapná pozn. Demi) jako úvodní čtvrtek. Dění na hlavním pódiu mě až na dvě úplně závěrečné položky v podobě Nachtmahr a Juno Reactor vůbec netankovalo, takže jsem se tradičně uklidil do kostela, který sliboval masáž tvrdé elektroniky.
Jako první se slova ujala polská trojice Tesla Power ve složení zpěv, synťáky (a příležitostně kytara) a bicí. Hudebně nešlo o žádný velký zázrak, ale rozhodně se tomu nedá upřít, že to něco do sebe mělo. Hodně příjemné byly živé bicí, jež tomu dodávaly správný drajv, nicméně zajímavý byl i výkon plešatého a fousatého zpěváka, jenž set taky výrazným způsobem posouval kupředu. Jak jsem zpětně zjistil, ve studiové podobě mi tvorba Tesla Power tak zábavná nepřijde, ale v živém podání to ubíhalo velice sympatickým způsobem. Jedinou výtku bych ale směřoval k průpovídkám mezi písničkami, protože ty mi připadaly těžce infantilní – a to jsem rozuměl sotva polovinu, protože to samozřejmě blekotal polsky. Když ovšem pominu tenhle malý škraloupek, tak se mi Tesla Power líbili a odnesl jsem si z jejich vystoupení pozitivní dojem.
Na následující Shadow System jsem byl dost zvědavý, ale to, co se na pódiu dělo, bych se nebál označit jako zklamání. Což o to, hudebně to bylo dobré – šlo o nekompromisní agresivní EBM nářez, jenž se místy nebál zavítat i třeba do hájemství techna. Z tohoto ohledu to bylo úplně v pohodě, přestože to bylo takové to „karaoke“, kdy jsou na pódiu jen jedny synťáky. Do pekel to však posílal těžce, ale opravdu přetěžce příšerný vokál... řečeno diplomaticky – Adam Gamble, hlavní předák formace, neměl zrovna svůj den; řečeno upřímně – bylo to povážlivě blízko průseru. Není divu, že do třetiny setu bylo takřka vylidněno a Shadow System chvíli hráli tak trochu pro prázdnou plochu. Zanedlouho se ovšem začali scházet nově příchozí návštěvníci, jimž špatný zpěv asi nevadil, takže na druhou půli se už kostel proměnil v taneční parket. Avšak z mého pohledu, jak už jsem řekl, spíš zklamání…
Demi: Na hradě nebyl začátek neděle o moc slavnější než v kostele. Posbírali jsme zbytky morálu a kvapili v úmorném horku na domácí (prý) gothicrockovou akvizici Dance on Glass. Tu jsem měl zafixovanou jako kapelu se zpěvačkou. Místo ní stál na scéně jeden chlapík u kláves a druhý s mikrofonem. Tedy Psyche. Buď změna programu vyhrazena (nebo spíš jen pořadí kapel), nebo nějaký error v mojí těžce zkoušené psyché. Zženštilé pohyby robustního zpěváka místy vypadaly k jejich synťárně opravdu divoce. Ale na druhou stranu, byla to první kapela dne a žádná tragédie to nebyla. Po chvíli však přeci jen běžíme znovu prozkoumat krámky s muzikou, čím by se tak dala ještě doplnit sbírka.
Po robustním chlapíkovi od mikrofonu předchozí kapely přebrala aparát do svých rukou křehká blondýnka Monica Jeffries. Ta umí na německou občanku podezřele slušně šprechtit po polski (ano, důvod je vskutku jednoduchý – narodila se totiž v Lodži a do Němec se její rodina vypravila v dívčiných čtyřech letech). Monča si po své pravé ruce postavila chlapíka s černou maskou smrťáka, který obsluhoval klávesy a po ruce levé kytaristku, která to celé měla zahušťovat. Výsledek byl ale také poměrně rozpačitý. Průměrná byla hudební složka a hlavně poměrně nevýrazný hlas hlavní protagonistky, která jako by se do toho bála opřít. Pod jejím vokálem podobně nesměle tepala i hudba a celé to bylo takové nemastné/neslané.
H.: Guilt Trip se vzhledem k předchozí kapele v kostele nemuseli zas tak moc snažit, aby byli lepší, ale ve finále mě ani oni na zadek příliš neposadili. Jejich elektronika nebyla oproti kolegům ze Shadow System taková divočina, což by nevadilo, ale horší to bylo s tím, že postupem času se to zvrhlo v trochu monotónní záležitost, jež fungovala dobře jako slušná kulisa k cucání hnusného polského piva, ale nic moc víc jsem z vystoupení téhle dvojice nevydoloval. Zpočátku bylo alespoň zábavné střídání masek (prasátko, kukla a takovéhle srandy), ale i to po čase omrzelo. Sice mě výkon Guilt Trip neurážel, ale žádný velký zážitek jsem si z toho prostě neodnesl.
Demi: Aktuální desku Cynical Existence „We are the Violence“ mám docela v oblibě, takže jsem se na tyhle švédskoněmecké elektronky docela těšil a vlastně pro mne byli největším nedělním lákadlem. První dojem z prvního songu, kterého jsme byli svědky, byl lehce rozpačitý. Vokál hodně nad hudbou, navíc místy lehce nejistý. Naštěstí se hned konala náprava, a i když se hlušší místa i nadále střídala s těmi silnějšími, tak celkově se nás klukům povedlo rozpohybovat, takže nezbývá, než je pochválit. Lehký problém vidím taky v tom, že se Fredrik sice snaží tvářit drsně, jak se v daném stylu patří, ale má takový dobrácký kukuč, že mu to člověk prostě moc nevěří. Na druhou stranu je to sympaťák a tak to člověk nebere jako nějaké negativum a zkrátka tomu chlapíkovi a jeho snažení fandí. Příjemně taneční set…
H.: Cynical Existence byli první, kdo to ten den v kostele nakopnul opravdu bez výhrad. Na rozdíl od kolegy jsem s ničím neměl problém, a to ani ze začátku, a naopak jsem se tím tanečně-agresivním aggrotechem hodně dobře bavil po celou dobu setu. Vždycky, když už to pomalu začínalo vypadat, že koncert začne upadávat do monotónnosti, tak to Cynical Existence hodně rychle vrátili do spokojených kolejí nějakým dalším parádním beatem nebo pekelně chytlavou melodií. Jak už podotkl Demi, Fredrik Croona by sice mohl být vzhledem k hudební náplni trochu větší „zloun“, ale myslím, že vytýkat tohle už by bylo vyložené hnidopišství, protože i tak to kapele jednoduše šlapalo jak blázen. Za mě nejlepší nedělní skupina.
Po nadupaných Cynical Existence se to v kostele opětovně uklidnilo s nástupem synthpopových seveřanů Xenturion Prime, jejichž koncertu toho vlastně také nelze mnoho vytknout, protože norsko-švédské duo hrálo s profesionálním přehledem, s nasazením i nadšením a publikum na to rovněž zabíralo bez jakýchkoliv nesnází. Přesto jsem se příliš nebavil, byť tentokrát to bylo spíš jen subjektivně, protože tyhle „holčičí“ synthpopy mě moc neberou… na jednu stranu byl sice pěvecký výkon formálně dobrý (místy skoro až výborný), ale když se výjimečně mezi vším tím sladkým zpěvem objevil řev nebo zefektovaný vokál, hned se mi to líbilo víc. Abych ale nekecal, přece jenom musím uznat, že pár svižnějších kusů v druhé půlce mělo něco do sebe a nakonec jsem neměl problém tam vydržet až do konce.
Demi: Po Cynical Existence další kůň Alfa Matrix, norští Essence of Mind, mne nejdřív zaujali hodně povedeným coverem „Burn“ na tributním albu The Cure. Následně mne ani jejich vlastní studiovky neurážely. Mix sladkého vokálu, elektroniky a kytar, které celku dávají šmrnc, docela funguje, i když si na své přijdou zejména fanynky. Jasným důkazem byl i koncert v Polsku, kde byly první řady tvořeny právě hlavně něžnějším pohlavím. Osobně jsem byl zklamaný. Na mne tam toho cumlování bylo až moc. Erlend využívá všech těch fíglů, co na děvčata zabírají a dělá to šikovně. Jinak byl ale z mého pohledu problém hlavně v jeho vokálu, který mne ve spojení s přehnanými pózami začal po chvíli docela štvát. Co se na desce krásně vybrousí, to tady neznělo tak úchvatně a musím přiznat, že jsem byl po několika skladbách nucen zakroutit hlavou a prchnout s pocitem zklamání.
H.: To já jsem Essence of Mind předem neznal a šel jsem na jejich vystoupení jednoduše proto, že se mi ještě nechtělo přebíhat na hrad. Nicméně, musím s Demim souhlasit, protože tohle bylo – zvlášť v porovnání s předchozími dvěma skupinami – opravdu nic moc. Když Essence of Mind nastoupili a spustili electro rockovou vypalovačku, tak jsem si říkal, že to bude sranda, ale tenhle pocit trval jen pár vteřin, dokud nepřišel slaďoučký zpěv – fakt to nepřeháním, to bylo jak od nějakého popíkového boybandu (a ona i ta cílovka asi taky bude podobná). No nic, po pár písničkách jsem utekl taktéž.
Po celém dni stráveném v kostele se konečně vydávám i na hrad, kde se už podruhé za festival chystá hrát Thomas Rainer. Jenže zatímco L'âme Immortelle je těžká debilita, Nachtmahr se mi naopak docela líbí (byť několik odrhovaček má také na kontě), takže jsem se vlastně relativně těšil. Rainer sice vypadá pořád trochu vtipně, obzvlášť v téhle vojenské a trochu „říšské“ stylizaci, ale aspoň jsou kromě něj na pódiu dvě pěkné holky v uniformách, takže je na co se dívat (opravdu dívat, protože tam jsou fakt jen na ozdobu). Samotný koncert začal v dobrém tempu a vlastně hned od začátku jsem se dobře bavil, avšak jak se záhy ukázalo, nemělo to trvat zas tak dlouho. Vystoupení po hitovce „Ich bin“ začalo nabírat pořádné obrátky a nic nenasvědčovalo tomu, že by se na dalším průběhu mělo něco pokazit. Jenže pak přišla „Feuer frei“ a po jejím konci, tj. po odehrání nějakých čtyř nebo pěti songů, Rainer oznámil, že koncert musí být okamžitě přerušen – pro důvod se stačilo jen otočit, protože v dálce už byla vidět hodně vydatná bouřka, která se k festivalovému areálu kvapem blížila.
Vzhledem k přerušení programu jsem se stejně jako většina ostatních vydal směrem ke svému příbytku, ale ještě než jsem k němu stačil dojít, bouřka byla na místě a spustil se skutečně ukrutný liják. Bohužel jsem po návratu do kempu zjistil, že můj stan setkání s živlem tak trochu nepřežil, takže tím pro mě festival skončil, přestože přibližně za hodinu se začalo znovu hrát (pokud se nemýlím, tak rovnou Juno Reactor, ale vzhledem k tomu, že jsem to slyšel jen z dálky z kempu, se můžu plést)… ale v té době už jsem měl starosti spíš s odstraňováním škod…
Demi: Já tou dobou hrál v Sorentu a vzhledem k tomu, že po deváté hodině tu bylo vždycky vcelku mrtvo, v klidu jsem si chystal muziku, až se dostaví nějací ti tanečníci. Z ničeho nic se v tu chvíli do klubu nahrnula spousta lidu a vysvětlení mělo přijít záhy. Za zády jsem totiž měl otevřená okna a těmi mi na záda chrstnul do slova a do písmene kýbl vody. Obří lijavec s vichrem se začal hrnout dovnitř a já se tak musel vrhnout na okna. Vše se ve spolupráci s pořadateli podařilo včas zabednit a i díky nečasu z toho nakonec byla príma párty, po které vyrážíme k domovu a vodnímu živlu tak úspěšně prcháme.
Je třeba říct, že by nebylo na škodu pro další ročník trochu víc promyslet obsazení kapel. Ať třeba onen čtvrtek není jen do počtu. I přes jmenované bolesti si však Castle Party zachovává punc rodinného festivalu, který má nenapodobitelně pohodovou atmosféru, díky níž se stává právoplatnou dovolenou se vším všudy. Navíc první tři oznámená jména příštího ročníku – znovuoživení Garden of Delight, Near Earth Orbit, The Devil & the Universe – mne osobně těší moc. Radost mi udělal i větší počet stánků a možností, jak utratit peníze za muziku. Tak zase za rok Bolkówe...
Galerii najdete ZDE.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.